Jak lidský byl pračlověk? Rozhovor s předním českým archeologem

Vědecký pohled na lidskou prehistorii prošel během posledních sta let velkými změnami. Řada archeologických objevů i nových vědeckých metod neustále míchá kartami a zpřesňuje naše poznatky. Jedním z vědců, kteří k tomuto procesu přispívají, je archeolog Martin Oliva, jehož jsme požádali o rozhovor.

Srstnatí hrbáči? 

Informace v knížkách o pravěku, ke kterým maloval ilustrace kultovní Zdeněk Burian, už jsou překonané. Jaký je dnešní pohled vědců na evoluci člověka?

V době svého vzniku Burianovy obrazy odpovídaly vědeckým poznatkům, byť i on se občas spletl – kuriozitou je, že na známém portrétu kromaňonce dal lovci bažanta, ačkoliv ten se do Evropy rozšířil teprve ve středověku. Někdy se „pračlověk“ dokonce zpodobňoval jako příšerná bytost. Náš Karel Absolon měl třeba na propagaci pavilonu Anthropos letáčky s mimořádně zvířecím „člověkem fosilním“, aby panoptikálně přitáhl publikum. Žádný takový druh přitom neexistoval.

Doba pokročila a dnes už máme na pravěké předky mnohem „lidštější“ pohled. Tak se třeba objevují rekonstrukce neandertálce v klobouku a s vázankou s tím, že bychom ho od normálních lidí ani nepoznali. Neandertálec samozřejmě měl poněkud ubíhající čelo a bradu, mohutnější hrudní koš a klouby, ale představa o nachýlené belhající se postavě pokrčené v kolenou je zavádějící. Vznikla na základě rekonstrukce pohřbu neandertálce v La Chapelle-aux-Saints. Onen jedinec, jak se později zjistilo, byl nemocný, snad stižený křivicí. 

Ostatně i soudobé rekonstrukce tři miliony let staré Lucy, známé zástupkyně Australopithecus afarensis, ji představují v podstatě jako lidskou dívku, byť s opičími rysy v obličeji. Dalo by se říct, že bez srsti vypadá na některých rekonstrukcích skoro až svůdně.

Ještě bych se vrátil k evoluci člověka. Jednoduchá vývojová linie, o které se učila ve školách přinejmenším ještě moje generace, už přece tak docela neplatí.

Soudobý stav je ten, že dva vědci mají tři různé názory. Každopádně se již nepoužívá termín hominidé, který zahrnoval moderního člověka a australopiteka, ale hominini. Ukázalo se totiž, že existovali ještě starší tvorové, kteří šli od křižovatky mezi šimpanzem a člověkem směrem k nám (byť možná ne přímo k nám). To je třeba případ kolem sedmi milionů let starého Sahelanthropa tchadensis z Čadu. 

Která z oněch větví se dá považovat za našeho přímého předchůdce, je těžko zodpověditelná otázka. Jednotlivých popsaných druhů existuje spousta, takže je všechny nebudu zmiňovat. Víme, že neandertálec naším přímým předkem nebyl, i když díky rozluštění lidského genomu se ukázalo, že v sobě máme asi 2 až 4 % neandertálských genů. Toto procento je vyšší v Asii a v Americe, kde přitom neandertálci nikdy nežili – jejich osídlení sahalo jenom po Altaj. 

Moderní člověk se vyvinul před možná až 300 000 lety v Africe. Šlo o takzvaného Homo sapiens idaltu. Už nejstarší lebky přitom vykazují postmortální stopy po oškrabávání, skalpování či něčem podobném. Před zhruba 100 000 lety došli moderní lidé na Blízký východ, pak se však jejich stopa ztrácí a zůstává otázkou, zda je to jen nedostatkem nálezů, nebo jestli je dočasně nevytlačili neandertálci. Mimochodem, blízkovýchodní neandertálci a nejstarší sapienti měli o pár centimetrů větší objem mozkovny než my. Co tam měli? Nedisponovali navíc třeba nějakými schopnostmi intuice? To už se nikdy nedozvíme.

Cesta do střední Evropy

Kdy se moderní člověk objevil na našem kontinentě?

Do Evropy se dostal zhruba před 40 000 lety. Nejstarším dokladem jsou dvě lebky z jeskyně Peștera cu Oase v Rumunsku. Doklady o nositelích aurignacienu, první kultuře anatomicky moderních lidí, se dochovaly v Mladečských jeskyních na Moravě. Pro aurignacien jsou typické kostěné hroty a našlo se i několik lebek. Ty mužské, ačkoliv sapientní, přitom vykazují jisté neandertaloidní znaky včetně výraznějších nadočnicových oblouků a výčnělku na zadní části lebky. 

