Hon na uakari neblinského: Jak se hledá a fotí extrémně vzácná opice
Krajina pod křídlem ubíhá pomalu, ospale se noří z ranního oparu. Letadlo se neustále propadá a kymácí ze strany na stranu. Chce se mi zvracet a k částečnému vědomí mne probrala až strmá homole stolové hory Autana, která zpupně okupuje obzor. Monumentální skála přisuzuje naší Cessně směšný rozměr dětské hračky. Dvě zadní sedadla okupujeme spolu s Radanou, která je bledá a zoufale lapá po dechu. Vladimír sedí vedle pilota a s kamerou na oku něco točí. Asi tu cukrovou homoli temné barvy. Sotva jsme se vzdálili a Autanu nechali kdesi za kormidlem, pohltil prales celý obzor. Letadlo se opět propadlo o několik metrů, já znovu vrážím hlavu mezi kolena, urputně pozoruji špičky svých bot a pomalu se chystám umřít…
Humboldt a opice s krátkým ocasem
Do San Carlos na venezuelsko-brazilsko-kolumbijské hranici, kam míříme, je to vzdušnou čarou ještě dobrých čtyři sta kilometrů. Prozatím však odevzdaně čekám, kdy se objeví lesklá stužka řeky Brazo Casiquiare. Představuji si svalnaté paže indiánských veslařů, kteří po její hladině posouvají loď vezoucí Alexandera von Humboldta a jeho kumpána Aiméa Bonplanda. Píše se rok 1800, oba přírodovědci se po Casiquiare vracejí z jižní Venezuely, aby později po prožitých útrapách prohlásili právě tento úsek za naprosto nejhorší během celé své čtyřleté pouti Amazonií.
Von Humboldt tehdy popsal celou řadu nových druhů rostlin i živočichů, včetně zvláštního primáta, kterého nazval Simia melanocephala. Dnes je tato opice známa pod jménem uakari černohlavý (Cacajao melanocephalus), avšak Indiáni na středním Casiquiare ji nenazvou jinak než chucuto.
Domorodý výraz, jak mi jednou vysvětlili, vystihuje zvláštní skutečnost, že to je jediná místní opice s krátkým ocasem. A já coby poučený biolog jen dodám, že reprezentuje jediný rod neotropického primáta s krátkým ocasem, poněvadž všechny ostatní opice celého jihoamerického kontinentu mají ocas dlouhý a nejlépe chápavý, takže jim při šplhání ve větvích slouží jako pátá končetina.
Objev dosud nepoznaného
V San Carlos naše cesta vlastně teprve začíná. Míříme do srdce pralesů při severním úpatí nejvyššího amazonského pohoří Neblina v jižní Venezuele, které je od řeky Casiquiare vzdáleno asi tak deset až čtrnáct dnů plavby na jihovýchod. Cesta trvá tak dlouho především proto, že místní řeky jsou zataraseny kmeny popadaných stromů a celá oblast navíc patří k těm nejpustějším a nejméně zmapovaným v celé Amazonii. Nikdy nebyla osídlena lidmi a z vlastní letité zkušenosti vím, že zorganizovat výpravu do bažinatých lesů podél řeky Baria, která v pohoří Neblina pramení, je mimořádně obtížné. Jen stěží potkáte Indiána, který se tam kdy odvážil, a člověk, jenž by tuto rozsáhlou oblast opravdu znal, se nejspíš dodnes nenarodil. Navíc z vyprávění také vím, že se tam již pár indiánských lovců od Casiquiare ztratilo a nikdy se nevrátili.
Protože je ale štěstí občas na mé straně, znám dnes hned tři severobrazilské indiány kmene Curipaco, kteří se na řece Baria v roce 2006 ztratili také, ale po nějaké době se na pokraji života a smrti vynořili až v misii Maturaca v severní Brazílii. Okamžitě mi došlo, že to jsou ti praví, které již několik let hledám. Od té doby se se mnou k Neblině vydali již několikrát. Navíc mohu konstatovat, že jsme spolu s mou ženou Radanou na svých výpravách uakari v jižní Venezuele nejen pozorovali, ale že se nám v roce 2004 a 2005 podařilo přesně namalovat i fotograficky zdokumentovat dva jedince, které indiáni usmrtili jako vítané zpestření jídelníčku.
Byli jsme však tenkrát přesvědčeni, že jsme pouze „znovuobjevili“ von Humboldtův druh, jehož přítomnost v místě objevu na prvém břehu řeky Casiquiare věda více než dvě stě let nezaznamenala. Vůbec jsme netušili, že von Humboldtův uakari pod Neblinou vůbec nežije a že před sebou máme druh v té době dosud zcela neznámý!
Únik před objektivy
Početné tlupy uakari jsme na Barii opět pozorovali v roce 2007, avšak kvůli vážnému zranění jednoho z účastníků výpravy jsme byli nuceni výzkum přerušit. Hned rok nato popsal primatolog Jean Boubli v severní Brazílii, jižně od Nebliny, nový druh uakariho Cacajao hosomi a podle kůže, jejíž fotografii publikoval v časopise International Journal of Primatology, jsem okamžitě pochopil, že se jedná o „naši“ opici, které čeština později přisoudila jméno uakari neblinský. Od té doby s J. Boublim a Salfordskou univerzitou, kde je profesorem, spolupracuji a tamní laboratoř rovněž analyzuje vzorky DNA, které tam k upřesnění taxonomie (druhové pozice) od severního úpatí Nebliny dodávám.
