František Běhounek: Dobrodružství českého Julese Verna

Jako „český Verne“ byl v minulosti označován nejeden spisovatel. František Běhounek však zmíněný literární vzor v určitém směru dokonce předčil. Životy jeho knižních hrdinů se totiž často opírají o jeho vlastní zážitky
19.11.2017 - Kateřina Helán Vašků


„Všechno se událo neobyčejně rychle. Jak dlouho trval ten pád z výše tří set metrů? Nikdo to nedovedl přesně říci. Dvě minuty, snad tři, jistě ne déle než pět. Před kormidelníkem náhle vyrostly ostré ledové kry. Pustil kolo a zoufale rozhodil rukama. Nobile se vrhl k opuštěnému kolu, domnívaje se, že bude moci něco zachránit. Nezbyl mu k tomu ani čas, ani možnost…“

Ne, to není ukázka z poutavé kapitoly dobrodružného románu. Těmito řádky popsal jednu z nejdramatičtějších událostí svého života – ztroskotání vzducholodi Italia nad severním pólem – český vědec, spisovatel a dobrodruh František Běhounek (1898–1973). Po osudovém zážitku, kdy se doslova podruhé narodil, se sice upnul spíše k vědecké sféře, jeho romány však naznačují, že nikdy nezapomněl. Dokazují to ostatně i názvy jeho knih – slova „robinsonové“ a „dobrodruzi“ se objevují v názvech hned šesti knižních titulů jeho bohaté bibliografie. 

Na studia ke Skłodowské 

Přitom zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se introvertní rodák z Prahy stane jedním z nejstatečnějších členů posádky ztroskotané vzducholodi, jež měla pokořit severní pól. V roce 1920 dokončil jakožto dvacetiletý matematicko-fyzikální studia na Karlově univerzitě a později získal dvouleté stipendium na Sorbonně. Náhoda tomu chtěla, že jej uchvátila oblast radioaktivity, a roky v Paříži tak mohl zasvětit studiu pod přímým vedením světoznámé fyzičky Marie Curie-Skłodowské. 

Mladý inženýr se poté vrátil zpět do Československa, aby mohl zkoumat radioaktivitu hornin v Jáchymově. Ale v rodné zemi dlouho nezůstal. Byl to především jeho vynález přístroje k měření kosmického záření, jenž mu v roce 1926 zajistil účast ve výpravě vzducholodi Norge k severnímu pólu. Expedici tehdy vedl slavný polárník Roald Amundsen spolu s italským generálem Umbertem Nobilem. V roce 1926 tak Běhounek poprvé stanul na Špicberkách. Podílel se tehdy (i když nepřímo, protože k pólu nakonec letěly jen jeho přístroje) na velké slávě – historicky prvním přeletu z Evropy do Ameriky přes severní pól.

Muž vznešené duše

Následující výpravu k severnímu pólu naplánoval Nobile již samostatně. A opět si přizval k ruce šikovného Čechoslováka, kterého ve vzpomínkách popsal jako „chladného, nesnadno přístupného badatele“. 

Loď se společně s šestnáctičlennou posádkou a Nobilovou fenkou Titianou vznesla ze základny na Špicberkách 23. května 1928. Přes zamrzlé Grónské moře dosáhla u Bridgmannova mysu Grónska, odkud již zamířila přímo k pólu. Jenže kvůli silnému vichru nemohla přistát – odsouzena nejprve k téměř dvouhodinovému kroužení nad severní točnou se nakonec vydala na zpáteční cestu. A právě tehdy došlo k osudné katastrofě – vzducholoď se zřítila

Následně se rozpoutala osudová hra o životy zbylé posádky, která měla prověřit morální charaktery jednotlivých aktérů. Devět trosečníků muselo jen s jediným stanem a zbytky potravin přežít dlouhých sedm týdnů v ledové pustině. Zatímco mnozí propadali panice nebo sebevražedným tendencím, Běhounek z této životní bitvy vyšel jako vítěz. Proměnu korektního vědce v drsného polárníka popisuje sám Nobile následujícími slovy: „V mysli se mi zjevuje za tímto přísným a akademicky odměřeným Běhounkem jiný, kterého miluji mnohem více: zablácený Běhounek v odřené beránčí kožešině… Běhounek z červeného stanu… Běhounek vznešené duše.“

