Irské ostrovy Skelligs: Ráj opeřených vládců vzduchu i moře

Když jsem před více než deseti lety poprvé projížděl kolem ostrovů Skelligs, které z vod severního Atlantiku ční jen pár kilometrů od pobřeží Irska, dvě rozeklané špičaté skály mě okamžitě uchvátily. Větší ostrov Skellig Michael je krásně žíhaný zelenými kouty mezi skalami a protkaný úzce vyšlapanými cestičkami vedoucími až k hřebenu. Menší Skellig Rock je vlastně velká strmá skála s hřebeny do bíla zbarvenými trusem druhé největší evropské kolonie terejů. Ostrovy přitom mají nejen atraktivní vzhled k dokonalosti dobarvený početnými koloniemi hnízdících mořských ptáků, ale i neobyčejnou historii.

Obyvatelé v kutnách a v peří

První historické záznamy, které se zmiňují o ostrovech Skellig, pocházejí již z doby před naším letopočtem. Větší Skellig Michael se v 6. století stal útočištěm utlačovaných mnichů a jednou z nejmladších mnišských osad v Irsku. Mniši zde žili velice prostě v kamenných chatrčích postavených do tvaru včelího úlu. Každé ráno sestupovali po 660 schodech dolů k moři, aby si nachytali nějaké ryby a zbytek dne strávili na modlitbách a obhospodařováním svých záhonů. Místo opustili až ve 13. století a Skellig Michael se stal poutním místem. Samotná návštěva ostrova a jeho památek je opravdu hlubokým zážitkem a z každého koutu dýchá historie a spirituální síla. Pro mě je zde ovšem ještě mnohem silnější magnet – nynější stálí obyvatelé.

Ostrovy Skellig jsou útočištěm pro tisíce hnízdících mořských ptáků od terejů, přes alky malé a papuchalky až po různé druhy racků. Ti všichni tato místa navštěvují alespoň sezónně. Terejové a jejich obrovská kolonie na ostrově Skellig Rock si rozhodně zaslouží vlastní článek, a proto se chci zaměřit na dva jiné ptačí druhy, které mne zaujaly nejen vzhledem, ale rovněž způsobem života a schopností přežít i v těch nejdrsnějších podmínkách.

Pestrobarevní bojovníci

Papuchalk bělobradý (rovněž nazývaný ploskozobý, Fratercula arctica) je nápadně zbarvený opeřenec, jehož ve studených mořích prakticky není možné přehlédnout. Tito „papoušci severního Atlantiku“, jak se jim přezdívá, přilétají na pobřeží Irska každý duben. Tady pak hnízdí a přivádějí na svět mláďata. Na ostrově zůstávají až do konce července, kdy odlétají na svá zimní působiště – do severního Atlantiku a Severního ledového oceánu. Po výraznou část roku je jim domovem otevřený oceán. To samo o sobě nezní nijak neobyčejně. Když ale víte, jak nezměrně nepatrní jsou papuchalkové proti vlnám severního Atlantiku v zimních měsících, dostane představa o jejich životě úplně jiné rozměry.

Loni v říjnu jsem se vydal hledat vorvaně ke kontinentálnímu svahu na západním pobřeží. Šlo o celodenní výlet lodí asi 120 kilometrů daleko na otevřený oceán. Cestou jsme narazili na delfíny, ale taky na papuchalky. Moře bylo hodně rozbouřené a já s údivem pozoroval ty zhruba čtvrtmetrové mořské klauny, kteří na otevřeném oceánu jen tak seděli na vodě mezi obřími vlnami, zhruba čtyřicetkrát většími než oni sami. Jejich výrazné zbarvení bylo pryč. Přírodní zákonitosti zřejmě nevyžadují, aby byli papuchalkové pro zimní bitvu s Atlantikem krásní.

Úniky s plným zobákem

V zimě papuchalkové zápasí s bouřemi a v období hnízdění s racky, kteří se je neustále snaží obrat o potravu. Já jsem měl šanci strávit s nimi na ostrově jeden překrásný den a odpozorovat jejich denní rytmus. Papuchalkové hnízdí v kolonii. Usazují se převážně v norách vyhloubených na travnatých svazích, nebo si vytvoří místo mezi skalami a balvany. Úpravu hnízda, které vystýlají trávou, peřím nebo mořskými řasami, zajišťuje především samec. Když už jsou mláďata na světě, oba rodiče tráví celý den sháněním potravy na otevřeném moři. Potápějí se pro sledě a šproty, někdy i do značných hloubek. Pod vodou využívají svých silných křídel jako pádel a končetiny s blánami jim slouží za kormidlo. Bez vzduchu vydrží asi půl minuty. Horní čelist papuchalčího zobáku je poseta drobnými trny, které ptákům umožnují držet až třicet rybek najednou. Když už se jim do zobáku další úlovek nevejde, letí zpět ke hnízdu nakrmit mláďata.

