Experimenty s lidskou myslí: Co odhalily kontroverzní pokusy na lidech?

Jak moc jste poslušní?  

Většinou budou lidé tvrdit, že by žádnému člověku z vlastní vůle záměrně neublížili. Že jde o velký omyl, prokázal slavný experiment Stanleyho Milgrama z  americké Yaleovy univerzity z roku 1974, zaměřený na poslušnost. Psycholog chtěl zjistit, do jaké míry jsou lidé ochotni jít proti vlastním morálním zásadám, pokud jim to nařídí nějaká vyšší autorita. Milgram dobrovolníkům sdělil, že se účastní výzkumu učení. Následně je pasoval do role učitelů, kteří mají za úkol zkoušet své „žáky“ připoutané k židli, aby nemohli odejít – ve skutečnosti šlo o pomocníky experimentátora, kteří vše jen hráli. Za nesprávnou odpověď je pokusné osoby měly potrestat elektrickým šokem a s každou další chybou zvyšovat jeho intenzitu. Zatímco 15 voltů nezpůsobilo domnělým žákům žádný problém, při 120 voltech už většina z nich projevovala známky bolesti a při 150 voltech křičeli, ať je pustí pryč. Nakonec přestali reagovat úplně, účastníci pokusu tedy nevěděli, zda jsou ještě naživu.

Navzdory tomu překvapivě velká část z nich pokračovala v podávání elektrických šoků, ba dokonce je stupňovala – 65 % účastníků pokračovalo až k hranici 450 voltů, případně do chvíle, než je sám experimentátor vyzval, aby přestali. Experiment přitom mohli sami kdykoliv předčasně ukončit, jak jim bylo předem řečeno. Výsledky byly šokující nejen pro Milgrama, ale pro celou vědeckou komunitu – ačkoliv byl později mnohokrát kritizován kvůli etické spornosti, jednoznačně se zapsal do učebnic psychologie. (foto: Yale University, CC0)

Koktající sirotci  

Jakákoliv vada řeči dokáže značně znepříjemnit život, tím spíš, pokud se ji nepodaří odstranit už v dětství. Logopedi například stále ještě neznají způsob, jak spolehlivě zbavit děti koktání. Stejným problémem se zabýval už ve 30. letech 20. století psycholog Wendell Johnson z univerzity v americké Iowě, který sám silně koktal a snažil se odhalit příčinu. Podílel se na desítkách výzkumů a nakonec došel k závěru, že nejde o vrozenou poruchu, ale nezvládnutý proces učení řeči. Svou hypotézu se rozhodl ověřit v experimentu, který je dnes považován za jeden z odstrašujících případů zneužití vědecké profese. Johnson shromáždil celkem 22 sirotků ve věku od 5 do 15 let (jejich zapojení do pokusu schválil státní ústav, ve kterém vyrůstaly), přičemž vadou řeči netrpělo žádné z nich. Následně je rozdělil na dvě skupiny a po dobu několika měsíců je se svou asistentkou podroboval pravidelným lekcím čtení.

Zatímco jedna skupina od ní slyšela pouze chválu a povzbuzování, děti z druhé skupiny dostávaly výhradně negativní zpětnou vazbu. Ačkoliv původně nekoktaly, Johnsonova asistentka jim sugerovala pravý opak. Tvrdila, že předvedly mizerný výkon a že jim není vůbec rozumět. Výsledkem bylo, že i u dětí se správnou výslovností se koktavost nakonec rozvinula. Kromě toho se cítily frustrovaně, zhoršily si školní prospěch, přišly o kamarády, a jedna dívka prý dokonce utekla.

