Extrémní výkony lidského těla: Jak dlouho lze vydržet bez spánku, vody nebo bez kyslíku?

Potápím se, počítej

Zadržet dech vás moc námahy nestojí, pokud se tedy nechcete přiblížit světovému rekordu. V tom případě je lepší zamířit pod chladnou vodní hladinu, kde můžete až o polovinu zvýšit své šance na časovku. Srdce v takovém prostředí bije pomaleji a na tempu ubírá i metabolismus. Netrénovaný člověk tu s dechem vydrží o 10 až 30 % déle než na souši. A trénovaný? Ten během statické apnoe (tedy při splývání hlavou dolů) vytrvá až o 50 % déle. Stávající rekordy činí 11 minut a 35 vteřin pro muže (rekord z roku 2009 má na svědomí Stéphane Mifsud) a za ženy je jedničkou čas 8:33, pod kterým je od roku 2015 podepsaná Gabriela Grézlová.

Při zadržování dechu pod hladinou lze i decentně podvádět, když chvilku před vlastním pokusem „hyperventilujete“ jen čistý kyslík. Není to úplně podfuk, ale samostatná disciplína. Kyslíková lázeň totiž usnadní vylučování oxidu uhličitého z těla a koupí vám čas, než se pro vás stane toxickým. V roce 2012 tak například Tom Sietas zvládl 22 minut a 22 vteřin.

Prodýchejte zimu  

Ponořit celou ruku do kbelíku s ledem vyloženě pálí. Na vině je ztráta tepla z optimálních 37 °C a následná hypotermie. Metabolismus vyhlašuje poplach a reakce kožních buněk na nenadálý stres také udělá své. To evidentně neplatí pro Wima Hofa, jenž se proslavil svou až nadlidskou odolností na extrémní chlad. Až po krk zasypaný kostkami ledu vydržel bez hnutí rekordní čas bez poškození – 1:53:09.

V roce 2014 jej o vteřinu překonal Číňan Songhao Jin, ale to pořád Hofovi nechává prostor pro další extrémní rekordy: třeba v nejrychleji zaběhnutém půlmaratonu, který si dal bosky na sněhu a ledu ve finském Oulu, nebo v nejdelším plavání pod ledem (57,5 metru), než byl překonán Stigem Severinsenem (67 metrů). Výkony, které podává tento polonahý borec za polárním kruhem (nebo v kraťasech v nadmořské výšce 7 200 metrů), nemají mnoho společného s otužováním. Prý jde o dechová cvičení na potlačení imunitní reakce. Jiní za tím vidí vrozenou genetickou odchylku.

Volný pád – bez padáku

Z jak velké výšky můžete spadnout, a pořád to ještě přežít? Dosud nepřekonaný světový rekord se v poněkud nepříjemné souvislosti pojí s Českou republikou, respektive Československem. Právě nad naším územím totiž v roce 1972 v zavazadlovém prostoru jugoslávského civilního letounu JAT 367 vybuchla nálož, která rozmetala pasažéry i posádku na kousky. Štěstí v neštěstí měla letuška Vesna Vulovičová: Pád bez padáku z výšky 10 160 metrů přežila. Přesto nevyvázla bez zranění – důsledkem pádu byla fraktura lebky, zlomenina nohou a poškození tří obratlů, ztráta paměti, dlouhé kóma a série náročných operací. Díky fascinující práci českých lékařů přežila následky pádu, a dokonce začala znovu chodit. I když se opět hlásila k práci letušky, místo už jí nikde nenabídli.

Pád bez padáku si vyzkoušel i Chris Saggers, čistič oken, který vypadl z 22. patra (67 metrů) na zaparkované auto. Jediným jeho zraněním bylo rozbité obočí, což si lékaři dodnes neumějí úplně vysvětlit.

Žíznivý pokus o rekord

Jak dlouho se dá přežít bez vody, respektive bez tekutin? Vzhledem k tomu, že tvoří 60–70 % naší tělesné váhy, ne moc dlouho. Po třech dnech už máte zásadní problém. Velmi záleží na vašem výkonu a okolních podmínkách. Při fyzické námaze v horku dokáže člověk vypotit 1,5 litru za hodinu, takže se nastřádané zásoby rychle tenčí. Vlhkost z těla odchází také s dechem a močí. Stačí málo a může dojít k dehydrataci. Ta mimo jiné vede k selhání tělesné termoregulace, poklesu krevního tlaku a nakonec ke smrti.

