Havajský ostrov Maui: Božský syn v domě slunce

Ostrov Maui se ze vzduchu podobá nakřivo uvázané mašli. Levou, menší část vyplňuje několik strmých zelených kuželů, obalených hustou oblačností. Tyto skalní jehly jsou staré skoro půl druhého milionu let. Mezi nimi leží státní park Iao Valley. Pravá, mohutná strana ostrova je pak tvořena jedním jediným obrovitým kuželem. Jeho špička prorůstá přes pás oblaků, nakukuje do blankytné oblohy a nechává se zahřívat zářícím sluncem. Jedná se o sopku Haleakalu, jejíž pro nás krkolomné jméno je velmi výstižné. Znamená totiž Dům slunce.

Od moře k oblakům

Silnice Haleakala Highway je poměrně široká, nová a kvalitní, ale provoz na ní není nijak závratný. Vozovku lemují lány cukrové třtiny, pole ananasů, zelené pastviny s dobytkem, a dokonce husté eukalyptové háje. Tahle romantická, podhorská oblast je domovem místních kovbojů nazývaných „paniolos“, tmavého dobytka a krásných koní. Přitom je odtud široký výhled na oceán a pobřeží.

S přibývajícími kilometry nabíráme i výšku. Sice nenápadně, ale bez zaváhání stoupáme a rozhled se stále rozšiřuje. Zhruba po dvaceti kilometrech překračujeme výšku prvního tisíce výškových metrů. Další dva nás čekají na vzdálenosti jen o polovinu delší. Sklon hory je stále prudší. Těsně pod výškovou hranicí dvou tisíc metrů se nalézá odbočka k jedinému kempu na svazích Haleakaly, který se jmenuje Hosmer Grove.

Stromy, které „utekly“

Za zmínku určitě stojí stejnojmenný háj, který kemp obklopuje. Založil ho počátkem 20. století jeden z prvních lesníků na Havaji, Ralph Hosmer. Ten byl veden snahou vytvořit na Havaji prosperující dřevařský průmysl, který by palivem zásoboval početné cukrovary. Zároveň se chtěl pokusit nechat znovu zarůst odlesněné plochy, trpící erozí půdy. Přivezl proto na Maui semena a sazeničky 86 druhů dřevin z celého světa – smrky, borovice, cypřiše, túje i eukalypty. Vysadil je všechny právě v tomto háji, aby na nich sledoval přizpůsobivost zdejším podmínkám, rychlost růstu, možnost výtěžnosti dřevní hmoty...

Jen dvacítka přivezených druhů obstála ve zdejších podmínkách. Mělce kořenící stromy často podléhaly silným vichřicím, jiné se nepřizpůsobily složení půdy nebo houbám, které ve zdejším vlhkém klimatu bují. Ty, jež přežily, se však ukázaly natolik silné, že brzy „neplánovaně unikly“ z kontrolovaného území experimentálního háje. Okamžitě zahájily frontální útok na původní místní flóru a staly se obávanými invazivními druhy, které snadno dokážou narušit křehký havajský ekosystém. Řadí se k nim třeba mexická „plačící“ borovice (Pinus patula), borovice montereyská (Pinus radiata) nebo eukalypty.

Zavržené rostlinné zbraně

Důvodem snadné zranitelnosti havajské flóry je fakt, že téměř všechny zdejší původní rostliny postrádají „zbraně“, kterými by se mohly chránit například před býložravci. Havaj je totiž přes 3 200 km daleko od nejbližší pevniny a na ostrovech až do příchodu lidí nežili žádní savci, kteří by se rostlinami živili. Proto rostliny nepotřebovaly být k přežití vybaveny jedem, trny ani odpudivým zápachem. Živočišní vetřelci – kozy, prasata a jiná domácí zvířata měla proto po svém vniknutí na Havaj velmi usnadněnu destrukci místní „neozbrojené“ flóry.

Klasickým příkladem jsou havajské maliny, jejichž místní název zní akala (Rubus hawaiensis). Na rozdíl od nepříjemně trnitých malin, které známe z domova, mají jejich exotické příbuzné na větvích jen malé chloupky. Trny, které by se jim dnes hodily, totiž evoluce už dávno zavrhla jako nepotřebné.