Pokud by vás zajímaly doklady o přítomnosti starších druhů člověka u nás, ty sahají asi 800 000 let zpátky. Jedná se o nástroj z křemene nalezený v cihelně na Červeném kopci v Brně. Na Stránské skále se dochovaly stopy po lidské přítomnosti asi před 600 000 lety, ovšem bez lidských kostí. Tohle prvenství mají fragmenty z jeskyně Kůlna, staré zhruba 50 000 let.

U kterých předchůdců moderního člověka se poprvé počítá se schopností verbálně komunikovat?

Komunikace je velmi rozšířená i u zvířat – kdo je má doma, ví, o čem mluvím. Skutečná mluva už podle mě musela existovat nejméně u neandertálců. Americký vědec Daniel Lieberman se pokoušel vytvořit modely jejich hrtanů. Oproti modernímu člověku měli zřejmě méně prostoru pro vytvoření hlasivek, z čehož tento badatel odvozoval, co všechno nedokázali vyslovit. A protože psal anglicky, kritici o něm ironicky říkali, že prokázal, že neandertálci nemluvili anglicky. Poslední genetické studie nám říkají, že neandertálci disponovali genem zodpovědným za schopnost řeči, čímž je tato otázka vyřešená. A naši starší předchůdci? Domnívám se, že nějaké základní pojmy používal už třeba Homo rudolfensis před více než dvěma miliony let.

Předpokládám, že rozvoj řeči souvisel s životem v komunitě. Víme něco o tom, jak vypadal tehdejší společenský život?

Na rozdíl od dnešní doby, kdy člověk zaleze k internetu nebo televizi, trávili veškerý čas pospolu a sociální interakce musela sehrávat mnohem větší úlohu. Určité analogie z loveckých kultur nám umožňují odhadovat, jak vypadal život kromaňonců, kteří lovili mamuty. Obrovskou roli u nich hrála spolupráce během lovu i zpracování kořisti. A to nejen po stránce hmotné, ale taky symbolické. Lovci-sběrači vynikají obrovským žvaněním o svých zásluhách a loveckých úspěších, dávné historky si vykládali pořád dokola. Lov byl zásadní záležitost, jež představovala nevyčerpatelný námět k hovorům. 

Výpověď z kamene

Specializujete se na nástroje z doby kamenné. Nenaznačují nám něco víc i takovéto předměty?

Výroba nástrojů znamenala další mimořádně důležitou věc. Nepředstavujme si, že hlavním motorem k jejich výrobě a zdokonalování byla prostá materiální potřeba. Šlo spíš o prestižní kreativitu, o to, ukázat ostatním, že něco umím líp. Technický pokrok nepostupoval kvůli tomu, že o trochu delší čepel umožnila o pár vteřin rychleji uřezat maso. Výroba takových atraktivních předmětů byla jedním z důležitých hybatelů společenského života.

Už u předchůdců neandertálce se setkáváme s funkčně nepochopitelnými výrobky. Představte si třeba po všech stranách opracovaný pěstní klín. Když byste ho chtěli uchopit do holé ruky a použít, pořežete se. V Africe se objevují takzvané sféroidy, kameny otlučené do tvaru koule. K čemu mohly sloužit? To jsou takové bábovičky z dětství lidstva. Z Afriky a Blízkého východu máme ze starého paleolitu zachované celé dlažby z vyložených pěstních klínů. Co to znamená? Vyráběli si stovky pěstních klínů a pak je pro radost vyskládali do písku?

Dá se něco odvozovat i ze samotného výrobního materiálu? Šlo by podle něj třeba zjišťovat pohyby našich předchůdců?

Nejstarší paleolit se spokojoval s vyloženě místní surovinou. Čím blíže jsme k dnešku, tím víc převažuje materiál odjinud. Už u předneandertálců pozorujeme, že hlavně pěkné nástroje vznikaly ze surovin pocházejících z míst vzdálených několik desítek kilometrů. U neandertálců můžeme jít řádově ještě dál, až ke stovkám kilometrů. V Maďarsku se našly nástroje z materiálu pocházejícího až z Polska, který museli přepravit přes Karpaty. A přitom to nemělo praktický význam. Na základě různých náznaků se domnívám, že neandertálci byli trošku dětinští, takoví hračičkáři. Milovali pěstní klínky z křišťálu či barevných jaspisů, sbírali zkameněliny a pyrity, dělali si červené barvivo.

