Invaze australských eukalyptů: Blahovičníky požehnané i prokleté

Výraz „hotspot“ označuje v přírodovědecké hantýrce místo s mimořádnou druhovou rozmanitostí. Pokud bychom si na mapě světa označili tyto druhově bohaté oblasti světle žlutou, viděli bychom je jako osvětlené obce při nočním přeletu nad řídce osídlenou krajinou. Nejviditelnější by pak byla taková místa jako jihovýchodní Asie, Madagaskar, západní a jižní pobřeží Afriky, nebo nám blízké Středomoří.

Na pomyslném stupni vítězů by se ocitla Latinská Amerika. Ve Střední a Jižní Americe totiž najdeme hned několik hotspotů, včetně toho nejvýraznějšího – východních svahů tropických And. Ty jsou považovány za region s největší druhovou diverzitou (rozmanitostí) i největším množstvím druhů vázaných pouze na tuto oblast (endemické druhy). Zároveň však jde o místo, kde jsou konkrétní druhy i celé biotopy nejvíce ohroženy.

Karbaník bez pudu sebezáchovy

Za nepřeberné množství rozličných forem života mohou Andy do velké míry poděkovat své geomorfologii (tvaru zemského povrchu a jeho vývoji). Geografická poloha, strmost a členitost andských svahů vytvářejí ideální podhoubí pro vznik nových druhů. Častá zemětřesení a sesuvy půd, které jsou prakticky na denním pořádku, nutí přírodu neustále začínat s čistým rýsovacím prknem. Do tohoto kvasu navíc před třemi miliony let vtrhly přes Panamskou šíji druhy ze Severní Ameriky, což diverzitu ještě zvýšilo. Proč ale stejná oblast vede také v pomyslném závodě o největší ohroženost druhů a biotopů? Problém tkví v tom, že podobně jako všude na světě vstupuje do této hry karbaník s rychlou rukou a bez špetky pudu sebezáchovy – člověk.

Sbohem neprostupným lesům

Lidské aktivity v oblasti vysokých And můžeme vystopovat již v době před 5 000 lety. Člověk dokázal místy změnit tvář krajiny k nepoznání. Dokud je ovšem jeho působení spíše lokální, může mít na biodiverzitu paradoxně pozitivní vliv. Tím, že lidé vytvářejí drobné paseky, malá políčka a osady, druhovou početnost spíše stimulují. Místní kácení a vypalování totiž dávají vznik různověké vegetační mozaice, a právě ta umožňuje soužití různě specializovaných druhů, z nichž mnohým ten „pravý“ vysokokmenný les nevyhovuje.

Tato idyla víceméně lokálních zásahů je ale dávno pryč. Většina obyvatel je koncentrována ve vyšších polohách And, kde byla lidská činnost tak důsledná, že dnes botanici tápou, jak vlastně vypadal původní rostlinný pokryv svahů andského Altiplana. Například v Ekvádoru zbylo z původního vegetačního pokryvu tzv. Interandina (centrální údolí And mezi západní a východní Kordillerou i s přilehlými svahy) jen několik izolovaných fragmentů (kaldera sopky Pasochoa, rezervace Guandera a nemnoho dalších). První osadníci vzali lesy útokem. Důvodem byl i fakt, že pro neskutečnou hustotu podrostu byly původní andské lesy v pravém smyslu slova neprostupné. Jen takový les ovšem dokáže efektivně ochránit zdejší půdu před erozí na strmých andských svazích – a tím pádem udržet i sám sebe.

Lék pro skomírající Andy?

Mezi souvislou hranicí lesa a zónou trvalého sněhu, tedy přibližně ve výškách mezi 3 700 až 5 000 metrů nad mořem se dnes více či méně přirozeně (i tady panují určité nejasnosti o vlivu člověka) rozprostírá krajina „stepního“ charakteru zvaná páramo. Pod touto hranicí jsou většinou namísto lesa jen pastviny a políčka. Obnažená půda masírovaná tisíci kopyt dobytka se na strmých svazích stává snadnou obětí eroze a již tak poměrně chatrná tropická půda dále degraduje.

Při cestách vysokohorskou andskou krajinou přesto zjistíte, že bezlesá rozhodně není. Stromy, které zde dominují, však nejsou přeživšími hrdiny deforestačního běsnění, ale jde o druhy exotické. Před přibližně sto lety a s větší intenzitou po 2. světové válce totiž zapustily v Jižní Americe své kořeny australské blahovičníky (eukalypty). Dnes jsou charakteristickým rysem vysokoandské krajiny. Z lidského pohledu to byla volba logická a opodstatněná. Kácet již nebylo téměř co, a původní dřeviny rostou, alespoň z hlediska lidských potřeb, pomalu. Člověk hledal rychle rostoucí druh, který poskytuje kvalitní dřevo na podpal, ke stavebním účelům, výztuze důlních šachet, výrobě papíru a podobně.

Blahovičníky je možné kácet, v závislosti na účelu užití dřeva, již po méně než deseti letech od vysazení. Návratnost investice je díky tomu relativně rychlá. Blahovičníkům nevadí ani to, že vlivem odlesnění je velká část And značně aridní, protože si pro vodu dovedou „sáhnout“ dostatečně hluboko. Jako bonus můžeme přičíst i zisk esenciálních olejů z listí, které se uplatňují v lékařství, kosmetice i v potravinářském průmyslu.

