Ikony přírody, které pomalu mizí (4): Hrozba, na kterou ani želví krunýř nestačí

Karety pravé lovili pro nádherné odstíny jejich krunýřů už staří Římané. S želvovinou se obchodovalo také na hedvábné stezce, kde se šperky či dekorativní nádobí vyměňovaly za koření a drahé látky. V posledním století pytláci zabili miliony karet pravých, a na světě tak podle odhadů zbývá pouhých osm tisíc samic schopných hnízdění.

S potížemi se potýká i další druh – karety obrovské. Na jejich populaci má dopad mimo jiné globální oteplování, v jehož důsledku se v písku líhnou především samice, neboť u karet záleží distribuce pohlaví mláďat na teplotě. A pláže plné samic jsou bez samců k ničemu.

Odlesky zlaté, hnědé, rudé i oranžové na želvích krunýřích oslňují lidi i dnes, a tak se ze želvoviny vyrábějí třeba sluneční brýle a bižuterie, podobně jako před staletími. Rozdíl spočívá v tom, že už od roku 1977 platí celosvětový zákaz lovu a zabíjení zmíněných obratlovců. Obchodníci s želvími vejci, masem i želvovinou riskují pokutu: V Indonésii jde například až o sto milionů rupií, tedy 175 tisíc korun, což pro běžného Indonésana představuje asi 200 výplat. Jenže tamní policie obvykle nic nevymáhá a nikdo nebyl nikdy odsouzen…

Boj o přežití

Karety bojují o holý život i bez lidského přičinění. Páří se v mělkých lagunách a jindy oceán neopouštějí. Kladení vajíček je přitom namáhavé samo o sobě: Dospělá samice – ladná v mořských vlnách, ovšem nikoliv v písku – se těžkopádně vysouká na souš, vytvoří dostatečně hlubokou jámu, naklade do ní až 150 vajec a důkladně je zahrabe. Mláďata pak nechává svému osudu a vrací se do vln. 

TIP: Otřesné týrání zvířete: Biologové vytáhli z nosu mořské želvy 12centimetrové brčko

Malé karety se vylíhnou po padesáti dnech, pokud ovšem jejich úkryt neobjeví některý z predátorů – ať už člověk, mořský pták, nebo toulavý pes. Jakmile se zhruba dvoucentimetrovým želvičkám podaří prorazit kožovité vejce a dostat se z hlubokého písku, čeká je v ideálním případě romantická cesta k moři, jejímž jediným svědkem se stává měsíc ozařující hladinu. 

Želvy na pokraji

Problém tkví v tom, že jdou želvy za nejsilnějším zdrojem světla, což bohužel nemusí být vždy měsíc. Mláďata snadno zmate třeba osvětlení z přímořských restaurací či obřích reklamních neonů. A i když se dostanou do moře, stále nemají vyhráno. Kromě řady predátorů figurují karety i na jídelníčku člověka, protože se jejich maso považuje za lahůdku. Další tisíce jich každoročně zahynou, když se zapletou do vlečných rybářských sítí. 

Ohromné riziko pak pro ně znamená odpad: Jejich oblíbená potrava v podobě mořských medúz se totiž k nerozeznání podobá volně plujícím mikrotenovým sáčkům – a pokud je želva sežere, zemře. Kombinace všech uvedených faktorů přivedla zmíněná zvířata na pokraj vyhynutí.