Gepard a pes hyenovitý: Souboje famózních běžců

Před několika lety se celý atletický svět těšil na srovnání dvou skvělých běžců na nestandardní trati 500 metrů. Měli na ní změřit síly famózní sprinter Usain Bolt a neméně mimořádný vytrvalec Mo Farah. Tento souboj se nakonec bohužel nekonal a určitě se už ani konat nebude. Obdobu tohoto klání ve světě zvířat je ale možné vidět v Africe, kde se v běhu o kořist každý den utkávají gepard štíhlý a pes hyenovitý. 

Sprinter bez konkurence

Oba zmíněné zvířecí druhy jsou naneštěstí na pokraji vyhynutí. O tristní stav jejich populací se postaral především člověk; na psech se ještě podepsala epidemie psinky. Lze tak najít jen velmi málo míst, kde můžete tyto elegantní lovce při jejich boji o kořist a přežití vídat.

Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) je excelentní sprinter, který je za tři sekundy schopen vyvinou stokilometrovou rychlost. Ani pes hyenovitý (Lycaon pictus) není zrovna loudal a umí běžet rychlosti 60 km/h. Kromě toho jej ovšem zdobí i neuvěřitelná vytrvalost. 

V pomyslných soubojích se tedy na afrických „tratích“ utkávají psovitá a kočkovitá šelma. Gepard je sice „kočka“, ale jeho postava v mnohém připomíná chrta. Tělo je pro sprint přizpůsobeno do všech detailů – rozšířené nozdry, ohebná páteř, dlouhé nohy s nezatažitelnými drápy a malá hlava. To vše z něj dělá střelu na krátké trati. Jeho typickou potravou jsou rychlonohé gazely a antilopy, větší a mohutnější jižní poddruhy si však troufnou i na vodušky a antilopy kudu. Navíc se gepardi kapští naučili dobře prosperovat i v křovinaté buši Krugerova parku, kde příliš otevřených plání není. Přesto si tento excelentní sprinter dokáže s ne zrovna ideálními podmínkami poradit. 

Mimořádná lovecká výkonnost

Přes svou neuvěřitelnou rychlost je gepard úspěšný jen přibližně ve dvou z deseti útoků. Každým atakem spotřebuje obrovské množství energie a maximální rychlostí dokáže běžet jen pár stovek metrů. Potom musí zastavit, aby ochladil přehřátý organismus a nabral síly.

Psi hyenovití jsou naproti tomu nejúspěšnějšími predátory Afriky. K nikoli zanedbatelné rychlosti přidávají vytrvalost a skvělou spolupráci ve smečce. 

Před lety jsem měl možnost sledovat v oblasti Linyanti smečku, která byla během dvou dnů dvakrát úspěšná a ulovila impalu a prase bradavičnaté. O několik roků později se nám naskytla příležitost pozorovat v průběhu tří dnů jinou smečku – a opět psi dvakrát dokázali zakončit lov zdárně. Podle některých studií se smečce psů hyenových zdaří každý třetí lovecký pokus. Jejich lovecká výkonnost byla bohužel také jedním z důvodů, proč byli považování za škůdce. 

Zabíjení a lov

Způsob usmrcení kořisti u obou predátorů se velmi liší. Zatímco gepard kořist v podstatě škrtí zakousnutím do hrdla, psi obvykle útočí na slabiny a břišní partie a kořist doslova vyvrhnou. Při svých relativně slabších čelistech moc jiných možností nemají a někteří lidé je proto neprávem odsuzují pro „brutální“ zabíjení. Pravdou je, že jejich způsob usmrcování je možná paradoxně rychlejší. Zabíjené zvíře rychle upadá do šoku, zatímco kořisti kočkovitých šelem jsou obvykle při vědomí delší dobu. 