V čem se lišil Homo sapiens?

U plně sapientních lidí ona primitivní radost jistě přežívala (to platí dosud), ale můžeme předpokládat další motivy. Pro australské domorodce představuje surovina vazbu k místu, z něhož přišel jejich kmen. S narůstající vzdáleností se mění smysl a účel předmětů: věc se stává darem předků, nabývá magickou moc, nesmějí ji spatřit ženy a děti a podobně. A pak je tu prestiž. Když vlastním neobvyklý materiál nebo nástroj, jde o důkaz mé protřelosti a schopností.

Můžeme jít i do mladšího období. V eneolitu se distribuoval krásně mourovatý silicit z Polska. Už když jste spatřili sekeru vyrobenou z takového materiálu, poznali jste, že její původ sahá velmi daleko. Navíc byl vytěžen z hloubky, a měl tedy silnější moc. Tyto sekery se zřejmě prakticky nepoužívaly, nebo jen druhotně. Takže i tady byly podstatnější sociální motivy než to, že z nějakého vzdáleného materiálu lze oštípat o dva centimetry delší čepel.

Proč vzniklo pravěké umění?

Jak máme chápat první umělecké projevy? Jestliže neměly žádný bezprostředně praktický význam, znamená to, že šlo o vyjádření abstraktního a symbolického myšlení?

Ryté geometrické obrazce jsou známy třeba již z lokality Bilzingsleben obývané Homo heidelbergensis. Mají stáří zhruba 350 000 let a vypadají jako vějíř čar, pravidelná řada zářezů, obdélník vepsaný do většího obdélníku a podobně. Byly to symboly v pravém slova smyslu? Nevím. To by jim musel autor vkládat určitý informační význam a ostatní by mu museli rozumět.

Popravdě se můžeme taky tázat, jaký symbolický obsah měly nejstarší jeskynní malby. Nešlo u části z nich o pouhou radost ze schopnosti ztvárnit zvíře a z obdivu ostatních? Asi právě tak vznikala první centra umělecké tvorby aurignacienu, na sobě vzájemně nezávislá.

V jihozápadní Francii jsou na několika lokalitách hrubě vyryté vulvy, penisy a vzácně zvířata. Nikde jinde to neznáme. V Bádensku-Württembersku zase nacházíme sošky zvířat a občas i lidí – to je skulptura muže-lva či nestvůrná venuše z Hohle Felsu, což je nejstarší soška člověka na světě. Třetí centrum představují krásné malby v osamocené jeskyni Chauvet ve Francii, kupodivu datované již do té doby.

Na závěr se chci zeptat na souvislost s nesrovnatelně vyšší schopností abstraktního myšlení. O jedné rytině na mamutím klu z jihomoravského Pavlova se často mluví jako nejstarší mapě na světě. Je to pravda?

Na onom klu je klikatka připomínající charakteristický obrys Pálavy. Klikyháky pod ním mají být teoreticky meandry řeky Dyje pod Pálavou a dále se tu nachází dvojitý kroužek, údajně vyznačení tábořiště. Tenhle výklad působí lákavě a nepochybně se bude pořád citovat. Nevylučuji to, ale osobně mi onen vzor připomíná spíš výtvarný projev související s požíváním psychofarmak. S tím musíme počítat, protože různé houbičky zde rostly, kouř z bylin tu byl rovněž, bobule se daly zkvasit a šamanismus nepochybně kvetl. Osobně v té rytině vidím spíš rozloženou vizi mamuta, v níž ono kolečko představuje oko, nebo něco podobného. Vezměme si ostatně, jak krásným abstraktním způsobem byla ztvárněna žena na rytině z Předmostí.

TIP: Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc. (* 1951)

Specializuje se na paleolit a mezolit v českých zemích a těžbu kamenných surovin v pravěku. Pracuje v Moravském zemském muzeu v Brně, kde přes dvacet let vedl Ústav Anthropos, je též pedagogicky činný na univerzitách v Praze, Brně a Plzni. Napsal řadu studií a publikací či je jejich spoluautorem, patří k nim třeba: Gravettien na Moravě (2007), Encyklopedie paleolitu a mezolitu v českých zemích (2016), Dolní Věstonice (1922–1942). Hans Freising – Karel Absolon – Assien Bohmers (2014), Umění moravského paleolitu (2015), Karel Absolon. Objevitel, manažer, vědec (2021).