Na podkladě bohatých zkušeností jsem dnes také přesvědčen, že hlavní oblastí výskytu uakari neblinského není severní Brazílie (jižně od Nebliny), kde ostatně Boubli ve volné přírodě pozoroval jen pár jedinců, nýbrž právě pralesy severně od Nebliny, kde na březích řek Baria a Yatúa občas narazím na tlupy až o padesáti zvířatech! Tajemný uakari neblinský však stále uniká bližšímu poznání, o jeho biologii toho moc známo není: Asi vás proto nepřekvapí, že až do nedávna se ho ve volné přírodě nikomu nepodařilo ani vyfotit či nafilmovat.
Ostrůvek uprostřed zatopených lesů
Naposled jsem se do pralesů pod Neblinou vrátil díky grantu nadace Neuron, významné a vážené instituce fandící české vědě. Doprovázel mne kameraman a zkušený dokumentátor Vladimír Šimek a také moje žena Radana. Role fotografky se ujala s nadšením, vyfotit uakari se totiž pokoušela již několik let. Vzhledem k mimořádně komplikovaným podmínkám byly ještě před naší poslední cestou jediným výsledkem pouze rozmazané šmouhy rychle mizející v husté vegetaci.
Období dešťů je na spadnutí, ale místní podmínky nás nepříjemně zaskočily již nyní. Desítky a možná stovky kilometrů kolem nás je samá voda. Zatopený je celý prales a z temné vody trčí jen koruny stromů. Hladina je o dobrých pět metrů výš než při naší poslední návštěvě, kdy naopak celý kraj drtilo sucho, které indiáni na Casiquiare nepamatují. Také skála Tamari a všechna další místa, kde jsme v minulosti tábořili, zmizela pod vodou.
Přírodní podmínky se od minulé návštěvy poznamenané nebývalým suchem změnily zcela nečekaně a pobyt v zatopeném pralese, kde není ani píď pevné půdy, se nám zprvu jevil jako zhola nemožný. Nakonec se nám přece jen podařilo objevit malý hliněný brdek přímo na soutoku Barie a Yatúy, kde jsme si zřídili svoji hlavní základnu a jak se později ukázalo, doslova ostrůvek bezpečí.
Opice se zbláznily
Do prvního rána se probouzíme ještě za tmy a východ slunce již sledujeme namačkaní v našem malém člunu. Nedočkavě směřujeme do nedaleké laguny Danto, kde jsem před rokem uakari zahlédl naposled. Tiše pádlujeme do nitra zátoky, levitujeme mezi oblaky, které se ostře zrcadlí na černé vodní hladině sevřené galerií stromů podél břehů. Jakmile zanořím pádlo do vody, obraz nebe pod námi se zachvěje. Také Macho a Tito, naši indiánští průvodci na zádi, pádlují naprosto neslyšně a náš pohyb po hladině nabývá magické přízračnosti. Na přídi dřepí Vladimír s kamerou, za ním Rady s foťákem. Všichni soustředěně a bez hlesu pátráme v korunách stromů, které se mlčky naklání nad dosud potemnělou hladinu. Až na vzdechy inií amazonských (Inia geoffrensis) je ticho kolem nás hypnoticky opojné a skoro fyzicky hmatatelné.
Náhlá a úplně nečekaná erupce zvuků nás proto zastihuje naprosto nepřipravené. Hlasitý křik se odráží od protilehlých břehů a rychle splývá v příšerný hluk. Uakari se asi zbláznili a jsou všude! Prostě všude, napravo, nalevo i v lese před námi řvou a hvízdají desítky vyplašených opic. Lítají v korunách stromů, skáčou z větve na větev či padají volným pádem, aby se zachytily o několik metrů níž. Jsme úplně u vytržení, něco takového nikdo z nás ani ve snu nečekal. Parta delfínovců inií, která vytrvale doprovázejí naši loď, také vzdychá o poznání hlasitěji, opodál chrochtají popuzené vydry. Zmocnil se mne intenzivní pocit, že jsme vstoupili do jiného světa.
Sprinteři v korunách stromů
K našemu zklamání však opice po pár vteřinách mizí v hloubi lesa a laguna se opět noří do unylého ticha. S probuzenou nadějí však odhodlaně pádlujeme dál. Uplynulo jen pár minut a Macho znovu pádlem ukazuje někam do hustých korun stromů daleko před námi: „Chucutos, další chucutos…,“ šeptá vzrušeně. Napínáme krky, zíráme kamsi, ani pořádně nevíme kam.