V šatech z rumělky

Hosmer Grove je domovem nejen mnoha původních a importovaných rostlin a dřevin, ale též okřídlených, vzácných a atraktivně zbarvených obyvatel Haleakaly – šatovníků rumělkových (Vestiaria coccinea), ptáků z čeledi pěnkavovitých. Tento ptáček s dlouhým, tenkým a zahnutým zobáčkem se původně živil nektarem z květů havajských lobelií, jejichž porosty byly ovšem z převážné části zničeny pasením a odlesňováním. Byl proto nucen najít si náhradní zdroj potravy. Tím se mu stal nektar červených květů myrtovitého keře Metrosideros. Chutná mu ale také nektar ze žlutých květů keře Mamane (Sophora chrysophylla), který se podobá akátu, ale je bez trnů. Tyto pestrobarevné vzdušné akrobaty nelze vidět nikde jinde na celé naší planetě.

Dřímající hora ohně

Horní část sopky Haleakaly byla roku 1916 vyhlášena americkým národním parkem. Její vrchol leží ve výšce 3 055 metrů a rozhled, který se odtud nabízí, je velkolepý. Není divu, že v havajských legendách je svázán s místními bohy. Vždyť kdo jiný by měl sídlit na tak vyvýšeném a nádherném místě? Podle jedné legendy zde měla domov sama bohyně ohně Pele, a to v dobách, kdy byla ještě Haleakala živou sopkou chrlící oheň a síru.

V průběhu posledního tisíciletí plivala Haleakala oheň nejméně desetkrát. Naposled to v ní bublalo, vřelo a syčelo před více než dvěma sty lety. Geologicky vzato jde tedy doslova o okamžik. To nahání hrůzu a budí respekt. Kdo se odváží říci, že tehdejší erupce byla poslední? Že už Haleakala nikdy soptit nebude? Vždyť sopka není mrtvá; jen dřímá.

Život na dně kráteru

Když se jednou dostanete na hranu kráteru, jde to dolů velmi hladce. Stačí jen sjíždět jako na lyžích. Cesta se ne náhodou jmenuje „Sliding Sands Trail“, tedy stezka klouzajících písků. Poměrně svižně na ní klesáme mezi menší barevné kužely sopek, které sedí na dně obrovské kaldery – hluboké 900 metrů, dlouhé 12 kilometrů a čtyři kilometry široké. Každý z menších kuželů představuje ventil samostatného výbuchu a liší se velikostí, barvou i jménem. Je tu kráter bohyně Pele i bohyně Hiny a také jejího syna Maui. Podle obsahu oxidů křemíku, hliníku, železa a hořčíku v sopečném popelu se barva kuželů mění od sytě červené až po černou.

Mohlo by se zdát, že svět na dně vulkánu se skládá jen z kamení a písku, ale není tomu tak. I v této „měsíční“ krajině se o slovo hlásí život. Na poměrně čerstvé lávě se už stačily uchytit trávy a kapradiny i keře Raillardia menziesii s vstřícně postavenými lístečky mandlovitého tvaru, jejichž těsné uspořádání je charakteristické pro mnohé alpínské rostliny. Vedle nich na černém písku září žluté pětičetné květy. Jsou to večerní petrklíče, Onagracea.

Ostří stříbrného meče

Největší ozdobou svahů Haleakaly a bezesporu též největší zdejší raritou je rostlina nazývaná Silversword, stříbrný meč (Argyroxiphium sandwicense). Člověk nemusí být botanik ani zahrádkář, aby se jeho srdce pro tohoto haleakalského krasavce okamžitě nadchlo. Vypadá totiž jako stříbřitá ježatá kulička, rostoucí přisedle na kamenité sopečné půdě. Tvoří ji úzké mečovité lístečky, na jejichž jemných chloupcích, které rostlině propůjčují stříbřitý nádech, se lesknou a sráží drobné kapičky vody.

TIP: Deštivý ráj na zemi: Na návětrné straně sopky Waialeale prší až 350 dnů v roce

Pevný povrch listů a chloupky na jejich povrchu chrání rostlinu před silným větrem, mrazem, dehydratací i silným slunečním zářením. Někdy jen deset, ale většinou okolo padesáti let si tato kulička listů jen sedí, rozrůstá se a pokojně čeká. Když rostlina dosáhne průměru okolo půl metru, vyrazí z ní k nebi až dva metry vysoký klas s mohutným květenstvím, který čítá i šest stovek sytě fialových květů. V každém z nich dozrají semena, a jakmile se vysemení, mateřská rostlina uschne.