Nedobrovolným rekordmanem v hodně neoficiálním pokusu se stal osmnáctiletý Andreas Mihavecz, který v roce 1979 skončil za mřížemi zadržovací cely, protože byl viníkem dopravní nehody. Jenže pak na něj policisté zapomněli, a to na 17 dní. Mihavecz zhubl 24 kilo a od policie následně po zásluze vysoudil statisíce. Jeho rekord je však částečně zpochybňován: Prý mohl olizovat kondenzovanou vodní páru ze stěn svého vězení.

Plavci proti proudu

Někteří lidé prostě vodu milují, až je s podivem, že jim nenarostly ploutve. Ty by jistě docenil Veljko Rogošić, který si v roce 2006 doplaval z italského Grado do Riccione. Za padesát hodin urazil 225 kilometrů. Sarah Thomasová toho sice tolik nenaplavala, ale ve vodě při své plavbě z New Yorku do Vermontu strávila 67 hodin a 16 minut. Na cachtání v řece zase nedal dopustit Ricardo Hoffman, jenž si během 84 hodin proplaval 489 kilometry řeky Paraná. Ano, sice s proudem v zádech, zato s hady a piraněmi.

V plaveckých extrémech by rozhodně neměla zapadnout ani Češka Abhejali Bernardová, neboť jako teprve desátý člověk v historii dokončila výzvu Oceans Seven. Teoreticky to zní snadně – přeplavat sedm vybraných úžin světa s délkou desítek kilometrů. S proudy, živly, poklesem tělesné teploty a vlastní myslí tu ale zápasíte desítky hodin. Extrémem je i Tim Yarrow, který vydržel pod hladinou (s externím přísunem kyslíku) 10 dní. Přiznáváme, varhánky měl nejen na rukou.

Jídlem ku zdraví

Během dlouhého hladovění lidské tělo začíná využívat glykogen obsažený v játrech a svalech, aby syntetizovalo glukózu a některé aminokyseliny. Poté začne zpracovávat zásobní tuk, aby si vyrobilo vlastní proteiny. Jak dlouho ale vydrží bez příjmu potravy? Fantaskní a nepodložené zprávy o nejrůznějších jogínech a mniších, kteří se živí jen pránou nebo sluneční energií, jsou dosud nepodložené, „nejdůvěryhodnějším“ zdrojem informací o lidském hladovění tak jsou často jen záznamy vězeňských lékařů.

Irský odbojář Terence MacSwiney přitom nemůže být považován za rekordmana: Stravu v cele během protestní hladovky odmítal fascinujících 74 dní, ovšem „stávka“ skončila v roce 1920 jeho smrtí. Jednadvacet dní držel protestní hladovku i Mahátma Gándhí, jiní šampioni vydrželi hladovět – již s trvale poškozeným zdravím – čtyřicet dní. Teoreticky by sedmidenní hladovka neměla trénovaného člověka položit, padesát dní prý už přežít nelze.

Nedostatek spánku vás položí

William Charles Dement ze stanfordské univerzity byl špičkovým specialistou v oboru spánkové deprivace, přičemž realizoval bezpočet systematických experimentů. Z jednoho vzešel i stávající rekordman Randy Gardner, který vydržel v laboratorních podmínkách nespat po celých 11 dní a 25 minut. Tím překonal předchozí 260hodinový rekord Toma Roundse.

Dement opakovaně tvrdil, že kromě proměn nálad jednotlivce nedochází v důsledku únavy k hlubším změnám myšlení. Opak potvrdil právě Gardner, který měl ve stavu vyčerpání nahlas počítat od jedné do stovky. Skončil u pětašedesáti, protože prý zapomněl, co měl vlastně dělat. Pořád tedy platí, že nedostatek spánku má zásadní význam pro lidský život, a pokud jej podceníte, můžete zemřít na úplné vyčerpání organismu.

Tma a izolace? Je to v hlavě

Člověk je tvor společenský, a i když si od civilizace i sousedů někdy rád odpočine, dlouhodobou izolaci nese psychicky nelibě. Mezi rekordmany, kteří strávili extrémní časy v osamění v hlubinách chladné jeskyně, lze započítat srbského speleonauta Milutina Veljkoviće. Ten v podzemí setrval 464 dní a kontakt s okolím udržoval rádiem. Podobně na to šel i jeskyňář a sociolog Maurizio Montalbini, který vydržel na jeden zátah 366 dní. Na světlo přinesl zajímavé poznatky o tom, jak se lidem mění vnímání času.

To potvrzuje i Stefania Follini, která v podobné izolaci ticha a temnoty strávila 130 dní. Její „den“ trval v průměru pětadvacet hodin, po kterém se ukládala k desetihodinovému spánku. A také se zastavil její menstruační cyklus. Když necháme stranou psychiku, je největším problémem izolace v temnotě nedostatek slunečního záření, a tím pádem i vitamínu D.