„Jsou pryč,“ po chvíli znechuceně komentuje naši slepotu. Ani ne o půl kilometru dál se situace opakuje. To už ale i my zaznamenáme pohyb listů a Rady do toho místa vzdáleného desítky metrů odhodlaně zamíří teleobjektiv, stejně jako Vladimír oko kamery. Pohled proti ostrému nebi ze stínu dole oslepuje. Rady si mne slzící oči a jen mimoděk rukou odhání stále urputněji dotírající včely. To již uakari zaznamenali naši přítomnost, hlasitě piští, hulákají, křičí …a opět nenávratně mizí v temnotě lesa. Vladimír se zlobí, že na záznamu nic nemá, protože se ve vratkém člunu pořádně nedá filmovat. Co s tím? Snažíme se nedýchat, ale moc to nepomáhá.
„Já jsem taky vyfotila jen větve a listí!“ zklamaně komentuje marnost svého úsilí Rady. „Jsou neuvěřitelně plaché, asi budu muset foťák držet pořád zvednutý k nebi, abych je příště nepropásla,“ dodává. Večer v táboře zklamaně prohlíží další nesčetná zpodobnění prchajících opic s nadějí, že aspoň na jednom záběru se objeví kousek hlavy či dokonce ucho. Stejně tak Vladimírova kamera zachytila bezpočet třesoucích se větví a šmouhy opic mizejících kosmickou rychlostí všemi směry.
Můj úkol se zdá být přece jen snadnější. Již po pár dnech jsem se naučil udržet skupiny uakari v zorném úhlu dalekohledu celkem spolehlivě a pozorovat nejen opice samotné, ale také jejich chování.
Komunikace místo chápavého ocasu?
Brzy jsme zjistili, že za nájezdy tlup uakari do korun stromů podél břehů řek a lagun jsou dozrávající ořechy hrnečníku (Lecythis sp.), kolem nichž se opice rojily jako chrousti u rozkvetlé třešně. Během následujících týdnů jsme každé ráno a pozdní odpoledne monitorovali pohyb některé ze šestnácti skupin uakari, které jsme objevili na různých místech podél řek Yatua a Baria i jejich četných bezejmenných ramen a přítoků. S některými tlupami jsme navázali takřka osobní vztah a měli tak mimořádně vzácnou příležitost pozorovat a poznat mnohé z biologie chování našich nových kamarádů. Jsem přesvědčen, že něco takového se před námi ještě nikomu nepodařilo.
Mimochodem, důvodem, proč se v evolučním stromu jihoamerických primátů odštěpila větev opic s krátkým ocasem, může být jejich sociální chování, kterého jsme si velmi záhy všimli. Tlupy uakari se totiž v korunách stromů rozptylují i do vzdálenosti desítek metrů a svou vzájemnost v nepřehledném prostředí patrně signalizují neustálým komíháním ocasu. Možná právě proto jejich ocas získal v průběhu evoluce funkci optického komunikačního signálu a ne páté končetiny, jak je tomu u mnoha jejich příbuzných.
První záběry na světě
Navzdory počátečnímu pocitu marnosti a nekončícím návalům zklamání se naše umíněnost postupně změnila ve vášnivou posedlost a nakonec přinesla své plody. Odjíždíme sice o pár kilo lehčí, pokousaní vším možným, některým z nás se nevyhnuly ani občasné záchvaty zimnice, nicméně přivážíme vůbec první fotky uakari neblinských v jejich přirozeném prostředí i mimořádně vzácné záběry z jejich života.
TIP: Ohrožený makak bandar: Všetečný pankáč ze Srí Lanky
Radana i Vladimír sice trochu skuhrají nad jejich kvalitou, protože zaostřit na opice z bezprostřední blízkosti se jim nejspíš dle jejich představ úplně nikdy nepodařilo. V lepším případě se opice stále zdržovaly vysoko v korunách stromů desítky metrů od skla objektivů, v horším případě při spatření našeho člunu okamžitě mizely v hloubi lesa. Nicméně žádné jiné záběry prozatím neexistují, a pokud vás příběh uakari neblinského zaujal, můžete se ještě podívat na Vladimírův dokument Uakari, Humboldtova ztracená opice, který natočil pro Českou televizi.
Uakari neblinský (Cacajao hosomi)
- Řád: Primáti (Primates)
- Čeleď: Chvostanovití (Pitheciidae)
- Velikost: 30–60 cm, hmotnost cca 2 až 3 kg; délka ocasu: 12–21 cm
- Stručný popis: Černá hlavička a černá ramena, červeně zbarvená srst na zádech. Ocásek má černou špičku. „Humboldtův“ uakari černohlavý (Cacajao melanocephalus) má naproti tomu záda zbarvená zlatavě.
- Potrava: Různé plody a bobule.
Proč má uakari krátký ocas?
Jeden z našich domorodých průvodců tvrdí, že „chucuto“ se kdysi chtěl dostat na druhou stranu řeky a nenapadlo ho nic lepšího, než požádat o pomoc kajmana. Ten s ním na zádech opravdu přeplaval řeku na druhou stranu, ale když opičák vyskočil, aby se tam zachytil nejbližší větve, kajman se neudržel, chňapl po něm a ukousl mu půl ocasu. Takto příčinu krátkého ohonu uakari vysvětlují Curipacové na severu Brazílie.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Radana Dungelová, kresba Jan Dungel (se souhlasem k publikování)