Hledání mytických zemí: Ráj peciválů, kde létají pečení holubi přímo do úst

Říkalo se jí různě – Cockaigne, Cucaña, Kukania. Představy o ní se však vždy shodovaly: Neexistovaly tam krutosti a nástrahy středověkého života, hlavně toho poddanského. Člověk se mohl radovat a bavit, aniž by mu hrozil trest. Obyvatelé žili v pohodlí, netrpěli hladem, mohli se oddávat sexu a nikdo se na nich nedopouštěl násilí. Původní latinský název Cucaniensis se odvozoval od pojmenování koláče, který ve středověké Francii prodávaly děti na trzích. Jméno by se tedy dalo volně přeložit jako „koláčová země“.

Kraj blahobytu

Podle jednoho dobového líčení jsou domy v Cockaigne postavené právě z koláčů a cesty dláždí pochoutky. Další texty popisují, že se tam prasata procházejí s nožem zabodnutým v zádech, takže si každý kolemjdoucí může kousek odkrojit. Vzduchem také létají pečené husy a přistávají strávníkům rovnou do úst – v naší kotlině se asi mluvilo spíš o holoubátkách. V Cockaigne neexistuje práce a všechno je zadarmo: Zemědělci a rolníci se tak pro chleba nemusejí lopotit a obchodům ani trhovcům nedocházejí zásoby, takže si je lidé mohou volně brát…

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Postupem času však zakořenily trochu jiné kontexty slova „cockaigne“. Španělské „el país de cucaña“ lze volně přeložit jako „ráj peciválů“ a v Neapoli zas podle tradice stavějí májku zvanou „tyč bláznů“ neboli „cuccagna“, která se potírá tukem: Na vrcholku se nachází odměna, například dobrá šunka, a samozřejmě se soutěží, kdo vyšplhá nahoru. Ztřeštěná zábava se rozšířila všude, kam dosáhla románská kultura, a posléze ještě dál – ostatně anglické „cuckoo“ také odkazuje na pomatence.