Rozdílný je i samotný způsob lovu. Gepard se potřebuje přiblížit na poměrně krátkou vzdálenost. Pak vyrazí a během pár stovek metrů musí kořist chytit. Gepardí samci často tvoří sourozenecké koalice. To jim pomáhá nejen při lovu, ale i proto, aby byli schopni si před jinými gepardy ohlídat území a nárok na samice. V poslední době se objevily informace, že jde nejenom o sourozence, ale že někteří samci dokážou „ocenit a pochopit“ výhody koalice a s podobně starými zvířaty je utvoří. Umí tedy prospívat v podobných koalicích jako lví samci. Přesto je míra spolupráce mezi nimi mnohem menší než ve smečce psů hyenovitých. 

Ploty jako smrtící past

V lovech psů hyenovitých je možné vidět určitou podobu s vlky nebo dhouly. Smečka psů se velmi pečlivě stará o štěňata dominantního páru, výjimečně mají mladé i jiné feny než vůdčí samice. Dospělí psi nosí potomkům maso ve svých žaludcích, což je na pláních, kde je mnoho silnějších predátorů, výhodné a bezpečnější. Ani celá smečka totiž nedokáže ubránit kořist proti lvům nebo velkému klanu hyen. Právě kvůli tomu, že jsou velmi úspěšní, jsme psy třikrát za pět dní pozorovali při dělení kořisti. 

Strategie lovu je u psů opravdu impozantní. Viděli jsme, jak nejprve rozehnali několik stádeček impal, aby si v posledním z nich vybrali antilopu, která zřejmě měla nějaké problémy. Jaké, to jsme našimi nedokonalými smysly nepostřehli. Ze zástupu se psi roztáhli do rojnice a antilopu po několika stovkách metrů strhli. Skvěle dokážou využívat vlastností daného terénu a v Jihoafrické republice se dokonce naučili využívat plotů okolo rezervací jako smrtící pasti. I když jsou mistry lovu ve smečce, jsou známy případy, kdy se o své zraněné druhy postaral i poslední zdravý dospělý pes a dokázal je uživit, dokud se neuzdravili. 

Přesto není ani život psů idylický. Při poslední cestě do Afriky jsme narazili na těžce zraněného psa a podle informací místních stopařů šlo o původně vůdčího samce, kterého zbytek vyhnal. Je známé, že psi jsou k sobě obvykle velmi loajální, ale v tomto případě došlo k úplnému zavržení kdysi prominentního člena smečky. Na stařičkého psa, který byl odsouzen k smrti, byl smutný pohled.

Obrazy nejen do vzpomínek

Během poslední cesty jsme měli štěstí na smečku s dvanácti štěňaty. Narazili jsme na ni náhodou těsně poté, co psi ulovili impalu. Druhý den jsme již využili toho, že vůdčí fena měla telemetrický obojek a smečku jsme cíleně hledali. Ani tak ale nebylo její nalezení v poměrně složitém terénu jednoduché a teprve po hodině hledání jsme psy uviděli. Ne ale nadlouho, protože po minutě se opět ztratili v husté buši. V tu chvíli už i trochu pracovaly nervy, ale nakonec se nám po dalších kilometrech podařilo smečku najít při ranní siestě. Posezení uprostřed smečky šesti psů a dvanácti štěňat bylo jedním z nejznamenitějších „pikniků“, jaké jsme kdy zažili. 

Podle úspěšnosti v lovu to tedy vypadá, že v přírodě je na tom zvířecí „Farah“ lépe než „Bolt“. Oba afričtí běžci však na rozdíl od svých lidských protějšků nutně potřebují pomoc. Oba druhy jsou ohrožené a zbývá jich shodně jen několik málo tisíc. Oba druhy navíc potřebují rozsáhlá území, aby mohli lovit, kočovat, hledat si partnery a unikat před silnějšími predátory. 

TIP: Stateční psi hyenovití: Pro svou rodinu jsou ochotní i zemřít!

Člověka až zamrazí, když pohlédne do jantarových očí geparda nebo když přihlíží, jak soustředěně pozoruje psí smečka siluety antilop pohybujících se na obzoru. Chceme věřit, že se tyto obrazy nestanou jen součástí našich vzpomínek.