Islandské čedičové útvary: Koncertní chrám pod islandským nebem

Pod slovem varhany si většinou představíme monumentální hudební nástroj na chrámovém kůru nebo v koncertním sále. Štíhlý tvar varhanních píšťal ale inspiroval také pojmenování jednoho z nejpůsobivějších přírodních výtvorů – kamenných „varhan“. 

Odlévání kamenných varhan 

Jako varhany jsou označovány výchozy sopečných hornin, vyznačující se dokonalou a mnohde velice působivou sloupcovitou (neboli hranolovitou) odlučností. Tvorba pravidelných sloupců je typickou vlastností čedičů i dalších vyvřelin a dochází k ní během ochlazování lávy. Tehdy se tuhnoucí tavenina postupně smršťuje, což je provázeno vznikem puklin, obvykle uspořádaných do pravidelných šestiúhelníků, případně i jiných „víceúhelníků“.

Sloupce jsou svojí delší stranou orientovány ke směru ochlazování, tedy zpravidla k zemskému povrchu. Čedičové „píšťaly“ dosahují délky až několika desítek metrů, některé jsou rovné jako podle pravítka, jiné různě zkroucené nebo uspořádané do obřích vějířů či milířů.

V učebnicích i pohádkách

Dokonalé ukázky přírodních varhan najdete i na území naší vlasti, ale samozřejmě pouze tam, kde v poměrně nedávné geologické minulosti (ve třetihorách) vydatně „bouřily“ sopky. Většinu tvarů sloupcovité odlučnosti odkryla dřívější těžba kamene, což platí i pro naše nepochybně nejznámější Kamenné varhany u Kamenického Šenova na severu Čech. Zdejší národní přírodní památka Panská skála patří k nejdéle chráněným geologickým výtvorům v Česku (od roku 1895) a její snímek nechybí snad v žádné učebnici geologie. Zdejší „pohádková“ scenérie nejednou přilákala také filmaře.

Přírodní památka Panská skála (foto: Wikimedia Commons, Chmee2, CC BY-SA 3.0)

Podobné přírodní varhany u nás najdete i na mnoha dalších místech, a to nejen v Českém středohoří, ale rovněž v Lužických a Krušných horách, dokonce i v moravském Nízkém Jeseníku. 

Z dílny ďáblů a obrů

Sloupcovitá odlučnost čedičů, případně dalších vyvřelin, samozřejmě není pouze výsadou našeho území a jejich výčet z rozličných vulkanických oblastí by byl téměř nekonečný. Mnohde je uspořádání kamenných sloupů a pilířů natolik neobvyklé a bizarní, že se stalo inspirací k dávným pověstem a nezřídka i lidovému pojmenování. 

Ke světově proslulým příkladům patří třeba mohutný znělcový „suk“ Ďáblova věž (Devil´s Tower) v americkém Wyomingu, Obrův chodník (Giant´s Causeway) na severoirském pobřeží, mořské útesy ostrova Skafa s unikátní Fingalovou jeskyní a řada dalších. 

Za brumlající ozvěnou

Nebývalou galerií nejrůznějších ukázek čedičových „varhan pod širým nebem“ se vyznačují i mnohé partie severského ostrova Islandu, tedy jedné z nejsopečnějších oblastí na světě. Za pozornost stojí především celé „varhanní skalní město“ nacházející se v chráněném území Jökulsárgljúfur, jež je součástí národního parku Vatnajökull na severu ostrova. 

Islandský název tohoto neobyčejně působivého skalního seskupení Hljódaklettar se dá přeložit jako Brumlající, Šeptající či Ozvěnové skály a inspirací k němu byla proměnlivá – jakoby brumlající nebo šumící – ozvěna peřejí z blízkého kaňonu. Jím se vine řeka Jökulsá á Fjöllum, napájená největším islandským ledovcem Vatnajökull a poblíž spadající mohutným vodopádem Dettifoss. 

Za trolly i do Kostela 

Zdejší soubor samostatných nebo různě propletených a pospojovaných skalních věží, hřebenů a úzkých zdí je vlastně členitou mozaikou rozličně uspořádaných čedičových sloupců. Ty jsou někde „ukázněně“ seřazeny jako píšťaly varhan na chrámovém kůru, ale většinou mají podobu obřích vějířů nebo působivých kamenných vln a sluncí.

Není divu, že některým útvarům zde dala lidská fantazie pojmenování. A tak se na stezce skalním bludištěm potkáte hned s několika bájnými trolly, samozřejmě „zakletými“ do kamene. Mohutná skalní věž Troll střeží už vchod do skalního města, při troše obrazotvornosti objevíte také trollí pár – Ženu a Muže. Poněkud nesourodá dvojice samostatných skal Karl a Kerling stojí i na dně kaňonu u břehu řeky. Zaslouženou pozornost budí také několik jeskynních útvarů. Většinou vznikly pod klenbou z vějířovitě uspořádaných čedičových sloupců, jejichž torza tvoří i neobvyklou výzdobu stěn a stropu podzemní dutiny. Největší jeskyně se nazývá Kirkjan (Kaple či Kostel), což je vzhledem k přítomnosti bezpočtu „varhanních píšťal“ vskutku přiléhavé pojmenování. 

Dílo barevné sopky

Mnohý z návštěvníků Brumlajících skal si možná položí otázku, kde se zde tato nevšední varhanní scenérie vlastně vzala. Za její vznik vděčíme nedalekému vulkánu Raudhólar (Červená kupa), který je díky pokryvu z pestrých sopečných hornin považován za nejbarevnější islandskou horu. 

Při někdejší erupci pronikala láva do souvrství sypkých sopečných uloženin (tufů) a během postupného tuhnutí a smršťování se v ní vytvořila síť pravidelných puklin – ploch sloupcovité odlučnosti. Tento složitý a rozsáhlý soubor sopečných žil se pak objevil na povrchu až poté, kdy blízká řeka a vydatné deště odplavily vrstvy méně odolných tufů.

Několik příkladů „vodních varhan“

Šeptající skály ovšem zdaleka nejsou jedinou ukázkou přírodních varhan na severském Islandu. Zvláště atraktivním způsobem se sloupcovitá odlučnost čedičů uplatňuje při vzniku a také vzhledu některého z bezpočtu zdejších vodopádů.

TIP: Kamenné Špičáky: Vyceněné zuby Krušných hor

K častým fotografickým objektům patří zejména Svartifoss (Černý vodopád) na území národního parku Skaftafell, který není pozoruhodný výškou ani množstvím spadající vody, ale nápadným převisem z kamenných varhan. Soubor štíhlých „píšťal“ tvoří též působivý rámec vodopádů Lítlanesfoss, Dettifoss, Hjalparffos a mnoha dalších.