Já versus my: Rozdílné myšlení Západu a Východu

O Američanech se například říká, že jsou otevření a přátelští, Němci mají pověst poněkud upjatějších milovníků pořádku, Japonci jsou známí jako workoholici, Rusové pro změnu bojují s nálepkou alkoholiků… Žádný seriózní výzkum zatím neprokázal, že by se tyto domněnky zakládaly na pravdě – naopak se ukazuje, že v hodnocení „národních vlastností“ mají lidé často sklon se mýlit. Odlišnosti ve smýšlení jednotlivých národů bychom ale našli, a to ne zcela zanedbatelné.

V kostce se dá říct, že základní rozdíl spočívá v přístupu ke své vlastní osobě. Není tajemstvím, že zatímco na Západě se klade větší důraz na individualitu a osobitost každého jedince, východní mentalita upřednostňuje kolektivní smýšlení a jednání vedoucí ve prospěch celé skupiny.

Sobecký Západ?

Dobře patrné je to už při jednoduchých psychologických studiích, které vědci opakovaně provádějí s příslušníky obou táborů. Předložíte-li průměrnému Američanovi obrázek s centrálním prvkem na pozadí (například rybu v mořské hlubině), při jeho prohlížení se bude pravděpodobně zaměřovat primárně na ústřední bod. Naproti tomu příslušník asijských národností zaměří značnou část své pozornosti rovněž na pozadí a jeho detaily, což odpovídá hypotéze o tom, že východní smýšlení tíhne k potlačení vlastní osoby.

Obdobně lze interpretovat výsledky tzv. triádových testů, kdy je účastníkům předložen obrázek tří předmětů – jedna z nejběžnějších verzí obsahuje autobus, vlak a železnici – a mají za úkol dva z nich vybrat podle toho, jak k sobě patří. Osoba s typicky západním smýšlením většinou spojuje vlak a autobus s vysvětlením, že oba jsou dopravní prostředky. Naproti tomu lidé z východu uvažují kolektivněji a přirozeně k sobě umístí vlak a železnici jako prvky, které se bez sebe vzájemně neobejdou. 

Vyhodnocování obrázků je mezi psychology oblíbený způsob, jak poodhalit nevědomé pochody našich myslí. Zdánlivě nevinné dotazy pak mohou být zdrojem pro zajímavé poznatky o tom, do jaké míry při uvažování bereme v potaz vlastní osobu. I pokud má respondent za úkol nějaký obrázek sám nakreslit, promítne do něj svůj pohled na svět. Například v jedné ze studií provedených na michiganské univerzitě předložili testovaným osobám obrázek dvou osob, z nichž jedna je vyšší než druhá, a zdá se, že tu menší zastrašuje. Respondenti pocházející z východoasijských států se zpravidla domnívali, že vyšší osoba je otec či šéf, zatímco Američané se shodli na tom, že větší z obou postav je nesympatická a „špatná“.

Skromnost, nebo fanfarónství?

V další sérii experimentů vyšlo najevo, že lidé ze Západu mají sklon přeceňovat své schopnosti a vyjadřovat se o sobě jako o nadprůměrně kompetentních. Osobní úspěch je pro ně zkrátka důležitější než blaho celé skupiny, tedy například národa jako celku. Naproti tomu obyvatelé východních regionů beze všeho připustí osobní selhání, pokud zároveň vědí, že jejich zemi se daří dobře.

Podle výzkumu, který na michiganské univerzitě v roce 2013 provedla profesorka psychologie Linda Jacksonová, se tato odlišnost do jisté míry odráží i na vztahu k užívání sociálních sítí. Spolu se svými čínskými kolegy detailně analyzovala více než čtyři stovky uživatelských profilů ze Spojených států a Číny. Zjistili přitom, že co do frekvence jejich používání jednoznačně vévodí Američané, kteří stráví online dvojnásobek času než jejich vrstevníci z Říše středu. Výsledek studie podle Jacksonové nijak nezkresluje ani fakt, že v Číně je přístup k internetu omezenější – pokud totiž čínští uživatelé chtějí, není pro ně problém si připojení obstarat.

