Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci
Rozhodnou-li se dobyvatelé zabrat nějaké území, domorodcům zůstanou zpravidla dvě možnosti: vydat se na milost, nebo pozvednout zbraně. Indiánské kmeny v Severní Americe učinily obojí a obě možnosti pro ně měly fatální dohru.
Hned v roce 1783, kdy skončila válka za nezávislost a Britské impérium definitivně uznalo existenci Spojených států amerických, zahájily USA dravou územní expanzi. Třináct původních kolonií se do konce 18. století rozšířilo o Vermont, Kentucky a Tennessee a roku 1803 přibyla odkoupením od Francie také rozsáhlá Louisiana. Proudům osadníků směřujících do úrodných nížin kolem řek ale stály v cestě kmeny původních obyvatel. Snaha o mírové soužití přistěhovalců a „líných barbarů“, jak byli domorodci nazýváni, se však ukázala jako pouhé zbožné přání. Nevyhnutelně přišly na řadu zbraně.
„Uklidit“ do rezervací
Stát se zčásti snažil zabránit krveprolití tím, že pro indiány vytvářel rezervace, tedy zákonem vymezená chráněná území, kde měli mít domorodci možnost se postupně přizpůsobit moderní civilizaci. První rezervace ve správě federální vlády vznikly oficiálně roku 1786 na základě rozhodnutí Kongresu, nařízení prezidenta a také formálních smluv s kmeny. V roce 1791 se tak například do rezervace dobrovolně odebral kmen Čerokíů (Čerokézů) v Georgii a Severní Karolíně, ovšem tehdy ještě netušil, že jej o třicet let později čeká další, tentokrát velmi brutální odsun.
V roce 1824 byl založen Úřad pro indiánské záležitosti. Měl zajišťovat dodržování vymezených hranic rezervací a v zimních měsících především zabezpečovat dodávky zásob. Jenže moderní Amerika expandovala na západ a Kongres za aplausu občanů připojoval stále nová teritoria. Dobytkáři, těžaři, zlatokopové, různé tlupy a bandité křižovali napříč indiánskými kraji a každým dnem se množily ozbrojené střety.
Indiánské války
Mezi lety 1790 a 1890 (včetně americké občanské války v letech 1861–1865) se odehrálo sedmnáct významných střetů s indiány. Docházelo k nim napříč celým ohromným územím dnešních Spojených států, od Floridy po Oregon. V letech 1790–1795 se rozpoutal hon na kmeny Lenapů, Mingů a Wyandotů v Ohiu, v úrodném trojúhelníku mezi Erijským jezerem a řekami Ohio a Scioto, přičemž si vyžádal více než dva a půl tisíce životů. Boje pokračovaly například válkou s Komanči a Apači v Novém Mexiku nebo se Siouxy v Minnesotě.
Typickým znakem těchto střetů bylo na obou stranách poměrně málo mrtvých přímo na bitevním poli. Skutečné ztráty si boje vyžádaly mezi civilním obyvatelstvem a jeho dobytkem – přinesly vypálená stavení a znehodnocenou úrodu.
Slzavá stezka smrti
Kritici přirovnávali tažení Američanů k řádění španělských conquistadorů v Mexiku a Peru. Přesto zvítězil tábor ospravedlňující vyhánění indiánů tím, že na oplátku dostanou „neocenitelný dar civilizace“. Zastáncem tvrdé linie byl především prezident Andrew Jackson (v úřadu 1829–1837). Navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu podpořil úmysl státu Georgia přesídlit kmen Čerokíů z oblastí plánované těžby zlata. Indiáni se systematickému nátlaku a vydírání nemohli bránit dlouho a podepsali nevýhodnou smlouvu.
Na podzim roku 1838 se patnáct tisíc Čerokíů vydalo na více než tisícikilometrový pochod na západ, na planiny dnešní Oklahomy, kde měli v rezervaci nalézt nový domov. Tzv. slzavá stezka (Trail of Tears) však pro ně měla fatální následky. Kolonu napadali bandité a vojenský doprovod bezbranné zástupy vyhnanců nejen nechránil, ale sám se dopouštěl dalších krádeží a krutostí. Vyčerpávající cestu v chladném počasí nepřežily čtyři tisíce lidí.
Pozitivní diskriminace
Definitivní rozuzlení a konec válek přinesl až počátek 20. století, kdy všichni indiáni obdrželi americké občanství. Reformní 60. léta pak probudila zájem společnosti o historii a kulturu původních Američanů. Aniž o to sami indiáni výrazněji usilovali, stali se „obětí“ pozitivní diskriminace. Státní správa uměle vytvářela čistokrevným indiánům pracovní místa na míru a z rozpočtů plynuly závratné sumy na obnovu domorodých zvyků a na podporu kmenového podnikání.
V roce 1968 bylo v Minneapolis založeno Americké indiánské hnutí (American Indian Movement), které spustilo celoplošné vzdělávací a zdravotní programy, upozorňovalo na policejní brutalitu a rasovou diskriminaci. Organizovalo také masivní protesty, jež zahrnovaly i obsazování opuštěných vojenských budov a lokálních úřadů. V roce 1972 vydalo hnutí manifest, v němž od Washingtonu požadovalo kompenzaci ve výši 450 km² pozemků za příkoří napáchaná v minulosti. Nedostalo však samozřejmě nic…
Alkohol za pakatel
Dnes žije ve Spojených státech amerických kolem dvou milionů indiánů a existuje zde asi dvě stě padesát rezervací. Největší z nich na pomezí Arizony, Nového Mexika a Utahu o rozloze okolo 44 400 km² obývá kmen Navajo. Situace se liší stát od státu, obecně však vláda „původním Američanům“ (Native Americans) přiznává například právo na vzdělání v domorodém jazyce a právo na provozování šamanismu. Přiznáno je i právo na výnosy z těžby nerostných surovin, které se nacházejí v rezervaci, a na neomezený lov a rybolov. Vláda rovněž zajišťuje zvýhodněnou daňovou politiku u širokého spektra zboží včetně alkoholu a cigaret, a především indiánům umožňuje dosáhnout slušných výdělků z podnikání, zejména z turistického ruchu a provozování kasin.
Odvrácenou stranu relativního indiánského pokroku a prosperity v posledních desetiletích představuje bezpochyby alkoholismus. Kvůli menší tělesné odolnosti mají prý až 12 % úmrtí indiánů na svědomí právě lihoviny.
V některých místech jsou podmínky přímo otřesné. Například v rezervaci Pine Ridge, kde žije zhruba 45 tisíc Siouxů Oglala, dosahuje nezaměstnanost více než 80 %. V jednom domě tam bydlí v průměru patnáct lidí; polovina populace nad čtyřicet let má cukrovku, zhruba stejné procento trpí alkoholismem; ročně spáchá sebevraždu asi stovka lidí. Podobné rezervace se stávají pro americkou vládu tikající bombou.
TIP: Tváří v tvář civilizaci: Jihoameričtí indiáni jsou nejohroženější komunitu na Zemi
Přesto indiáni slaví také částečná vítězství. Nejvyšší kanadský soud přiřkl roku 1998 po táhlém sporu kmeni Kispioxů v provincii Britská Kolumbie území o rozloze 35 000 km². Soudní pře s Kanadou vedou často také Eskymáci čili Inuité, kterým roku 1992 notně zvedlo sebevědomí zavedení široké autonomie v nejsevernějším teritoriu Nunavut.
-
Zdroj textu
100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíWikipedie, Shutterstock