Extrém jako životní styl: V norilském mrazu přimrzají k obličeji i obroučky brýlí

Zatímco například Eskymáci prošli postupným vývojem tak, aby lépe zpracovávali tučné maso polárních zvířat a aby jejich těla účinněji izolovala teplo, běžného Rusa evoluce příliš nezahřívá. Nedá se však říct, že by mu to zabránilo v osidlování nejchladnějších oblastí světa. Jako příklad může sloužit těžařský Norilsk, který si vydobyl pověst nejmrazivějšího města na Zemi: Sníh ho pokrývá až 270 dní v roce a průměrná teplota tam dosahuje −6,2 °C. Od prosince do února pak rtuť klesá k −20 °C a extrémní výkyvy padají i pod −40 °C. A protože je místní počasí neúprosné, museli se mu obyvatelé přizpůsobit takřka ve všech ohledech. 

V první řadě proto tráví skoro celé mrazivé období pod střechou. Pobyt v ledovém vzduchu totiž klade na lidský organismus extrémní nároky: Deset až patnáct minut v krutém mrazu je pro člověka velmi vyčerpávajících – mimo jiné kvůli pichlavé bolesti v obličeji a otupělým prstům na rukou i na nohou, do nichž se cit vrací jen velmi pozvolna. Po dvaceti minutách venku už spěchají zpátky i ti největší ruští otužilci. 

Nevypínejte motor

Kromě vyčerpání a otupující bolesti však musejí obyvatelé města myslet i na řadu dalších komplikací: Mají-li například brýle s kovovými obroučkami, na ulici by si je měli sundávat – kov totiž přimrzá k obličeji. Sebemenší úraz, po němž by zůstali venku odkázáni na cizí pomoc, může být smrtelný. A totéž platí, pokud si „přihnou“ v hospodě a cestou domů se někde „zapomenou“… 

Jestliže Norilští jedou někam autem, pohybují se mezi vyhřívanými garážemi a venku vůbec nevypínají motor. Hromadná doprava pak funguje v konvojích: Ráno vozí obyvatele do práce několik autobusů najednou a drží se těsně za sebou. Pokud by totiž osamělé vozidlo postihla technická závada mimo město a nedokázalo by pokračovat v cestě, pasažéři by umrzli. V konvoji se však z porouchaného stroje přesunou do jiného autobusu a pokračují dál. 

Peníze zahřejí

Norilským dětem chybějí parky, prolézačky a stezky, kde by mohly běhat nebo jezdit na kolech. Vznikají proto obrovské haly, v nichž se lze věnovat „venkovním“ aktivitám. Z krátkodobého hlediska takové řešení funguje. Nicméně tma polární noci, do které se Norilsk noří na dva měsíce v roce, si vybírá svou daň. Lidé trpí tzv. syndromem polární noci – jsou vyčerpaní, malátní, dezorientovaní a nemohou spát. Všeobecná šeď a izolace vrhají řadu obyvatel do depresí, jež se obvykle „řeší“ alkoholem. V kombinaci s rozsáhlým znečištěním to lidem ve městě krátí průměrný věk dožití oproti zbytku Ruska o deset roků – na pouhých 61 let. 

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Proč tedy v Norilsku zůstávají? Odpověď zní jednoduše: Kvůli penězům. Město vyrostlo za dob Sovětského svazu okolo dolů vzácných kovů, a přestože má pouhých 175 tisíc obyvatel, přispívá do ruské ekonomiky značným dílem: 40 % globální produkce platiny a palladia pochází právě odtud a svět se neobejde ani bez místního niklu. Když před deseti lety překročila průměrná mzda norilského horníka v přepočtu 60 tisíc korun (což odpovídá zhruba pětinásobku platu v jiných částech země), Norilsk i další města za polárním kruhem zažila obrovský nápor zájemců. 

Těžební města však představují výjimku – celkově se totiž Sibiř kvůli tvrdým podmínkám a nízké porodnosti vylidňuje. Do roku 2030 klesne počet obyvatel Sibiřského federálního okruhu ze současných 19,5 milionu na 17 milionů.