Jak Indie přichází o iluze: Pandemie koronaviru decimuje indickou ekonomiku

V zabláceném odpoledni, uprostřed řídkého lesíku v jižní Indii, kope Earappa Bawge krumpáčem do země, tričko zmáčené potem. S každým tupým zaduněním si víc a víc uvědomuje, jak moc se jeho naděje obrátily v prach. O pouhý měsíc dřív seděl 27letý inženýr v klimatizované kanceláři, v továrně několik stovek kilometrů odtud, a studoval data k aktuálnímu výrobnímu projektu. Vysněná práce znamenala jízdenku z reality chudinského vesnického života, v němž uvízla celá jeho rodina. Příbuzní se po celé roky obětovali, aby mohl dokončit studia. 

Najednou se ocitl zpátky v rodné vesnici, vyplavený na domácí pobřeží vlnou ekonomické destrukce, která se prohnala Indií během pandemie koronaviru. Aby přežil, zapsal se na hloubení struh a kanálů v rámci státního rozvojového programu. Vedle něj se chopil práce veterinář, bývalý zaměstnanec banky a tři studenti z magisterského stupně MBA. Na konci dne každý z nich obdrží v přepočtu 85 korun. „Pokud nebudu pracovat, nebudu jíst,“ vysvětluje Bawge, zatímco si během krátké přestávky stírá z čela pot. „Hlad přehluší všechny ambice.“

Miliony zájemců

Indická ekonomika se zmítá v křeči poté, co vláda zavedla jedna z nejpřísnějších karanténních opatření na světě. Venkovský zemědělský program se tak vynořil jako záchranné lano pro desítky milionů lidí, kteří přišli o práci. Vládní iniciativa na venkově garantuje sto placených dní neodborné činnosti a původně měla pomoct v boji s chudobou, stabilizovat nabídku zaměstnání a výši mezd v regionech, kde se jinak obojí pevně pojí se sezonními cykly. Nyní se z ní stalo ohromné memento toho, jak se sny milionů Indů toužících vstoupit mezi středostavovské vrstvy nenávratně rozpadají. 

Dnes projekt znamená poslední naději pro absolventy univerzit i někdejší „bílé límečky“, kteří ztratili práci a tvrdě pocítili, jak se žije v zemi bez jakýchkoliv sociálních garancí a záchranných sítí. Jen mezi dubnem a půlkou září se do iniciativy přihlásilo 17 milionů zájemců a celkově pracovali přes 60 milionů hodin – což představuje ve čtrnáctileté historii projektu stěží překonatelný rekord. 

Spása v nedohlednu

Výkonnost indického hospodářství se během letních měsíců smrskla o 24 %, mnohem víc než v jakékoliv jiné velké světové ekonomice. Během celonárodního zákazu vycházení zmizelo na 120 milionů pracovních pozic, většina z nich v rozsáhlé šedé zóně. Mnozí se chopili zemědělských nástrojů z čirého zoufalství a nyní často sotva přežívají na mnohem nižších mzdách, než byli zvyklí. Svůj díl krize pocítili také lidé zaměstnaní na oficiálně registrovaných místech. Podle výzkumu Centra pro monitorování indické ekonomiky zaniklo mezi březnem a srpnem na 21 milionů úvazků. Nejtvrději následky dopadly na inženýry, učitele a účetní. 

Konec pandemie zůstává v nedohlednu, Indie už má pět milionů nakažených koronavirem a každý den jich tam přibývá víc než kdekoliv jinde na planetě. Pokud současný trend nepoleví, asijská země v absolutním počtu infikovaných zřejmě brzy předežene Spojené státy. 

Jen pro zoufalé?

K zemědělskému programu, jenž nese jméno vůdce indického boje za nezávislost Mahátmy Gándhího, se s potopením ekonomiky obrací stále víc lidí. „Očekáváme, že se do něj zapojí jen ti, kdo už nemají žádnou jinou možnost,“ vysvětluje ekonom Amit Basole z Univerzity Azima Premjiho v Bengalúru. Čísla ukazují, že zájem o program známý pod zkratkou MGNREGA daleko přesahuje schopnost lokálních radnic najít pro nezaměstnané smysluplnou práci. 

Inženýr Bawge žije v distriktu Bidar v jižním státě Karnátaka. Krumpáčů a lopat se tam podle oficiálních údajů chopilo nejméně 11 tisíc lidí s univerzitním vzděláním, nebo přímo doktorátem. Kopou kanály, čistí jezera a sázejí stromy. Ohromný zájem o práci přišel hned poté, co vláda život v zemi zastavila. „Zatím se nezdá, že by se měl ten příval zastavit,“ povzdechne si úředník Gyanendra Kumar Gangwar, který na pracovní program v Bidaru dohlíží. „Je vážně smutné, že jim nedokážeme nabídnout nic, co by se aspoň blížilo jejich kvalifikaci.“

Život jde dál

Bawge patří k první generaci absolventů univerzity z řad původního místního etnika, jedné z nejvíc znevýhodněných sociálních skupin v Indii. Dosáhnout na titul znamenalo roky odříkání, které by jinak vyplnil prací a zlepšováním údělu své rodiny. Když mu během posledního ročníku zemřel otec, tlak na Earappu, aby si našel dobře placené místo, ještě vzrostl. Loni jeho budoucnost vypadala zářivě: Zaměstnala ho firma vyrábějící nástroje v Bengalúru, indickém „Silicon Valley“. Doufal, že tam vydrží dost dlouho, aby postoupil na některou ze seniorských pozic. 

Jenže přišla epidemie a továrna zavřela. Návrat k manuální práci nepředstavoval pro mladého inženýra jednoduché rozhodnutí. „Zpočátku jsem upadal do depresí,“ vysvětluje. „Cítil jsem, že všechny oběti mé rodiny, abych mohl vystudovat, přišly vniveč.“ Ale jak se do vesnice vracelo stále víc mladých mužů, čerstvě nezaměstnaní se semkli a začali řešit, co dál. 

Po celé zemi

Ve zmíněné vesnici stojí i domek 25letého Atishe Metreho. Má titul MBA a pracuje hned vedle Earappy. V únoru ho vzali do jedné z největších bank v Bengalúru coby zprostředkovatele úvěrů. Měsíčně si vydělal asi čtyři a půl tisíce korun, dost aby pohodlně vyšel a ještě si něco odložil. Navíc miloval, že může chodit do práce ve slušných botách a bílé košili. 

Po vyhlášení výjimečného stavu už se žádní zákazníci se zájmem o půjčku nenašli. Kvóty, které musel Atish každý měsíc plnit, se staly nedosažitelnými a manažer ho donutil odejít. Mladý muž zamířil zpět do rodné vesnice s představou, že se za měsíc či dva do města vrátí a najde si novou práci. Jenže dnes se návratu bojí, protože počet nakažených v Bengalúru prudce roste. „Přátele šokovalo, když jsem jim řekl, co nyní dělám,“ svěřuje se. „Kroutí hlavou a říkají: ‚Máš MBA, a teď tohle?‘“ 

Tatáž scéna se odehrává na mnoha místech země. Učitel Shankaraiah Karravula ze státu Telangána má za sebou čtrnáct let ve školství a do programu se musel přihlásit, když se v březnu školy uzavřely a jemu přestal chodit plat. „Jsem ochotný dělat cokoliv,“ líčí. Ve východním státě Urísa se do stejného programu zařadil 24letý inženýr Rajendra Pradhan. „Vážně mě to bolí, ale co se dá dělat? Rodina na mně závisí,“ popisuje odevzdaně. „Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak trpí.“

Lepší to nebude

Indie se oficiálně vrátila k životu v červnu, ale mnoho ekonomických ukazatelů setrvává v červených číslech. Podle ekonomky Sudhy Narayananové z Rozvojového institutu Indíry Gándhíové v Bombaji se zemědělské pracovní programy stanou pro příští dva roky rozhodující částí vládní politiky, která udrží miliony lidí nad vodou. „Jde o poslední záchrannou síť, jenže zbytek ekonomiky nijak nenaznačuje, že by se měla pracovní místa obnovit.“

TIP: Velká migrace bez diváků: Pandemie koronaviru sráží Afriku na kolena

Narayananová je přesvědčená, že by měla vláda projekt rozšířit a také zvýšit počet dní, po něž zájemcům zajistí práci. Bawgemu zatím program umožnil nasytit rodinu. Stále doufá, že ho do továrny povolají zpět, jenže manažeři tvrdí, že nemají dost zakázek, aby se mohli vrátit všichni zaměstnanci. „Můj otec vždycky trval na tom, že musím studovat, abych měl lepší budoucnost než on,“ líčí Bawge a hlas se mu na chvilku zadrhne. „Karanténa naše sny zabila.“