Hákový kříž nad velehorami: Po stopách nacistické expedice do Tibetu (1)

Zatímco v Evropě v předvečer druhé světové války vrcholily politické nepokoje, na druhém konci světa se odehrálo prazvláštní setkání, jehož přesný účel dodnes halí tajemství. V posvátném městě Lhasa tehdy vedle sebe usedli tibetští lámové a členové německé expedice, oficiálně vydávané za vědeckou. Všichni badatelé však byli ve skutečnosti příslušníky SS a výprava na „střechu světa“ se konala pod záštitou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Dodnes nevyjasněná otázka zní, proč k ní došlo. 

Tibet se otevírá 

O tom, že expedice proběhla úspěšně, svědčí i fakt, že jejího vedoucího Ernsta Schäfera přivítal v srpnu 1939 doma samotný Himmler. Následující zprávy ovšem zanikly ve víru propukající války, a mnohé další podrobnosti tak vypluly na povrch až v 50. letech minulého století. 

Podle záznamů a zápisků jednotlivých členů se výprava vrátila se skutečně bohatým úlovkem. Do Německa přivezla především nebývale rozsáhlou sbírku víc než sedmi tisíc vzorků semen obilovin či divokých květin, jež dnes spočívají v Leibnizově institutu genetiky rostlin v Gaterslebenu. Kromě flóry ovšem badatelé dopravili do vlasti také řadu „vzorků“ zvířat, zejména ptáků, čímž mimo jiné porušili přísný zákaz Tibeťanů usmrcovat na jejich území cokoliv živého. Dál se jim podařilo získat velkou kolekci dřevěných masek, starožitného nábytku a v neposlední řadě 17,5 km filmových záběrů zachycujících běžný život v Tibetu i tamní slavnostní rituály. 

Němci také projevili nebývalý zájem o starodávné a posvátné tibetské texty. Jak informuje zpráva uveřejněná 21. července 1939 v novinách Der Neue Tag: „S pomocí regenta Lhasy získal dr. Schäfer i tzv. Kandžur – bohatou, ve 108 svazcích zpracovanou sbírku posvátných tibetských spisů. Její převezení si vyžádalo použití devíti jaků.“ Náklad pak obsahoval ještě jednu cennou a pozoruhodnou zásilku: dopis hlavy Tibetu, respektive regenta tehdy ještě nezletilého 14. dalajlámy, určený pro „Jeho Excelenci, pana Hitlera“. 

V dopise Hitlerovi uznává dalajlámův regent německé úsilí o vytvoření trvalé říše míru na základě rasových rozdílů. Ujišťuje vůdce, že Tibet jeho cíl sdílí, a neexistují prý překážky pro mírové vztahy mezi oběma zeměmi. Nutno dodat, že Tibeťané neměli žádnou představu o skutečných strategiích rasové politiky nacistů. „Mám to potěšení Vám sdělit, že doktor Schäfer a jeho strana, kteří jsou prvními Němci, již navštívili Tibet, byli přijati bez jakýchkoliv námitek a po příjezdu jim byla poskytnuta veškerá potřebná pomoc. Dále toužím udělat cokoliv, co pomůže zlepšit přátelské vztahy mezi oběma národy […].“

Kořeny árijské rasy 

Otázku, proč se zmíněný dokument nikdy nedostal k adresátovi a nyní se nachází v Bavorské státní knihovně, dodnes halí tajemství, stejně jako účel celé expedice. Proč Němci těsně před vypuknutím války zaplatili značnou sumu za výpravu do vzdáleného Tibetu? Co v tak nehostinné a vzdálené zemi hledali? Vysvětlení se nabízí celá řada: Podle nejrozšířenější teorie nařídil tehdy Himmler německým vědcům, aby v Tibetu pátrali po kořenech árijské rasy. 

Nacisté si prastaré posvátné symboly vypůjčovali již dlouho před zmíněnou výpravou. Například svastika, hákový kříž, se coby symbol štěstí a dobrého života používala v Asii nejméně sedm tisíciletí předtím, než z ní Adolf Hitler udělal v roce 1920 ikonu nacistického hnutí. Koneckonců, i slovo „árijský“ pochází ze sanskrtu, kde „arya“ znamená „vznešený, ušlechtilý“. Védy, nejstarší hinduistické texty, tak označují národ ze Střední Asie, který si někdy v letech 2000 až 1500 př. n. l. podmanil mnohé oblasti Indie a Evropy a jejž někteří badatelé ztotožňují s etnicko-lingvistickou skupinou Indoevropanů. 

Příbuzní na střeše světa 

Každopádně v rukou německých okultistů a pseudovědců konce 19. století prošla popsaná teorie hrozivě antisemitskou a xenofobní proměnou. Metamorfovala ve zvrácený mýtus o árijcích – severské a později výlučně německé nadřazené rase, oprávněné k vymýcení těch „podřadnějších“ a k ovládnutí světa.

