Hitlerova dvorní filmařka: Kdo byla Leni Riefenstahlová

Touha stát se někým významným ji pronásledovala od mládí po celý život. „Kdybych tak byla muž,“ napsala mladičká Leni jedné své přítelkyni, „bylo by o tolik snazší pokračovat v tom, o co usiluji.“ Alfréd Riefenstahl však měl o jejím životě zcela jiné představy a s vidinou Leni jako poslušné německé manželky a matky ji v jejích šestnácti letech chtěl zapsat na rodinnou školu.

Helene Amalie Bertha Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 na předměstí Berlína. Okouzlena tancem se v šestnácti letech za otcovými zády zapsala na soukromé hodiny v Grimm-Reiterově škole tance. Otec však toto tajemství záhy odhalil, zuřil a ve snaze předejít její další rebelii ji poslal do internátní školy Thale. 

Posedlost tancem ale Leni nepřešla, a tak Alfréd nakonec podlehl její neústupnosti a rezignoval. Leni mohla navštěvovat hodiny ruského baletu a v říjnu roku 1923 debutovala jako samostatná profesionální tanečnice. Brzy tak vystupovala nejen v Berlíně, ale i dalších německých i zahraničních městech. Její zářivá taneční kariéra však měla skončit stejně rychle, jako začala. V červnu 1924 si při vystoupení v Praze poranila koleno. Verdikt lékařů byl jasný: Leni už nemůže dál tancovat. Po osmi měsících na výsluní se Riefenstahlová musela se svým tanečním snem nadobro rozloučit. Za nedlouho poté už ale nachází novou posedlost – film.

Filmové začátky

Jak popisuje ve svých memoárech, čekala zrovna na stanici metra Nollendorfplatz, když její pozornost upoutal jeden z reklamních plakátů. „Hora osudu,“ hlásal nápis, „film z Dolomitů od dr. Arnolda Francka.“ Riefenstahlová se cítila být plakátem hypnotizována a navzdory svým původním záměrům se vydala do blízkého kina, aby propagovaný snímek osobně zhlédla. Nádherné horské scenérie ji uchvátily. Rozhodla se tedy režiséra vyhledat a přesvědčit ho, aby ji obsadil jako herečku ve svém dalším filmu – Svaté hoře. Díky své odvaze a nadšení se bravurně vypořádala s natáčením v drsném horském prostředí a záhy slavila úspěch jako hvězda mnoha horských filmů. Kariéra herečky jí ale nestačila, Arnold Franck ji postupně zasvěcoval do filmařské práce, aby se pak sama mohla stát vůbec první ženou-režisérkou v jinak výhradně mužské režisérské branži. 

V roce 1932 režisérsky debutovala pohádkovým příběhem Modré světlo – Horská legenda z Dolomit, k němuž rovněž napsala námět a ztvárnila v něm hlavní roli. Snímek byl oceněn na Bie-nále v Benátkách stříbrnou medailí. Ve stejném roce pak Leni potkala ještě jedna významná událost, která výrazně ovlivnila její život. I když se o politiku nikdy nezajímala, jak ostatně později sama nesčetněkrát zdůrazňovala, zúčastnila se v únoru shromáždění pětadvacetitisícového davu v berlínském Sportpalastu, k němuž promlouval budoucí říšský kancléř Adolf Hitler.

Natáčení pro Hitlera

„Bylo to jako zásah bleskem,“ líčila dramaticky zážitek z Hitlerova projevu Leni, „zůstala jsem úplně paralyzována.“ V květnu mu pak zaslala dopis. „Přála bych si vás poznat osobně,“ napsala. Její přání bylo jen o několik málo dní později vyslyšeno. Hitler byl dobře obeznámen s její filmařskou prací. „Jakmile se dostaneme k moci, musíte pro mě točit,“ řekl jí při jejich společné procházce.

Rok 1933 přinesl nacistům vítězství, Hitler byl jmenován kancléřem a Riefenstahlová, která se stává prominentní osobností režimu, od něho dostává první filmovou zakázku – dokument o stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku. „Je z toho úplně vedle,“ poznamenal si ministr propagandy Joseph Goebbels její reakci na tuto nabídku do deníku. „Ona je jediná hvězda, která nám rozumí,“ připsal Goebbels.

První pronacistický film Riefenstahlové – Vítězství víry – musel brzy po uvedení z distribuce zmizet. Po boku Hitlera v něm totiž vystupoval šéf SA Ernst Röhm, který byl na příkaz vůdce za Noci dlouhých nožů zavražděn. Hned další rok však pod taktovkou Leni vznikl nový dokument o stranickém sjezdu, který ten předchozí co do kvality provedení a proslulosti dalece předčil. Film Triumf vůle přinesl Leni Riefenstahlové mezinárodní slávu, zároveň se však měl stát příčinnou jejího pozdějšího zatracení. Po Triumfu vůle natočila Riefenstahlová na objednávku ještě snímek o armádě Den svobody a dvoudílný dokument o letních olympijských hrách v Berlíně Olympia, který byl v roce 1956 zařazen mezi deset nejlepších filmů světa.