Nejrozšířenější stromy světa

Vzhledem k vlastnostem blahovičníků není divu, že jejich nezaměnitelný vzhled potkáváme v nížinách i v horách daleko za australským kontinentem, kde jsou hranice přirozeného rozšíření tohoto rodu. Eukalypty se staly celosvětově nejrozšířenějším druhem hospodářsky pěstovaného stromu. Dnes voní na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a tento rod najdeme i v jižní Evropě, Africe nebo na Havaji. Většina blahovičníkového dřeva určeného pro průmyslové využití (plných 55 %) však dnes pochází z Jižní Ameriky.

Jenže nepůvodní blahovičníkové porosty mají nesporný dopad na místní přírodu. Často jsou diskutovány negativní vlivy blahovičníkových plantáží na vodní a půdní poměry i jejich vliv na (ne)kvalitu přirozeného podrostu. Některé studie ukazují neblahý vliv blahovičníků na diverzitu různých skupin živočichů, jiné však nezjistily žádný významný rozdíl mezi počtem druhů v původních a eukalyptových lesích, např. v Kalifornii. Samotné srovnání počtu živočišných druhů je ale sotva dostačující kritérium. V různých lesích, které obývá stejný počet ptačích nájemníků, může být jejich konkrétní druhová skladba úplně odlišná. V eukalyptech, kvůli jejich těžebním cyklem vynucené krátkověkosti, například není možné vytváření dutin. Blahovičníkové lesy z toho důvodu odrazují datly, tukany, papoušky, sovy a další „dutinové hnízdiče“.

Kdo dá přednost jednotvárnosti

Na tomto místě se můžeme vrátit k hotspotu coby místu mimořádného druhového bohatství. Žádná ze studií zaměřených na analýzu vlivu blahovičníků totiž v těchto oblastech, kde bychom očekávali nejvyšší ochuzení původní avifauny, neproběhla. My jsme si před několika lety položili otázku, jak blahovičníkové plantáže v Andách ovlivňují diverzitu ptáků. Ptáci jsou totiž výborným indikátorem kvality prostředí, protože díky možnosti rychlého přesunu, kterou jim dávají křídla, přicházejí poměrně rychle také jejich reakce na změny prostředí. Našim cílem bylo mimo jiné zjistit, zda může zavlečená australská dřevina suplovat chybějící přirozené lesy a sloužit jako útočiště pro ohrožené andské opeřenstvo v jinak bezlesé andské krajině.

Naše pozorování naznačují, že blahovičníky (podobně jako jiné monokulturně pěstované rostliny) diverzitu And nijak kladně neovlivňují. Například z populární rodiny kolibříků si jejich nektar zřejmě oblíbily jen tři druhy – kolibřík modrolící, sylfa královnina a kolibřík dřišťálový. Z pěvců často slyšených na plantážích pak především drozd velký, strnadec ranní, střízlík domácí a nemnoho dalších druhů, které se dokázaly adaptovat na specifickou potravní nabídku a dokonce ji upřednostnily před menu, jež jim nabízí jejich původní prostředí. Uvedené druhy navíc patří k těm, které nejčastěji potkáme přímo v lidských sídlech. Je možné, že jim vyhovuje jednoduché a ochuzené prostředí, ať už jde o městské parky nebo blahovičníkové plantáže.

Řešení bez sekery?

Není bez zajímavosti, že prostředí blahovičníků nejen snižuje druhovou pestrost, ale úplně mění druhové složení ptačího společenstva. Abychom zjistili, jak australští rostlinní vetřelci ovlivňují kvantitu a kvalitu ptačích obyvatel, srovnávali jsme umělé plantáže s nedalekými původními nenarušenými (v rámci dnešních možností) lesy. Z deseti nejběžnějších druhů obou prostředí byly pouze dva společné – drozd velký a kolibřík dřišťálový.

Ne všude je ale situace stejně špatná. Některé blahovičníkové plantáže, kde jsme prováděli výzkum (jedna v blízkosti kolumbijské Bogoty a druhá v sousedství peruánského města Abancay) dokonce naznačují možné řešení. Pokud totiž místní občané nechali lesní podrost bujet a nevypalovali jej, četnost rozličného ptačího švitoření a pestrobarevného hýření se hned zvýšila a seznam druhů vypadal rázem veseleji. V některých případech jsme dokonce zaznamenali výsledek „Australané : domácí“ 1 : 1. Bohužel však šlo o naprosté výjimky.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Nejlepší by bylo, kdyby místní farmáři dali průchod svému patriotismu, „Australany“ setnuli a nahradili je některým lokálním druhem, nebo ještě lépe druhy – a že jich je na výběr! Celkový stav (zbytků) přírody regionu by to jistě výrazně vylepšilo. A kdo ví, možná by farmáři časem pochopili (tak jako jsme toho byli v době zrodu tohoto článku svědky v ochranářsky pokročilé Kostarice), že slušné peníze se z lesa dají „vyrubat“, aniž by stromy musely padat. Jako vzorový příklad můžeme jmenovat třeba bývalého ekvádorského dřevorubce Angela Paze. Ten odložil sekeru a pilu a koupil kus zbývajícího lesa, který dnes chrání a jeho obyvatele představuje užaslým „gringos“. Snad se takové projekty ukážou jako životaschopné. Byla by totiž nesmírná škoda, kdyby se bujné tropické lesy plně přeměnily ve sterilní mrzáky ve vzorném řádkovém zákrytu.