Tentýž názor převzala i okultní společnost Thule, kterou v roce 1918 založil baron Rudolf von Sebottendorf a jež později sehrála v nacistickém hnutí zásadní roli. Kromě teorie o všeprostupující kosmické energii a studia run propagovala mýtus o ostrově Thule, ležícím kdesi daleko na mrazivém severovýchodě. Kdysi prý býval domovem prastaré rasy původních árijců, jeho obyvatelé však museli utéct před velkou katastrofou a najít si nové působiště. A to se údajně nacházelo právě v Tibetu, přesněji v tamních tajných podzemních tunelech. V jejich útrobách měli potomci dávných předků čekat, až se s nimi jednou spojí jejich nejbližší příbuzní – němečtí árijci, jimž poté předají některé ze svých magických schopností, a uvolní jim tak pole pro „spravedlivé“ ovládnutí světa. 

O významu společnosti Thule svědčí rovněž fakt, že k jejím členům patřili nacističtí pohlaváři jako Hitlerův zástupce Rudolf Hess, zmíněný Heinrich Himmler a téměř jistě i vůdce sám. Nejvřeleji však její myšlenky přijal právě Himmler, kterého neodolatelně vábilo vše okultní a mystické. Dokonce sám sebe považoval za reinkarnaci germánského krále z 10. století a nechával se ovlivňovat samozvaným guru Karlem Mariou Wiligutem. Tento bývalý důstojník mimo jiné tvrdil, že se historie Germánů začala psát již 78 tisíc let před naším letopočtem a že za jejich stávající „úpadek“ může církev, Židé a svobodní zednáři. 

Pod taktovkou zoologa 

Himmler se rozhodl za každou cenu prosadit expedici do Tibetu, jež přinese nezpochybnitelný důkaz o starobylém původu árijské rasy – mnozí jiní vysoce postavení nacisté však jeho zapálení pro věc nesdíleli. Určité znepokojení vyjádřil i nejvyšší představitel nacistického Německa. „Himmler chce poslat expedici do Tibetu, aby hledal staré rukopisy dávných árijců. Ten muž je jako malá školačka. Jaká je kultura ve starém džbánku, ptám se?“ prohlásil prý Hitler. 

Navzdory jeho pochybám se však pětičlenná skupina vydala na jaře 1938 na cestu. Tvořil ji antropolog a etnolog Bruno Beger, geofyzik Karl Wienert, technik Edmund Geer a fotograf Ernst Krause. Nejvýznamnější osobností a vedoucím mise se pak stal respektovaný zoolog a botanik Ernst Schäfer. Bylo mu sice pouhých 28 let, přesto pro něj Tibet nepředstavoval neznámý cíl. 

Syn obchodního ředitele z Kolína nad Rýnem se tam poprvé dostal v roce 1931, s výpravou vedenou americkým milionářem Brookem Dolanem II. Doma pak ještě coby student ornitologie vydal rozsáhlý cestopis, který jeho dobrodružství v daleké divočině shrnoval a získal si značnou popularitu. V letech 1934–1935 podnikl Schäfer na „střechu světa“ další, neméně úspěšnou expedici – už jako člen jednotek SS, do jejichž řad vstoupil v roce 1933. Na post vedoucího výpravy si ho vybral sám Himmler a mladý muž výzvu přijal, což později nazval „největší chybou“. Badatelé se ovšem shodují, že se jednalo o promyšlený krok oportunisty s obrovskou touhou po uznání.

První komplikace

Království tibetského dalajlámy se západnímu světu částečně „otevřelo“ teprve v roce 1903, kdy zemi napadli Britové s třemi tisíci mužů. Díky kulometům sice nad místními obránci s oštěpy rychle získali převahu, oblast však nadále zůstala autonomní a odmítala pokrok i vstup cizinců na své území. Před vědci se tak ukrývala neprobádaná pokladnice poznatků.

Německou výpravu zahájenou v dubnu 1938 zkomplikovala už na počátku nevyžádaná reklama, které se jí dostalo v tisku. Britský velvyslanec v Berlíně totiž nechal v novinách otisknout zprávu, že „… je rozsáhlá expedice zaštiťována Himmlerem a bude probíhat výhradně na principech SS“, což ovšem nebylo míněno jako lichotka. Nacistické symboly na helmách Britům stačily, aby „Vikingům vědy“ neschválili vstup na území Britské Indie, a tím jim narušili plánovanou trasu. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Díky diplomatickým schopnostem Schäfera se Němcům nakonec podařilo získat částečné vízum, a v červnu 1938 se tak se svými vozíky taženými koňmi ocitli v Dardžilingu v Západním Bengálsku. Kvůli nepřízni počasí však karavana musela zastavit na úpatí himálajských vrcholků u průsmyku Kongka Pass, který se tradičně považoval za hranici mezi Ladákem a Tibetem. Právě tam Němce navštívil tibetský úředník, s nímž poté vyjednali povolení pro vstup do Lhasy. Dostali ovšem podmínku: Nesměli si s sebou vzít žádné vědecké vybavení a měli zakázáno ve městě a okolí „zabíjet ptáky i savce“. Dvaadvacátého prosince téhož roku germánští badatelé konečně vstoupili na zakázané území.

Jak probíhalo pochybné setkání svastiků? Závěrečná část vychází v neděli 27. ledna.