Hippokratova přísaha: Jak se slavný slib lékařů měnil a co vlastně dnes slibují?
Není toho mnoho, co o Hippokratově přísaze můžeme tvrdit s jistotou. Je dokonce možné, že absolventi medicíny při promoci odříkávají symbolický slib jménem muže, který možná ani neexistoval. A pokud před více než dvěma tisíci lety přece jen žil jakýsi Hippokrates (viz Tajuplný otec lékařství), pak by zřejmě současnou podobu svého odkazu jen stěží poznal. Právě kvůli odlišnosti různých verzí už na řadě lékařských fakult opomíjejí i jméno údajného autora.
V první řadě je dnešní sponze výrazně kratší. Ve srovnání s originálem vynechává hned několik pasáží včetně té úplně úvodní, která se odvolává k antickým božstvům – konkrétně vzývá Apollona a Asklepia a jeho dcery, bohyně Panakeiu a Hygieiu. Pokračujeme-li ve čtení dál, zjistíme, že mezi antickou a dnešní přísahou postupně přibývají natolik výrazné rozdíly, že současní lékaři tu původní vlastně hrubě porušují.
Otazník nad potraty
Jde zejména o dvě oblasti, shodou okolností i dodnes eticky velmi problematické: potraty a eutanazii. V obou otázkách měl Hippokrates poměrně jasno – ani jednu z uvedených praktik neuznával. „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu,“ psal autor starověkého textu. Jak známo, současná medicína už tak striktní názor nezastává a medikové nic podobného slibovat nemusejí.
Na druhou stranu, historická relevance fragmentu z roku 275 našeho letopočtu – do nějž se nejstarší dochovaná verze přísahy datuje – je dost sporná. Hippokratovi je totiž připisováno rovněž autorství spisu nazvaného O přirozenosti dítěte, kde vynechává jakékoliv morální hodnocení, že by snad na potratu bylo něco špatného. Popisy umělých potratů ostatně nacházíme v antické literatuře poměrně běžně, nehledě na to, že ve starověkém Řecku bývalo zvykem usmrcování novorozenců, kteří přišli na svět postižení.
Řezání (ne)povoleno
Pokud jde o zmíněnou eutanazii, i zde je situace o něco složitější. Není vyloučeno, že důvod opatření uvedeného v antickém originále měl čistě pragmatický základ: snahu zabránit politicky motivovaným vraždám. Mocní tehdejší doby totiž nezřídka umírali v důsledku záměrně podaného jedu z rukou zkorumpovaných lékařů; taková dilemata nicméně z dnešního hlediska patří skutečně jen do dob dávno minulých.
Moderních Hippokratových nástupců se příliš netýká ani další sporná pasáž, která přísně vzato zakazuje jakýkoliv chirurgický zákrok: „Nebudu lidské tělo řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“ Pokud by to tak zůstalo dodnes, zřejmě by se medicína nikdy nedostala na takovou úroveň, kde se nachází.
Udržet tajemství
Hippokrates svým nástupcům dále klade na srdce, aby nabyté vědomosti a znalosti nezištně předávali svým žákům a zvlášť velkou úctu projevovali rovněž svým učitelům: „Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy.“ Ani z toho už v dnešní podobě přísahy příliš nezbylo.
Není navíc bez zajímavosti povšimnout si výhradně mužského rodu, jímž je text psaný – v době Hippokrata (a ještě o dlouhá století později) totiž zůstávala medicína čistě mužskou záležitostí, a ženy mívaly v různých dobách dokonce úplný zákaz ji provozovat, takže se musely spokojit „jen“ s rolí porodních bab.
Najdeme tedy při srovnávání prastaré a moderní verze přísahy vůbec něco společného? Částečnou shodu lze spatřit kupříkladu ve větě: „Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“ Koncept lékařského tajemství skutečně platí dodnes – a na rozdíl od samotné přísahy je dokonce právně závazný. Není však univerzální, neboť existují výjimky, při nichž má lékař naopak povinnost sdělit svůj nález příslušným místům (například při podezření na domácí násilí nebo jiný trestný čin).
Napište si vlastní slib
Studenti lékařských fakult v České republice v současnosti skládají tři verze slavnostního slibu, přičemž ani jedna nenese oficiální jméno na počest antického autora. Jejich text sice obvykle vychází z historických základů, ovšem konkrétní podoba se měnila například i na základě aktuální politické situace. Ti, kteří promovali před rokem 1989, museli před děkanem přísahat na budování lepších zítřků a radostnou cestu k socialismu; podíváme-li se do ještě vzdálenější minulosti, můžeme podle textů tehdejších sponzí poměrně snadno odhalit, jaké poměry v českých zemích zrovna panovaly.
