Hrad Hochosterwitz: Nedobytná ikona rakouských Korutan
Pro vybudování obranné pevnosti si nejstarší příslušníci šlechtického rodu Khevenhüllerů, kteří sídlo vlastní dodnes, nemohli vybrat lépe: Z ploché krajiny se tyčí 150 metrů vysoký kopec, jenž skýtá ideální rozhled do okolí a zároveň tvoří přirozenou bariéru pro potenciální vetřelce. S cílem zkomplikovat jim přístup také později vzniklo čtrnáct opevněných bran. V 16. století je nechal vystavět korutanský hejtman George Khevenhüller, první majitel z uvedeného rodu, který nemovitost odkoupil od císaře Fridricha III. Habsburského.
Základní kámen pevnosti byl nicméně položen daleko dřív. Nejstarší písemná zmínka o místě ležícím kousek od dnešních hranic se Slovinskem pochází z roku 860, kdy se nazývalo Astarwiza, přičemž jméno slovanského původu stále odráží například slovinská Ostrovica. Archeologické nálezy však potvrzují osídlení skály již v době bronzové.
Střílny, kůly a smůla
Za současnou podobu vděčí hrad Khevenhüllerům, do jejichž rukou se dostala citadela silně poškozená po nájezdech tureckých vojsk. Již zmíněný vévoda George proto přistoupil k rozsáhlé rekonstrukci a dal původně nevelkou stavbu doplnit o řadu fortifikačních prvků. Uvádí se, že díky promyšleným detailům nebyl Hochosterwitz skutečně nikdy dobyt. Stále hrozící útoky Osmanů pomohla vyřešit nová zbrojnice, jakož i zmíněné brány rozmístěné na stezce vinoucí se v délce 620 metrů kolem kopce až na vrchol.
Každá z rozmanitě zdobených bran je vybudovaná tak, aby strážcům pomohla nepřítele odrazit – ať už jde o umístění těsně mezi strmou skálou z jedné strany a prudkým srázem z druhé, nebo o rafinované mechanismy jako padací mosty, mříže či sítě proti uvolněnému kamení. Některé brány mají střílny, jiné umožňovaly vylévat na útočníky vroucí olej či smůlu nebo vrhat z výšky zašpičatělé kůly.
Stezka bláznů
Kdo nechtěl absolvovat cestu jednotlivými branami, mohl sice zvolit méně využívanou trasu na opačné straně kopce, ale uchyloval se k tomu zřejmě jen málokdo. Pro ozbrojené vojáky totiž představoval strmý a zarostlý svah obtížnou překážku. Učinil by tak patrně pouze hlupák, a odtud také vžitý název Stezka bláznů. Současní návštěvníci ovšem nemusejí přemýšlet, kudy se vydat – komu se nechce šlapat po svých, může se nahoru nechat vyvézt výtahem.
TIP: Koruna Apulie: Středověký hrad Castel de Monte obestírá „osmičkové“ tajemství
Ani po průchodu čtrnáctou bránou se však příchozí neocitne uvnitř hradu: Nejprve je třeba se dostat skrz prostor před hradbami neboli parkán, určený k volnému pohybu aktivní obrany. V samotném sídle se pak mohl díky hlídce nerušeně věnovat řemeslu mimo jiné kovářský rod Schmidbergerů, který úspěšně podniká dodnes a dodává například brnění pro Švýcarskou gardu ve Vatikánu.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock
