Historikové odhalili klimatické změny díky legendám o zázracích světců

To, jak coby lidstvo dnes reagujeme na možnou klimatickou hrozbu, je patrné ze stránek novin i z titulků internetového zpravodajství. Lze ale například podobné stopy najít v Toskánsku 6. a 7. století? Nad tím dumali badatelé univerzity v Pise. Práce týmu geologa Giovanniho Zanchetty by se dala shrnout podivnou zkomoleninou několika lidových úsloví: „Když se žení čerti, je z toho voda na mlýn všech svatých!“ Jak se v tom vyznat?

Začátek odpovědi je třeba hledat v jeskyni. Konkrétně pak v toskánské jeskyni Renella, vyhlášené svou krápníkovou výzdobou. A právě na krápnících, respektive na stalagmitech rostoucích ze dna vzhůru, tu Zanchetta prováděl svůj výzkum. Nemohl si přitom nevšimnout, že tradičně střídmé přírůsty se v několika časově omezených epizodách nápadně zvětšily. Naposledy v období mezi 6. a 7. stoletím. 

Krápníky rostou

To ostatně potvrdila i radiokarbonová metoda datace řezů krápníků. Stalagmity přitom nepřirůstají zvýšeným tempem jen tak, potřebují k tomu velmi specifické klimatické a chemické podmínky. Dá se říct, že v krasovém prostředí jejich růstu prospívají dlouhodobě deštivá období. A soudě podle míry přírůstu tehdy muselo pršet v Toskánsku opravdu festovně. Zanchetta vše řešil s kolegy meteorology, klimatology i dendrology. Zajímalo ho, jestli je i v jejich modelech, datech a vzorcích zachyceno takové výrazně deštivé období. A dospěli přitom ke shodě. Nabízelo se i vysvětlení. 

Na vině regionálně silně atypickému klimatu, ve kterém se rychle střídala období výrazného sucha s extrémně vydatnými srážkami, by pravděpodobně mohl být klimatický fenomén tzv. severoatlantické oscilace. Přesněji – delší období sníženého atmosférického tlaku (tlakové níže), které „zaplavilo“ severní a střední Itálii vlhkým vzduchem ze severního Atlantiku. Na horizontu Alp se vypršel a v údolích působil šokové záplavy a povodně. To, že nad Itálií pršela voda ze severního Atlantiku, potvrzuje rozbor izotopů kyslíku, vyvázaných ve stalagmitech. Voda z Atlantiku totiž disponuje jiným poměrem izotopů než jinak typické srážky nad Toskánskem. 

Pohledem současné vědy do sebe všechno hezky zapadá, máme klimatickou změnu i povodně. Ale z historického pohledu na tom pořád něco nesedí. Pokud se mezi 6. a 7. stoletím potýkali lidé s do extrému vychýleným „vražedným“ počasím, povodněmi a bouřemi s krupobitím, měly by o tom existovat nějaké zmínky v tradičních pramenech – dochovaných listech a kronikách, záznamech.

Kde hledat?

Háček je v tom, že stížností na počasí v nich nenajdeme pro dané období nějak neobvykle víc. Že se střídala období hladu a hojnosti, zle doráželi barbaři ze severu a na trůnech se měnili panovníci lepší a horší, to prosím ano. Jako vždycky. Ale že byl region vystaven století bouří a klimatických změn nebývalých tu tisíc let, to už nikoliv. Ještě že Giovanni Zanchetta pocházel z toskánského městečka Lucca, kde z 6. století datují jednu populární legendu o velkém zázraku. Šlechtic jménem Fridianus pocházel z Irska a zavčas se obrátil na křesťanství. Jako mnich doputoval až do městečka Lucca, kde se z boží vůle dopustil zázraku. Přesněji tedy s pomocí několika klacíků a vroucích modliteb odvrátil dravý tok rozvodněné řeky Serchio, která se tehdy na lidské příbytky valila.

Původ světce je přitom doložený: založil tu slavnou katedrálu, psali o něm pochvalně i papeži. Důkazy o zastavení povodňové vlny modlitbami se už hledají hůře, nicméně jako jeden z mála dobových zdrojů potvrzují alespoň přítomnost „nebývale ničivé vody“. Zanchetta, ve snaze nalézt vícero zmínek o dešti a povodních, tak vyzkoušel ještě jeden netradiční směr bádání. Když už se jeden světec v Toskánsku 6. století proslavil vodním zázrakem, možná se podobných mimořádností dopustili i další svatí, ne? A skutečně! Díky originální databázi Kultu světců dávných věků a záznamům o činech svatých mužů, sepsaných papežem Řehořem I., se dobral mimořádného objevu. 

Samá voda

Víře hluboce oddaná katolická Itálie 6. století byla světců a zázraků plná. Ale to, že se více než 20 % jejich „zázraků“ v inkriminované době týkalo vodního živlu, se za úplnou náhodu nejspíš považovat nedá. Zvlášť proto, že voda obvykle v mimořádných činech světců oněch časů nehrála významnou roli. A také proto, že řada z popisovaných zázraků měla dost originální, dosud nikde jinde nezachycenou podobu. „Najdete tam nejrůznější typy zázraků,“ vysvětluje Adam Izdebski, environmentální historik z institutu Maxe Plancka v Německu, který se na studii rovněž podílel. „Svatý Martinus vytvořil v toskánské jeskyni nový vydatný zdroj vody. Bárka, převážející svatého Cerbonia, zázračně unikla bouři. A svatá Scholastika, při návštěvě svého bratra-dvojčete Benedikta, přivolala déšť, aby s ním mohla pobýt déle.“

Nevídané množství – až pětina všech popisovaných zázraků z té doby měla co dočinění s vodou a vodním živlem. Svatí procházeli bez úhony vodopády a brodili se divokými proudy řek. Pod jejich chodidly vznikaly tůně a ze skal tryskaly prameny. Přinášeli vláhu polím obdělávaným dobrými křesťany a naopak postihli krupobitím ty nehodné.

Zanchetta připouští, že to je poněkud chatrná konstrukce, ale stavět se na ní prý dá. Lidé, žijící v období klimatických změn, totiž nevnímali změny jako takové. „Je to o celkovém nastavení myšlení, o tom, jak o realitě přemýšlíte,“ říká. Což rozhodně stojí za pozornost i dnes. Klimatické změny totiž nepřinesly do Toskánska jen negativa a zhoubu.

Proměny

Velká voda spláchla to „špatné a nefunkční“, přispěla mnohde k rozvoji a stala se motorem změn k lepšímu. Vynesla například do čela panovníky, kteří na krizi efektivně zareagovali a zajistili zemi prosperitu. Pomohla těm připraveným. Zničila úrodu zasazenou na polích v nížinách, ale také zabránila několika občanským válkám a zpomalila tlak barbarských nájezdníků.

TIP: Suchem spálené české země: Jak si naši předkové vysvětlovali výkyvy počasí?

Lidé nevnímali výrazně deštivější období jako nějaký extrém, protože přinášelo vedle negativ i pozitiva. Proto se o něm místní, alespoň podle Zanchetty, nikde v kronikách výrazněji nezmiňují. Že ale opravdu vydatněji pršelo – v daných podmínkách skutečně mimořádně – se nepřímo odráží v legendách o svatých, kteří v období klimatických změn více „pracovali“ při svých zázracích s vodou. Změna klimatu, to prostě byla voda na jejich mlýn!