TIP: Třicet milionů samotářů: Najít partnerku je pro mladé Číňany takřka nemožné

Potíž je v tom, že o to vlastně ani nemají zájem, a to právě kvůli svému přirozenému založení. Čínské mentalitě totiž není pobyt na sociálních sítích tak blízký jako té americké. Jak podotýká profesorka Jacksonová, současní čínští rodiče své potomky od sociálních sítí odrazují už od útlého věku, neboť děti rozptylují od soustředění se na studium. Právě tvrdá práce a úsilí dosáhnout vytyčeného cíle jsou hodnoty, které asijská etnika stavějí na první příčku v pomyslném žebříčku. Obecně platí, že vůbec nejvíce jsou oceňovány povinnosti vůči celému společenství. 

Japonsko jako životní styl

Ačkoliv vlivem globalizace se tyto rozdíly v posledních letech rychlým tempem stírají, v některých oblastech zůstávají nadále velmi silně patrné. Vhodným příkladem je Japonsko – tamější „národní mentalita“ je natolik proslulá svou specifičností, že se její podrobnější zkoumání pro mnohé badatele doslova stalo smyslem kariéry. V odborných kruzích se vžil termín nihonjinron, označující cosi jako „japonství“.

Zájem o zemi vycházejícího slunce odstartovala v roce 1946 americká antropoložka Ruth Benedictová, která tehdy publikovala odbornou práci s názvem Chryzantéma a meč zaměřenou právě na zvláštnosti japonské kultury. Jedním z nejtypičtějších rysů průměrného Japonce je jeho až fanatická oddanost práci. Statistiky uvádějí, že japonský zaměstnanec zahajuje svůj denní režim kolem deváté ranní a domů se vrací až v deset hodin večer. Dovolenou tu téměř neznají a přesčasy jsou na denním pořádku – Japonci stráví v práci podle statistik o 400 hodin ročně víc než Evropané.

Práce je život

Takový režim pochopitelně skýtá jen minimum prostoru pro osobní život, nicméně Japonci nejsou zvyklí považovat to za příkoří. Naopak, firma je pro ně jakousi druhou rodinou a do značné míry nahrazuje její funkce. Zaměstnání je pro Japonce otázkou cti, nikoliv životního zabezpečení. To se odráží například v podobě pracovní smlouvy, která se dalece liší od těch, jaké známe z našeho prostředí. Obvykle zcela chybí informace o právech a povinnostech, a smlouva neobsahuje dokonce ani stanovenou výši platu. Dokument v zásadě pouze informuje o tom, že obě strany se zavazují k vzájemné spolupráci.

První den v práci čeká na nového zaměstnance slavnostní přijímací ceremoniál, při němž bývají často přítomni i jeho rodiče. Ti tak potomka symbolicky předávají do rukou nových pečovatelů. Kolektivní uvažování je zřetelné i v uspořádání domácností. Z našich zeměpisných šířek jsme zvyklí mít svůj vlastní pokoj, pro Japonce je ovšem osobní prostor zcela zbytečný luxus a členové rodiny mezi sebou veškeré místnosti i jejich vybavení automaticky sdílejí. Dokonce i v jazyce chybí explicitní výrazy odpovídající našim zájmenům já a ty, neboť vlastní individualitu se naučili silně potlačovat.

Epidemie sebevražd

Měřítkem úspěchu moderní civilizace obvykle bývá její ekonomická prosperita a v tomto ohledu nelze popřít, že Japonci dosáhli doslova špičkové úrovně, především co se technologického pokroku týče. Podle vědců zabývajících se japonským způsobem života v tom klíčovou roli hraje právě tamější zvyklost plné oddanosti práci – Japonci nemají v povaze dopřát si odpočinek, což pochopitelně přináší výsledky v podobě hospodářského růstu. Na druhou stranu, v poslední době začínají čím dál častěji vyplouvat na povrch i odvrácené stránky takového způsobu života.

Japonská populace například dlouhodobě vymírá, neboť v hektickém tempu se zkrátka nenajde čas ani na rozmnožování. V jednom nedávném průzkumu odpovědělo 47 % japonských respondentů, že se svým partnerem vůbec neprovozují sexuální aktivity, nejčastěji z toho důvodu, že jsou zkrátka příliš vyčerpaní kvůli pracovním povinnostem. Ty mohou vést až k sebevraždám a v japonštině se dokonce vžil speciální termín karóši označující smrt z přepracování.

