Fronta posledního odpočinku: Stanou se tradiční hroby luxusem?

Říká se, že jedinou životní jistotu představují daně a smrt. Dokonce ani druhé jmenované však nemusí platit: Už dnes totiž existují místa, kde je dražší zemřít než žít. V bezmála osmimilionovém Hongkongu – který se považuje za nejhustěji osídlenou oblast planety, přičemž zastavěno není jen 8 % tamní plochy – zemře ročně 50 tisíc lidí. Místní populační pyramida je navíc tak atypická, že se do roku 2039 zdvojnásobí podíl obyvatel starších 80 let, což uvedený trend ještě uspíší. 

Důsledky lze přitom sledovat již dnes: Soukromé hrobové místo v autonomním čínském regionu vychází v přepočtu na necelých 16 milionů korun. Levnější variantu skýtají veřejné hřbitovy, nicméně v takovém případě musí budoucí nebožtík počítat s tím, že jeho tělo spočine v zemi pouhých šest let. Poté se ostatky exhumují a zpopelní, aby se uvolnil prostor novým „příchozím“. Ovšem ani zesnulý, který za života disponoval dostatečným kapitálem, zdaleka nemá vyhráno. Průměrná čekací doba na volný hrob totiž přesahuje 4,5 roku. 

Výklenek za pět milionů

Protože si obyvatelé Hongkongu zpravidla nemohou dovolit zaplatit klasické místo na hřbitově, 90 % z nich dnes volí kremaci – navzdory faktu, že se zpopelnění ve východoasijské kultuře nevnímá jako přijatelný způsob odchodu z tohoto světa. Ve většině tamních náboženství hraje úcta k zemřelým předkům významnou roli a možnost navštěvovat fyzické místo, kde spočívá jejich tělo, je pro pozůstalé velmi důležitá. Urna danou tradici nahradit nedokáže. 

Ideálem je nechat se pochovat v horách s výhledem na moře, ale vzhledem k mimořádně omezenému počtu lokalit, kde lze takový pohřeb legálně provést, jde pro většinu lidí jen o zbožné přání. Není-li to možné, berou si příbuzní popel raději domů. Jenže i tím se proviňují proti zvyklostem, neboť urny se považují za negativní prvek narušující v domácnosti principy feng-šuej. Jiná možnost však často neexistuje, jelikož i kolumbária jsou často plná na několik let dopředu. Kdo nechce čekat tak dlouho, může využít kolumbária soukromá – pokud má tedy k dispozici pět milionů korun, za něž se výklenek o velikosti krabice od bot běžně pronajímá. 

Rozptyly netáhnou

Budovat nové hřbitovy je takřka nereálné – nejen kvůli nedostatku volné plochy v husté zástavbě, ale zejména pro odpor starousedlíků, kteří se obávají dopravních komplikací, přicházejících davů, hluku i pachu a kouře ze spalování. Hongkongská vláda marně hledá řešení přinejmenším od 60. let, kdy se absence hrobových míst projevila poprvé. Spustila proto vlnu kampaní s cílem změnit náhled veřejnosti na kremaci, která skutečně získala na popularitě. Z hlediska optimálního využití prostoru ovšem pořád zahrnuje mnohé stinné stránky. Podle oficiálních statistik bude do roku 2023 potřeba zajistit přinejmenším 400 tisíc nových míst pro urny. 

Jako možná alternativa se nabízejí přírodní pohřby, kdy se popel rozptýlí buď do moře, nebo do tzv. zahrady vzpomínek. V současnosti se jich ve městě nachází jedenáct, jenže odpor k podobným „novinkám“ způsobuje, že tam končí asi jen 2 % spálených ostatků. Nepomáhají ani reklamní plakáty v metru či motivace v podobě bezplatného zajištění obřadu a následných výletních plaveb k danému místu. V roce 2007, kdy se s rozptylováním do moře začalo, se konalo pouhých 160 obřadů. O deset let později už jich byl sice čtyřnásobek, pořád se ovšem jedná o pouhý zlomek nezbytného množství.

Řada obyvatel Hongkongu se tak nakonec rozhodne koupit hrob raději v zahraničí, nejčastěji v Číně – ačkoliv i tam jejich ceny kvůli čím dál palčivějšímu nedostatku prostoru vzrostly za uplynulou dekádu desetinásobně.

Dvanáct vrstev mrtvých

Problém s přeplněnými hřbitovy netvoří jen specifikum východní Asie. Evropu či Ameriku trápí podobně, a ve skutečnosti možná ještě palčivěji. Už v dávné historii se kvůli šetření místem pochovávalo „na několik pater“, jak dokazuje třeba Starý židovský hřbitov v Praze. První náhrobek tam vztyčili v roce 1439 a poslední obřad se konal koncem 18. století. Za tu dobu se plocha celkem sedmkrát rozšiřovala, přesto nikdy nepostačovala. Ostatky více než 100 tisíc lidí tak spočívají ve dvanácti vrstvách nad sebou. 