Spása jménem Krasin 

Nakonec třem mužům z posádky povolily nervy a vydali se hledat pevninu na vlastní pěst. Nobile ve svých pamětech opět popisuje, jak se k situaci postavil Běhounek, který zůstal v bezvýchodné situaci do poslední chvíle s raněnými: „[…] Stejně pečlivě prohlížel elektromotory, jako chystal přípravu medvědího masa a chodil na obhlídky kolem stanu. […] Nikdy neodmlouval ani jediným slovem.“

Svět projevil při hledání pohřešované posádky nebývalou solidaritu. Při pátrání po trosečnících zahynul společně se svou výpravou například i Roald Amundsen. Navzdory množství překážek se nakonec Švédům a Sovětům postupně podařilo všechny muže zachránit. První otázka, kterou Běhounek položil veliteli záchranného ledoborce Krasin ihned po svém nalodění, zněla: „Budu moci na Krasinu pokračovat ve své práci?“ Jde o výmluvný důkaz, jak se odvážný Čech se svým druhým narozením vyrovnával.

Tituly a čestné funkce 

Po návratu do vlasti se Běhounek pustil do vědecké práce s houževnatostí sobě vlastní. Již v roce 1929 habilitoval na Karlově univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. V letech 1933–1945 vedl Státní radiologický ústav, od roku 1951 stanul v čele Onkologického ústavu a v roce 1954 získal na pražské univerzitě profesuru. Výčet dalších čestných titulů a postů se zdá být téměř nekonečný: z těch nejvýznamnějších například jmenujme, že od 50. let 20. století působil jako expert ministerstva zahraničních věcí pro výzkum atomového záření v UNESCO

Perem dobrodruha 

Běhounek však nebyl pouze vědcem a dobrodruhem. Celým jeho životem se táhla i neméně významná linie – dráha literární. Záběr tvorby jinak vytíženého vědce byl přitom co do šíře žánrů i do kvantity téměř neuvěřitelný: vydal více než šedesát žánrově značně odlišných děl, jež jsou z velké většiny určena pro mládež. 

Jeho populárně-naučné romány jako Od atomu k vesmíru (1939), O zářící hmotě (1954) nebo Newton by se divil (1975) dodnes přitahují svou srozumitelností i nezdolným nadšením, s nímž se snaží předávat své poznatky čtenářům napříč generacemi. 

Robinsonové a trosečníci 

Jádro Běhounkovy literatury však tkví v literatuře beletristické, v níž se doslova vyžíval. Jeho více než 34 románů nás zavádí jednak do vzdálené budoucnosti, jednak do dosud neprobádaných či smyšlených končin Země. Nejvýznamnějším a nejčtenějším dílem zůstává román Trosečníci polárního moře (původně Trosečníci na kře ledové, vydaný již v roce 1928). Právě v něm totiž Běhounek neobyčejně autenticky a poutavě zaznamenal ztroskotání vzducholodi Italia.

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

„Český Verne“ se k velkému literárnímu vzoru hrdě hlásil a tvorbu mu neznechutily ani dobové kritiky, které jeho románům vytýkaly příliš úpornou snahu o vzdělávání dětí. V posledních letech života se Běhounek nicméně více zaměřil na výzkum onkologický, spojený s léčbou nádorů pomocí ozařování. Vědecká houževnatost, respektive experimenty s radioaktivními materiály se mu však nakonec staly osudnými. Muž „vznešené duše“ zemřel na následky nemoci z ozáření v Karlových Varech v roce 1973. 

Červený stan

Na základě skutečných událostí při ztroskotání vzducholodi Italia natočil režisér Michail Kalatozov v roce 1969 poutavý velkofilm Červený stan. Hlavní role v sovětském snímku překvapivě ztvárnili „západní“ herci Sean Connery a Claudie Cardinalová.

  • Zdroj textu
    100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií
    Wikipedie, Shutterstock, Paramount Pictures

Další články v sekci