Zkouška za zkouškou

Tlak na výkon je mimořádně silný již od raného dětství (v Japonsku se například skládají přijímací zkoušky už na základní školu) a někteří mladí lidé zkrátka nejsou schopni jej ustát. Jako jediné řešení vidí naprostou izolaci od společnosti, která na ně takto vysoké nároky klade. V praxi to vypadá tak, že se zavřou ve svém pokoji a vůbec nevycházejí ven třeba i několik měsíců, ne-li rovnou let. Strach z reálného života má údajně až milion mladých Japonců (většinou mužů) a tento fenomén si rovněž vysloužil vlastní označení – je známý jako hikkomori (doslova „odtrhnutí se“).

Řada sociologických výzkumů navíc v minulosti ukázala, že pokud jde o vztah k Americe, Japonci na tamější společnosti nejvíce oceňují hodnoty jako rodinný život, postavení žen, svobodu v názorech, možnost volby životního stylu nebo existenci volného času – tedy právě ty, jež nejsou v jejich národě přirozeně zakotvené. 

Dědictví z pravěku

Zbývá otázka, jak rozdílnosti národních charakterů vysvětlit. Badatelé se domnívají, že národy vykazující vyšší míru extroverze a otevřenosti novým zkušenostem bývaly v minulosti častěji na cestách, neboť migrace do nových domovů pro ně nepředstavovala tak vysokou psychickou zátěž. Naopak u etnik obývajících izolované oblasti, která nepřicházela do častého kontaktu s cizorodými prvky, se vyvinulo konzervativnější a introvertnější smýšlení. Navíc pokud se v jejich populaci narodil někdo odvážněji založený, většinou dříve nebo později podlehl vábení dalekých krajů a odešel do světa.

Není bezdůvodné ani to, že s extrovertnějšími národy se setkáváme v oblastech, kde historicky hrozilo nižší riziko nákazy infekčními chorobami. Komunikativnost a otevřená povaha jdou ruku v ruce se zvýšenou možností přenosu nákazy, takže pokud se mezi příslušníky takového národa vyskytla nakažlivá choroba, rychleji se šířila. Strategicky výhodnější proto bylo vyvinout si méně kontaktní způsob komunikace. Na druhou stranu, čím pravděpodobnější je nákaza, tím spíše bude člověk tíhnout ke kolektivistickému smýšlení. Pokud totiž dokáže mentálně potlačit vlastní osobu a snadno se přizpůsobí jednání většiny, má větší šanci, že se mu podaří zopakovat chování, jež se osvědčilo při vyhýbání se nemoci. 

Může za to rýže?

Zajímavý náhled na rozdílnost východního a západního smýšlení nabízejí závěry Thomase Talhelma z chicagské univerzity. Ten se na danou problematiku podíval poněkud netradiční optikou – spojil charakterní rysy a zemědělství. Ukázalo se, že dvě zdánlivě nesouvisející oblasti mají možná společného mnohem víc, než bychom čekali. K této myšlence jej přivedla návštěva Číny – neušlo mu, že zatímco v severní části země se lidé spíše sdružují a neradi zůstávají o samotě, v jižní části státu to bývá přesně naopak.

Protože se nezdálo, že by toto mentální založení mělo co do činění s mírou hospodářského vývoje, Talhelm uvažoval, co jiného obě oblasti jednoznačně odlišuje, a uvědomil si, že to je hlavní zdroj obživy. V severních čínských provinciích totiž převládají rýžová pole, na jihu se setkáte spíše s lány pšenice. Právě v tom by mohl ležet klíč: Pěstování rýže vyžaduje mnohem větší vzájemnou spolupráci, je technologicky náročnější a neobejde se bez systematické dělby práce. Naproti tomu sklidit obilí není tak složité a není potřeba vytvářet komplikovaný systém zavlažování, takže farmář vše zvládne i svépomocí.

TIP: Přepracovaní Jihokorejci volí vězeňskou celu před stresem moderního světa

Staletí, během nichž se tento způsob zemědělství v Číně vyvinul a zakonzervoval, se podle Talhelma logicky projevila i na mentalitě obyvatel severních, potažmo jižních čínských regionů. Vědec si svou hypotézu ověřil mimo jiné testováním zhruba tisícovky studentů z obou oblastí. Zadal jim jednoduchý úkol: nakreslit graf znázorňující jejich vztahy s nejbližšími. Studenti z „rýžových“ regionů zpravidla měli sklon zobrazit sami sebe ve srovnání s kamarády daleko menší než jejich vrstevníci z oblasti pěstování pšenice. To by odpovídalo názoru, že kolektivní smýšlení vede k potlačování vlastního „já“.