Lišila se například akcentace náboženství: zatímco v roce 1622 se na pražské medicíně pod vedením jezuitů přísahalo na neposkvrněné početí, osvícenství tuto pasáž nahradilo královským majestátem a boží pomoci se dovolávalo teprve zcela na závěr.
V zahraničí je skládání slavnostních slibů ještě různorodější, ani zde však už z původní verze mnoho nezbývá. Přesto najdeme lékařské fakulty, které si dodnes některé stěžejní body starověkého textu zachovaly. Z dotazníku vyplňovaného v roce 1993 na více než stovce amerických a kanadských lékařských fakultách vyplynulo, že 14 % jich ve shodě s Hippokratovými zásadami zakazuje eutanazii a 8 % potraty. Ukázalo se také, že na každé desáté fakultě dosud přísahají jménem starověkých předků. Zato třeba ve Francii bývá běžné, že medikové sepisují a odříkávají slib vlastní.
Pro společné blaho
Řada moderních přísah vznikla teprve v průběhu 20. století. Ve Spojených státech se například hojně používá text sepsaný v roce 1964 tehdejším děkanem lékařské fakulty Tufts University Louisem Lasagnou, který klade důraz zejména na pojetí člověka jakožto lidské bytosti, nikoliv „medicínského případu“. Zkušenost z nacistického provádění pokusů na lidech vedla po druhé světové válce ke vzniku „aktualizovaných“ slibů a prohlášení, které poprvé v historii akcentovaly vedle samotné léčby také etiku výzkumu.
Jedním z bezprostředních důsledků norimberského procesu (vedeného proti hlavním představitelům nacistického Německa) byl vznik tzv. Norimberského kodexu, prvního mezinárodního dokumentu tohoto druhu. Stanovuje například to, že pokusy prováděné na lidech musejí být vždy podmíněny souhlasem dané osoby a musí být jasně stanoven účel, směřující k dosažení vyššího společenského blaha. Uvedené principy pak v roce 1964 ještě rozšířila Helsinská deklarace, která rozdělila pokusy na léčebné (jejichž součástí je experimentální snaha o vyléčení pokusné osoby) a neléčebné.
Ve spleti paragrafů
Už jen z toho, že tradice slavnostního odříkávání Hippokratova slibu se leckde přestala dodržovat, je zřejmé, že jeho dodržování je dnes spíše symbolickou záležitostí, odvíjející se od svědomí každého budoucího lékaře. Jediné, čím se ve své práci musejí řídit, jsou platné zákony – což ovšem samo o sobě není vůbec nic jednoduchého.
TIP: Odhalené tajemství doktorštiny: Proč lékaři mluví nesrozumitelnou hatmatilkou?
Na každé lékařské fakultě dnes sice studenti povinně absolvují přinejmenším jeden semestr základů zdravotnické legislativy, ovšem k jejímu úplnému zdolání by patrně nestačilo ani celých šest let. Současná česká sbírka zákonů eviduje 1 498 zákonů, které se nějakým způsobem vztahují ke zdravotnictví.
Tajuplný otec lékařství
Učebnice dějepisu uvádějí, že Hippokrates žil v letech 460–370 před Kristem, oba letopočty je však nutné brát s velkou rezervou, neboť první dochovaná zmínka o jeho životě se datuje do období až o 500 let později. Někteří historikové dokonce zpochybňují jeho samotnou existenci s tím, že mohlo jít hned o několik osob.
Hippokratovo jméno je dnes nicméně spojováno s počátky medicíny jako samostatného oboru – kolem roku 400 před Kristem založil na svém rodném ostrově Kos zřejmě první lékařskou školu v historii, v níž kromě medicíny vyučoval i filozofii. Ve svém pohledu na člověka zastával názor, že zdraví a nemoc jsou propojené nádoby závislé na životosprávě, a od toho by se také měla odvíjet léčebná metoda. Odmítal dosavadní přesvědčení, že nemoc je božím trestem – namísto toho se soustředil na její přirozené příčiny. Až do středověku byla velmi populární teorie čtyř tělesných šťáv: podle ní v těle kolují čtyři druhy tekutin, které mají vliv na naši povahu a sklon k onemocnění. Hippokrates se domníval, že zdravý člověk má všechny čtyři složky v harmonii a případná choroba je důsledkem nerovnováhy mezi nimi.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock, Wikimedia Commons 1 + 2, CC0