Houževnatý rosomák sibiřský: Kurážný lapka severu

Úsvit se svým příchodem otálel, a když se už konečně rozhodl dostavit, vrhal na krajinu jen mdlé světlo. Finskou divočinu ovládl sníh a mráz takové intenzity, že jsme se báli, aby nám ranní čaj nezmrznul v žaludku. Nerozeznali jsme pevnou zem od ledem pokryté hladiny jezera, ale hned kousek cesty za srubem jsme se zarazili a zkoumali „něco“ před námi na pláni. Triedr záhadu rozluštil: tři vlci ohlodávali mršinu sobí samice. Dlouho se ale ze zmrzlé „masové konzervy“ radovat neměli…

Bez bázně proti přesile

Maso sobí mršiny bylo zmrzlé na kost a urvat sousto dalo vlkům notnou práci. Po hodné chvíli, kdy se nám do kostí zahryzával mráz, jsme zahlédli ještě jedno „cosi“, které vyběhlo ze vzdáleného březového lesíku. Charakteristický houpavý pohyb tvora vzápětí prozradil – rosomák! Kunovitá šelma bez váhání vyrazila k vlčí hostině a bez sebemenšího respektu si sněhem razila cestu k vlčím hodovníkům. Vlci blížícího se nezvaného hosta okamžitě zaregistrovali, ale zpočátku se nezdálo, že by je vyvedl z míry. Prostě pokračovali ve rvaní zmrzlých soust.

Rosomák k vlčí trojici neomaleně dorazil a bez okolků se vrhl na sobí maso. Vlci vrčeli, rozšklebovali mordy, obíhali drzouna a činili výpady na jeho zadek. Hbitá „lasice“ se ale otáčela jako na obrtlíku. S tlamou dokořán a hlavou u země útočila hned na jednoho, hned na druhého a navzdory rozdílu „váhových kategorií“ nezůstávala větším soupeřům nic dlužna. Ani ne po pěti minutách předstíraného souboje, kdy se soupeři ani jedenkrát nesrazili tesáky, vlci neochotně vyklidili pole. Přes plece se pořád ohlíželi po drzém narušiteli hodovní tabule, ale přece jen jeden za druhým raději odklusali do zavátého lesa. Rosomák měl nyní mršinu sám pro sebe.

Šelma k neutahání

První zmínky o rosomácích se objevují zhruba před pěti sty lety. Dříve žily houževnaté šelmy takřka na celé severní polokouli, jejich areál v Severní Americe dosahoval až do Kalifornie a také v Evropě a Asii se dostávaly mnohem více na jih. Vlivem člověka však byli vytěsňováni stále více k severu, takže dnes se vyskytují pouze v severních oblastech USA, v Kanadě, ve Skandinávii a v severních oblastech Ruska, zejména na Sibiři.

Přes svůj dlouhodobý ústup k severu byl rosomák evolucí přímo stvořen k přežití: nemá speciální nároky na prostředí, dokáže žít v hustém jehličnatém lese stejně dobře jako v tundře nebo v horách. Dokáže šplhat na stromy a je i skvělým plavcem.

Rosomáci prosluli svou žravou nenasytností a nevyčerpatelnou energií. Jsou pořád v pohybu, stále šmejdí a pátrají po potravě. Při honu za jídlem převracejí klády a kameny, nahlížejí do děr a hrabou v nich. Když sníh pokryje krajinu, široké osrstěné tlapy (které byly vzorem pro sněžnice severských přírodních národů) jim umožňují dohnat v hlubokém sněhu takřka každou kořist.

Bezpečí v páchnoucím oblaku

Rosomák se nejenže umí vyrovnat s nejrůznějším prostředím, ale spořádá téměř vše, na co přijde! Na jaře vykrádá hnízda ptáků, žere vejce i mláďata a loví probuzené sviště. Pod skalami hledá uhynulé kamzíky a ovce tlustorohé. Během roku mu jako vítané přilepšení poslouží padlé kusy srnčí zvěře, losů a sobů. Samozřejmě loví i menší savce – sysly, zajíce měnivé a drobné hlodavce. Chytá hmyz a na podzim nepohrdne lesními bobulemi.

Dokáže však ulovit i mnohem větší kořist než je sám. Především v zimě, když krajinu pokrývá hluboký sníh, mu situace hraje do karet. Tehdy zdolá i losa nebo soba. Rosomáci však vyhledávají i kořist jiných šelem a svou troufalostí od ní někdy zaženou i hodujícího medvěda, pumu nebo vlky. O tom jsem se nakonec na vlastní oči přesvědčil ve finském Národním parku Oulanka.