Dostat se zpátky na ostrov ovšem není tak jednoduché. Je totiž hlídán ostražitými racky, kteří dobře vědí, že obrat malé papuchalky je pro ně jednodušší, než shánět potravu na moři. Papuchalci proto často musejí ostrov několikrát obletět, aby správně načasovali přistání a unikli nenechavým zlodějům. Když jsem se snažil tyto okamžiky zachytit, často jsem slyšel jen svištění křídel, když mi ptáci prolétávali kolem hlavy jako malé stíhačky. Jakmile papuchalkové přistanou, bez meškání zalezou do nory. Tam se svými ratolestmi zůstávají několik minut, a teprve pak vylétnou zpět na moře. Když je v okolí ostrova nedostatek ryb, musejí se za potravou vydávat i několik desítek kilometrů daleko. Tento rytmus se po dobu hnízdění opakuje každý den. Až do doby, kdy jsou mláďata připravená vydat se sama na moře, což je kolem 50. dne jejich věku. Koncem června, někdy i později, opouštějí papuchalkové ostrov a vydávají se trávit zimu v severním Atlantiku – na jedno z nejdivočejších míst světa.

Křídla pod hladinou

Dalším okouzlujícím obyvatelem ostrova, je alka malá (Alca torda), jejíž anglický název „Razorbill“ by se do češtiny dal přeložit „Zobák ostrý jako břitva“. Alky mají s papuchalky mnoho společného – poměrně nepatrný vzrůst, schopnost potápět se pod vodu, hnízdění na skalách i zimy strávené na oceánu. Já jsem se s nimi většinou setkával na cestách za delfíny a velrybami. Vždy jsem s oblibou pozoroval, jak s rychle kmitajícími křídly přelétají nad lodí. Nikdy mi ale nepřipadlo, že by šlo o zvlášť pozoruhodné živočichy, dokud jsem se s nimi nepotkal tváří v tvář. Nikoli ovšem ve vzduchu, ale pod hladinou.

Letos v létě jsem šnorchloval kolem ostrova a asi čtyři metry pod hladinou jsem zkoumal skalní stěnu, která padala do obrovské hloubky. Vtom jsem si všimnul plovoucího ptáka. Byl to alkoun, který si bez nejmenší známky nepohody plaval ze strany na stranu jako by něco hledal. Když se vynořil, zůstal chvíli na hladině a pak se potápěl znovu a znovu. Hned mi došlo, že jde o obrovskou příležitost vyfotografovat tyto ptáky pod hladinou. Bylo dobré počasí, a tak jsem se druhého dne vrátil na stejné místo. Nejen s člunem, ale tentokrát i s podvodním fotoaparátem.

Balet na pár nádechů

Bylo krásné ráno a na klidné hladině sedělo několik skupin alkounů úzkozobých (Uria Aalge) a alek malých. Opatrně jsem se k nim přiblížil a čekal, až se začnou potápět. Jakmile pod vodou zmizel první opeřenec, ihned jsem se i já potopil do několikametrové hloubky. Zůstal jsem nehybně „viset“ a doufal, že se některý z ptáků přiblíží na dobrou vzdálenost. Uplynuly asi dvě hodiny a já měl několik solidních záběrů alkounů. To nejlepší ale teprve mělo přijít. Proud mě odnesl o pár desítek metrů dál na moře a já se najednou ocitl uprostřed skupinky čtyř alek malých a jednoho alkouna, kteří se kolem mě začali potápět jako o život.

TIP: Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Bez váhání jsem se taky spustil pod vodu a okamžitě jsem uviděl podmořskou plaveckou exhibici v podání alek. Zvědavě kroužily kolem mě a nakukovaly do skleněného pouzdra fotoaparátu. Obdobně jsem se pod hladinou setkal už s buřnáky na Azorech a tučňáky na Galapágách. Další neobvyklé setkání s pány vzduchu tedy zažívám v domácích smaragdových vodách Irska. Byl jsem obklopen alkami, které se úplně nabízely k fotografování a srdce mi bušilo jako o závod. Sotva jsem se vynořil k nádechu, hned jsem musel zpátky, abych něco neprošvihl. To celé trvalo úžasných pět minut, a pak jsem alky ztratil z dohledu.

Teprve na člunu jsem si uvědomil, jak velký dojem na mě tito nenápadní mořští ptáci udělali. Už nikdy pro mě nebudou jen těmi alkami, které jsem potkával při procházkách po útesech nebo projížďkách na lodi. Tito maličtí bojovníci severního Atlantiku jsou dokonalými vládci vzduchu i vody a umí přežít i v nejdrsnějších mořských podmínkách.