Jack Kevorkian: Kontroverzní propagátor eutanazie přezdívaný Doktor Smrt

Badatelsko-filozofická práce doktora Kevorkiana vzbuzovala rozpaky. Jeho návrh, aby se vězni odsouzení k trestu smrti mohli dobrovolně přihlásit k vykonání rozsudku formou výzkumné operace pod úplnou narkózou, tedy v podstatě vivisekce (pitvy zaživa), neprošel. K čemu by mohlo být užitečné (u)pitvat adepty na trest smrti? Podle Kevorkiana by se mohlo podařit na fundovaných základech odhalit vznik smrti a stanovit, kdy se zdravotní stav pacienta stane definitivně nevratným. 

Rozeznat od sebe mdloby, šok a trvalé kóma, ze kterého se už neproberete, by mohlo napřímit diskuze o nevhodném odpojování pacientů od přístrojů. Odkud doktor čerpal zápal pro takový záměr? „Jednak mě to opravdu zajímalo,“ vysvětloval Kevorkian, „a zadruhé, bylo to dosud tabu.“ Tehdy si od kolegů vysloužil přezdívku Doktor Smrt.

Dvacetiletí kontroverzí a neúspěchů

Podobně neslavně skončil i jeho návrh, aby se využitelné orgány takových odsouzenců automaticky stávaly součástí národní banky transplantátů. A nepochodil ani s metodikou, jak zužitkovat čerstvou krev zesnulých pro potřeby transfuzí. Kus logiky v tom jistě je. Místo 10–12 dárců s půllitrovým odběrem by mohla stačit jedna mrtvola.

Doktor doufal, že o jeho recyklační model projeví zájem americká armáda bojující ve Vietnamu, ale přepočítal se. Výzkum kompromitovalo to, že měl dost pavědecký základ od jistého ruského badatele, který se sám při podobných experimentech nakazil žloutenkou. Stejné to bylo s jeho posedlostí detailně snímkovat zorničky lidí, kterým už zbývají jen poslední vteřiny života. Návrhy těchto inovativních, ale neúspěšných postupů strávil dvacet let své kariéry. 

Blízko k mrtvolám 

Pro jejich kontroverzní povahu odešel (nebo spíše byl přinucen k odchodu) ze Státní univerzity v Michiganu a skončil jako patolog ve Všeobecné nemocnici v Pontiacu. Svou práci odváděl na výbornou, ale s nadřízenými se dostával často do konfliktu. Žádali si jeho služeb coby praktika, a ne badatele. Jeho pokusy s odběrem krve zesnulým a jejím transferem do těl živých nemocničních zřízenců je dráždily.

Formálně mu toho ale moc vytknout nešlo, vždy jednal s úplným souhlasem pozůstalých i příjemců. Definitivně si to u nadřízených rozlil až v roce 1980, když mu v německém lékařském časopise Medicína a Právo vyšla jeho odborná stať na téma asistované sebevraždy, eutanazie. Byla to velmi dobře zpracovaná studie, zvažující důsledně etické hloubky celé problematiky. Ale lékaře, a to nejen ve Státech, dráždila jako rudý hadr býka.

Jak ukončit život  

Polemika o tom, kdo má právo rozhodovat o životě a smrti, se tehdy rozhořela naplno. Novináři se postarali o medializaci celé práce. Ukázalo se také, že není zdaleka první: Kevorkian dosud publikoval na třicet takových článků, vesměs bez povšimnutí. Jediným výsledkem jeho tažení za právo na smrt bylo, že se od něj odvrátili jeho dosavadní pacienti, kteří docházeli do jeho soukromé ordinace, ať už v Detroitu nebo v kalifornském Long Beach.

Na počátku osmdesátých let tak Kevorkian zdánlivě zmizel ze světa. Je to mimochodem doba, kdy se s ním rozešla jeho snoubenka, neměl na nájem, přespával v autě, živil se konzervami a neplatil si zdravotní pojištění. Znovu o sobě dal vědět až inzerátem v detroitském tisku v roce 1987. Co nabízel? Praktické poradenství v oblasti ukončení života vlastní rukou. Návod odborníka na dokonalou sebevraždu.

Stroje posledního milosrdenství

K tomuto účelu sestavil svůj první stroj, který se jmenuje Thanatron. Sloužil k nitrožilní aplikaci sedativ a toxických látek. Druhou variantou byl Mercitron, tedy přístroj milosrdenství – dýchací maska napojená na kanystr s oxidem uhelnatým, která pacienta uspala na věčnost. „Mým záměrem není způsobit smrt pacienta, ale ukončit jeho utrpení,“ říkal.

Místo statisíců dolarů na udržení života nevyléčitelně nemocných, kteří trpí úpornými a neutišitelnými bolestmi, nabízel smrtící kúru za 42 dolarů. První asistovanou sebevraždu provedl v roce 1989 u čtyřiapadesátileté Janet Adkinsové, která trpěla Alzheimerovu chorobou. Zákrok na ní provedl ve svém autě. Pochopitelně, že skončil u soudu: Byl obžalován z vraždy II. stupně, záhy jej však omilostnili. 

Podat zbraň se nerovná zabít

Ve státě Michigan byl tehdy právní pojem asistované sebevraždy neznámý. Celý ostře sledovaný proces tak Kevorkian využil jako velkou propagaci svých myšlenek a vysvětlení principů fungování smrtícího stroje. O co se mohl žalobce opřít? Tlačítko vyvolávající zástavu srdce do pěti minut zmáčkla sama o své vůli Adkinsová. Byla to tedy sebevražda. Jedna ze 130, u kterých se prý Doktor Smrt v následujících letech vyskytl.

Před soud musel jít ještě dvakrát, ale pokaždé odešel čistý. Šlo především o úspěch jeho právníka, Geoffryho Fiegera, který si na obhajitelnosti neobhajitelného vybudoval reputaci. Dalo se něco Kevorkianovi vytknout? „Neortodoxní přístup, fanatická posedlost smrtí, snaha změnit myšlení celého národa,“ vypočítávali novináři. Dohromady nic, co by bylo trestné. Ve státě Michigan ale přišel o lékařskou licenci.

Věčný odkaz Doktora Smrti

Za mřížemi nakonec přece jen skončil. Ve vysílání CBS totiž nechal během rozhovoru pustit videozáznam dobrovolné eutanazie dvaapadesátiletého muže, Thomase Youka, který trpěl Lou Gehrigovou chorobou. V čem byl problém? Kevorkian mu sám smrtící injekci vpravil. Šlo o záměr, chtěl znovu vyvolat diskusi o právu na smrt. Souhlasil s tím Youk i jeho rodina.

TIP: Přístroj pro domácí eutanazii si lze vyrobit pomocí 3D tiskárny

Jenže tentokrát mu to nevyšlo – podání injekce, vzhledem k tomu, že už neměl licenci, bylo kvalifikováno jako cílené podání smrtící substance, tedy vražda druhého stupně. Navíc se hájil sám. Po osmi letech byl z vězení za dobré chování venku, s podmínkou, že už nesmí asistovat u sebevražd, poskytovat poradenství k eutanazii anebo pečovat o kohokoliv, kdo je starší 62 let. Už se ale hlásil jeho věk, bylo mu přes osmdesát, když v roce 2011 zemřel. Jeho náhrobek nese epitaf: „Obětoval sebe pro práva všech.“