Když mají rosomáci přebytek potravy, ukrývají ji do zemních skrýší, nebo zavěšují na tenké větve stromů, mimo dosah jiných šelem. Stejně jako ostatní kunovité šelmy má rosomák u kořene ocasu pachové žlázy. Označuje jimi nejen své teritorium, ale i skrýše potravy. Příšerný pach prý od vykradení rosomákovy zásobárny spolehlivě odradí vlky. Zvyk označovat potravu odporným puchem přiváděl často k šílenství trapery. Ti už tak neměli rosomáky v oblibě, protože inteligentní lupiči se brzy naučili vykrádat lovcům pasti na kožešinovou zvěř. To ale nebylo nic proti tomu, když se jim drzý vetřelec vloupal do srubu, sežral zásoby potravy a ještě vše důkladně označkoval. Pachovou žlázu rosomák používá i v případě ohrožení. Tehdy dokáže, podobně jako skunk, vystříknout páchnoucí tekutinu na nepřítele až do vzdálenosti několika metrů.

Dokonalá výbava do mrazu

Poněvadž rosomáci žijí v drsných končinách, kde rtuť teploměru klesá velmi hluboko pod bod mrazu, potřebují k zajištění tělesné energie spoustu potravy. Díky tomu, že si ji dokážou bez potíží obstarat, jsou fyzicky nesmírně silní a odolní. Proto také projevují neuvěřitelnou odvahu, která náhodnému pozorovateli připadá jako stěží pochopitelná drzost. Někdy se zdá, jako by postrádali pud sebezáchovy. To je ovšem omyl. Rosomáci jsou si zkrátka vědomi vlastní síly a nehodlají předčasně couvnout.

Příroda rosomáky dokonale vybavila pro drsné podmínky severu: mají hustou a huňatou srst, promaštěnou přírodními oleji, které dokonale izolují proti mrazu. Huňaté ocasy jim slouží nejen k rozšiřování pachu, ale také jako přikrývka při odpočinku. Vysoké obočí s výstupky ochraňují oči a malá okrouhlá ouška omezují únik tepla (navíc při boji většinou nedochází k jejich poranění). Velké široké tlapy pokryté chlupy zabraňují propadání do hlubokého sněhu a „pohon“ poskytují silné končetiny. Silné drápy dokážou rychle vyhrabat skrytého hlodavce. Také hlava rosomáka je pro jeho potřeby dokonale stavěna. Nevelká šelma má nápadně široké a velmi silné čelisti, jimiž dokáže drtit kosti. Zužitkuje tak i mršinu, která už byla obrána jinými šelmami. Evoluce si prostě na rosomákovi dala záležet.

Pohyb nejen v rámci lovu

Nejobvyklejším pohybem rosomáků je krátký houpavý klus. Jejich ostré smysly jsou přitom neustále v pohotovosti: neujde jim sebenepatrnější pohyb, sebeslabší šelest nebo závan lákavého pachu, který slibuje vítané sousto. Podobně jako jiné velké druhy kunovitých šelem se někdy pohybují i krokem.
Rosomák velmi dobře leze na stromy. Německý profesor Bernard Grzimek (známý především vědeckými a ochranitelskými aktivitami v africkém Serengeti) zaznamenal i rosomákovu pohybovou kuriozitu. Podobně jako kočkovité šelmy totiž dokáže slézat po kmeni stromu hlavou dolů.

Ne všechen pohyb v životě rosomáků se ovšem omezuje na účelné úkony hledání potravy. Vždyť kunovité šelmy vynikají hravostí a rosomák není výjimkou. Nezasvěcenec by mohl předpokládat, že samotářský bojovník si na hrátky nepotrpí, ale opak je pravdou. Už matka si dlouho a trpělivě hraje s mláďaty a hra má důležitou roli i při námluvách. U samotářských zvířat totiž tato činnost odreagovává frustrace a láme hrany. Rosomák si ovšem dovede hrát i sám – s různými předměty, s terénem – miluje přírodní klouzačky apod.

Nepřátelé a lovci

Přirozenými nepřáteli rosomáků jsou jiné velké šelmy – vlci, medvědi a pumy, kteří je někdy mohou při potyčkách zabít. Největší hrozbou je ovšem pro rosomáka člověk, který ničí jeho životní prostředí a i navzdory zákonné ochraně v některých zemích decimuje stavy rosomáků legálním i nelegálním lovem. Rosomáky často zabíjejí Sámové (Laponci), poněvadž šelmy loví jejich soby. Objektivně je těžké posoudit, jak velké škody rosomáci v sobích stádech napáchají. Pastevci v Norsku tvrdí, že jen v této zemi rosomáci ročně zabijí asi 10 000 sobů.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Rosomáci byli a bohužel stále jsou loveni pro svou kožešinu. Mrazuvzdorný kožich rosomáků (stejně jako vlčí kožešina) se tradičně používal jako lem límců a kapucí nepromokavých bund. Netvoří se na ní totiž námraza. Kožešina rosomáků patří dodnes k nejdražším a cení se na zhruba 230 dolarů za kus. Nabídka vychází vstříc stále existující poptávce. Snad se skvělá kožešina v kombinaci s loveckými schopnostmi nestanou příčinami pro příliš urputný hon na tento živočišný druh, který zatím nemá vážnější problémy s přežitím.