Tehdy se však jednalo spíš o výjimku vynucenou omezeným prostorem židovských ghett. Například Green-Wood Cemetery v newyorském Brooklynu nabízel po svém založení v roce 1838 pro jednoho nebožtíka 35 m². Typicky americká představa o nevyčerpatelnosti okolních zdrojů ovšem rychle vzala za své: Dnes tam na každý hrob připadá v průměru 3,7 m² a umísťují se do něj rovnou tři rakve. Ani po zmenšování parcel, zužování uliček a kácení stromů se nový prostor již najít nedá. V USA se přitom brzy dostane do důchodového věku silná generace tzv. baby boomers, narozených v éře ekonomické prosperity po druhé světové válce. A pokud by všichni měli spočinout v klasických hrobech, vyžadovalo by to plochu větší než Praha.  

Často jedinou možnost, jak „nafouknout“ už tak kriticky plné areály, dnes proto v řadě zemí skýtá tzv. recyklace: Hrob se pronajímá pouze na určitý počet let, a pokud o něj po uplynutí dané doby nikdo neprojeví zájem, ostatky se vyjmou a přesunou na hromadné pohřebiště, zatímco původní místo se nabídne dalším v pořadí. Lhůta se liší stát od státu a zpravidla se pohybuje kolem 10–20 let. Může být ovšem i výrazně kratší – například v Řecku či Portugalsku platí pravidlo pouhých pěti roků – což s sebou ovšem nese jiný problém: Až dvě třetiny těl se za tak krátkou dobu dostatečně nerozloží. 

Jen kosti a prach

Z hlediska úspory místa nabízí výrazně vhodnější řešení kremace, i ta má však řadu negativ, především co se týče energetické náročnosti. Navíc znečišťuje ovzduší zplodinami, mezi nimiž figuruje mimo jiné rtuť ze zubních plomb – například v Británii připadá údajně až 15 % emisí zmíněné toxické látky právě na kremace. Alternativu s podstatně nižší zátěží pro životní prostředí tvoří tzv. resomace neboli chemická kremace. K rozkladu využívá alkalickou hydrolýzu a již roku 1888 si ji nechal patentovat Amos Herbert Hobson, tehdy však pouze pro zvířecí mršiny. O znovuobjevení metody se před 16 lety postarala skotská firma Bio-Response Solutions, která vyvinula první zařízení na resomaci lidských ostatků. 

Při resomaci se tělo ve speciální vysokotlaké nádobě rozloží na tekutinu a kosti, jež se následně rozemelou na prášek (foto: Profimedia)

Ve speciální nádobě se silnou žíravinou se tělo zesnulého pod vysokým tlakem zahřeje asi na 180 °C, takže z něj za několik hodin zbude jen tekutina a kosti, jež se poté rozemelou na prášek. Ve většině zemí včetně Česka zatím resomace nezískala legální status. Nicméně tam, kde se praktikuje – mimo jiné v 18 amerických státech, některých kanadských provinciích, Británii či Austrálii – mají její zastánci v rukou silný argument: Ve srovnání se standardním pohřbem žehem jde o mnohem ekologičtější řešení, takže je atraktivní ve shodě se stoupajícím povědomím o nutné ochraně životního prostředí. 

Nový život z popela

Popel lze ovšem využít i jinak než ho jen „bezúčelně“ rozsypat. Pokud neposlouží k výrobě diamantu do šperku, může například cestovat, a to dokonce vysoko nad planetou. Před šesti lety odstartovala z Havaje první soukromá raketa a vynesla do kosmu sto kapslí s popelem zesnulých. Na oběžné dráze poté setrvaly několik měsíců, než shořely v atmosféře. Za netradiční službou stojí někdejší inženýr NASA Thomas Civeit a údajně o ni projevují zájem hlavně Japonci, kteří věří, že jejich duše putovala vesmírem, než se narodili na Zemi.  

Opačným směrem se mohou vydat klienti podvodního kolumbária Neptune Memorial Reef, které vzniklo v roce 2012 nedaleko Miami, 12 m pod hladinou Atlantiku. Šestihektarový areál pojme ostatky až 125 tisíc lidí a jeho autoři jej zamýšleli jako největší uměle vytvořený útes na světě. Popel funguje coby přirozené hnojivo, vyživuje vodní rostliny a místo postupně osidluje bohatý podmořský život. Pozůstalí pak mohou netradiční hřbitov navštívit v rámci potápěčských výprav.

TIP: Hrob pod osvíceným Buddhou: Moderní technologie v japonském pohřebnictví

Ostatně myšlenka využití popela zesnulých jako zdroje pro nový život se opakuje i u jiných projektů. Americká firma Memorial Tree Urns kupříkladu nabízí urny z jílu, do nichž spolu s popelem vloží semena zvoleného stromu, a sazeničku pak přemístí na speciální hřbitov koncipovaný jako les. S podobným nápadem pracuje 43letá designérka Katrina Spadeová, zakladatelka společnosti Recompose, která umožňuje vytvořit z ostatků substrát pro rostliny. Tělo umístěné do zvláštní tlecí nádoby se díky intenzivní mikrobiální aktivitě po 30 dnech promění v kompost bohatý na živiny. Pozůstalí si pak mohou vybrat, zda hnojivo využijí sami, nebo jej věnují na obnovu lesů ve státě Washington.