Za války

Jen co vypukla válka, zažádala Leni Riefenstahlová ministerstvo propagandy o akreditaci pro svou zvláštní filmovou jednotku. Vybavena pistolí se společně se svými letitými filmovými spolupracovníky vydala do nacisty napadeného Polska. První setkání s nacistickou brutalitou na sebe nenechalo dlouho čekat. Když přihlížela pohřbu několika členů německé armády na náměstí městečka Konskie, jejichž hroby měli pod dozorem vojáků vykopat místní židé, strhla se nečekaně střelba. Vojáci povraždili kolem třiceti zdejších civilistů. Lenino zděšení nad tímto incidentem zachytil na amatérské fotografii jeden z vojáků. Leni sice hned po této události zažádala o okamžité ukončení své reportážní mise a podala na chování vojáků stížnost, Polsko však ještě neopustila. Za několik dní nedaleko Gdaňska poobědvala s Hitlerem a později se do Polska vrátila, aby natočila vítěznou přehlídku po polské kapitulaci.

V roce 1940 se Leni pustila do režie nového filmu – Nížiny. Natáčení trvalo několik let a spolklo neuvěřitelné sumy peněz. Premiéry se však snímek dočkal až v roce 1954, kdy už nedosáhl očekávaného ohlasu. Za to ale nechvalně proslul díky svému komparzu: do rolí španělských vesničanů byli obsazeni Romové z rakouského koncentračního tábora Maxglan, které podle očitých svědectví Riefenstahlová osobně v táboře vybírala. Mnozí s nich se konce války nedožili.

Odmítání odpovědnosti

V dubnu roku 1945 spojenci Leni Riefenstahlovou společně s dalšími vysoce postavenými představiteli Třetí říše zatkli a odvezli do sběrného tábora. Po pár měsících ji Američané propustili, záhy se však dostala do rukou Francouzů. Následovaly výslechy, nařčení z propagace nacismu, negativní publicita. „Tři roky jsem prožila v lágrech a vězeních, čtyři měsíce v ústavu pro choromyslné. Následovalo zabavování mého majetku, denacifikace, soudní procesy…“ popsala Leni s hořkostí svůj poválečný osud. „Někdo musel být obviněn a pomluven, a já jsem byla vybrána, protože jsem natočila dokonalý film.“

Tato doba se stala počátkem jejího celoživotního popírání viny, přikrášlování pravdy a odmítání odpovědnosti. Přestože ji spolkové státní komisařství nejprve označilo za spolupracovnici nacistů, konečný výrok berlínského soudu zněl: „Žádná politická činnost podporující nacistický režim, která by opravňovala k potrestání.“ Špatná pověst ale filmařku pronásledovala dál, všichni od ní dávali ruce pryč. Leni Riefenstahlová tedy opouští Evropu a vydává se objevovat krásy černého kontinentu.

Milovaná Afrika 

V odlehlé núbijské části Afriky Leni poznávala život jejích domorodých obyvatel. Fascinována jejich životním stylem, rituály a ohromným smyslem pro krásu, strávila s nimi několik let a naučila se dokonce i jejich jazyk. Z filmu, který zde chtěla natočit, nakonec sešlo, za to však vytvořila množství fotografií, díky nimž zažila velkolepý comeback do světa umění. V roce 1975 se její fotografie objevují v předních světových časopisech, vznikají obsáhlé fotografické publikace a Art Directors Club Deutschland jí uděluje zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku. Riefenstahlová se opět těší zájmu médií. Při fotografování v Africe se navíc seznamuje s Horstem Kettnerem, který se stává jejím asistentem, ale především jejím životním druhem, přestože byl o celých 42 let mladší než ona!

Riefenstahlová si Afriku zamilovala a v roce 2000 se tam rozhodla vrátit, aby navštívila své staré přátele. Súdán byl však zmítán politickými a válečnými konflikty. Vrtulník, na jehož palubě filmařka cestovala, havaroval. Leni se ze svých zranění rychle zotavila, do Afriky se ale už nikdy nevrátila. 

Podvodní imprese

Leni Riefenstahlová byla bezpochyby posedlá krásou a posledním objektem její posedlosti se staly korálové útesy a mořští živočichové všech možných barev a tvarů. 

Počátky jejího potápění sahají do roku 1973. Aby se tehdy jednasedmdesátiletá Riefenstahlová mohla vůbec zúčastnit potápěčských kurzů, zfalšovala své datum narození a tvrdila, že je o dvacet let mladší. „Instruktor, jako by moje omlazení nebral v úvahu, podíval se na mě skepticky a jistě si myslel: Ta to nikdy nedokáže,“ komentovala to Leni. Potápěčské zkoušky však úspěšně složila a o necelých třicet let později se stala nejstarší aktivní potápěčkou na světě. 

Snímek Podvodní imprese vznikl díky téměř dvěma tisícům ponorů pod mořskou hladinu a Riefenstahlová jej uvedla v premiéře 22. srpna 2002, tedy v den svých stých narozenin.

I na nezdolné Leni se však začaly projevovat známky stáří. „Riefenstahlová bere každých osm hodin morfium,“ šokovaly v roce 2001 noviny. 

Když 8. září 2003 Leni zemřela ve spánku ve svém domě v Pöckingu, bylo jí 101 let. Zpráva o jejím úmrtí obletěla celý svět a zaplnila titulní strany novin. Žádné z nich ji neopomněly zmínit jako propagátorku Hitlera… 

„Leni Riefenstahlová symbolizuje osud německého umění ve dvacátém století, a to ve dvou svých aspektech: revoluční umělecké vizi, i politické slepotě a pobláznění…,“ uvedla ve svém projevu tehdejší německá ministryně kultury.