Ačkoliv kontroverzní experiment de facto potvrdil Johnsonův závěr, tedy že koktavost lze vyvolat vnějšími okolnostmi, sám psycholog jeho výsledky nikdy nepublikoval. Celá záležitost upadla v zapomnění až do roku 2001, kdy vše vyšlo najevo díky skupině investigativních novinářů z místního deníku. Iowská univerzita se veřejně omluvila a vyplatila nedobrovolným účastníkům pokusu odškodné ve výši bezmála milionu dolarů. (foto: Library of Congress, CC0)

Sladké pokušení  

Jedním z předpokladů úspěchu v životě je schopnost sebeovládání – z této teorie vycházel tým psychologů kalifornské Stanfordovy univerzity, který v roce 1970 pod vedením Waltera Mischella zorganizoval jeden z nejznámějších psychologických experimentů v historii. Rozhodli se ověřit, zda je tato vlastnost spíše vrozená, nebo ovlivněná prostředím. Princip tzv. „marshmallow testu“ byl nesmírně jednoduchý: Výzkumníci ukázali předškolním dětem oblíbený bonbon marshmallow a sdělili jim, že pokud vydrží nevzít si jej hned, za chvíli dostanou ještě jeden. Následně je ponechali v místnosti s bonbonem o samotě a sledovali je zhruba čtvrt hodiny zpoza jednosměrného zrcadla.

Většinou děti vykazovaly jasné známky netrpělivosti a pokoušely se bojovat s pokušením: Zakrývaly si oči, kopaly do stolu, hlasitě hovořily samy k sobě a podobně. Požadovaných 15 minut ale nakonec vydržela jen necelá třetina z celkem 623 předškoláků; zbytek podlehl průměrně po šesti minutách.

Mischellovi nástupci zhruba po 40 letech vypátrali celkem 94 těchto dětí a zpětně vyhodnotili, jak si v životě dosud vedli. Ukázalo se, že ty, které se v dětství dokázaly ovládnout a počkat na druhý bonbon, zpravidla byly jako dospělí úspěšnější. Výsledky experimentu nicméně později opakovaně zpochybňovali jiní vědci. Kromě toho, že první verze testu proběhla na nereprezentativním vzorku (všechny děti chodily do univerzitní mateřské školky a měly podobné sociální zázemí), kritizovali zejména fakt, že Mischell nebral v úvahu například osobnost experimentátora. Podle novějších výzkumů děti při rozhodování vyhodnotí důvěryhodnost člověka, který jim něco slibuje, a podle toho se zařídí. Pokud usoudí, že se mu nedá věřit, je pravděpodobnější, že nebudou čekat na druhý bonbon. Roli může hrát například i to, zda mají děti sourozence, se kterými jsou zvyklé soupeřit. (foto: Shutterstock)

Hlavně nevyčnívat  

V roce 1952 prokázal experiment polsko-amerického psychologa Solomona Asche, že lidé přirozeně touží zapadnout do své sociální skupiny a neradi čímkoliv vybočují. Ve studii dodnes považované za pilíř sociální psychologie rozdělil své studenty do pětic a sdělil jim, že se zúčastní pokusu na výzkum vnímání. Poté jim postupně předkládal 30 dvojic karet s různě dlouhými čarami. Účastníci měli za úkol určit pomocí hlasování, které dvojice jsou shodné. Záměrně šlo o zcela jednoduchý úkol, ve skutečnosti ale čtyři z každých pěti studentů předem dostali instrukce, aby schválně zvolili chybnou kartu.

Cílem experimentu bylo zjistit, zda se zbývající nic netušící student nechá zviklat názorem, který sice sám nesdílel, ale očividně jej zastávali všichni ostatní. Zhruba třetina jich skutečně podlehla tlaku a upozadila vlastní – objektivně správné – přesvědčení; ti, kteří odolali, navíc vykazovali jasné známky, že se necítí příjemně. Základní Aschův experiment byl později v různých obměnách mnohokrát opakován a závěry vždy potvrdily, že tzv. konformita (přizpůsobení se většině) hraje důležitou roli při procesu socializace. Vysvětlení je podle vědců jednoduché: Lidem se takové chování vyplácí, neboť ti, kteří nevyčnívají, bývají oblíbenější a často i úspěšnější. (foto: Wikimedia Commons, Fred the Oyster, CC BY-SA 4.0)

Pozor, bílá krysa  

Jsou naše instinkty a vzorce chování vrozené, či naučené? Na počátku minulého století se jedním z vděčných objektů vědeckého zájmu staly podmíněné a nepodmíněné reflexy; experimentům na tomto poli vévodil proslulý Pavlovův pokus se slintajícími psy. Na univerzitě Johna Hopkise v americkém Baltimoru se v roce 1920 tamější psycholog John Watson rozhodl zjistit, zda něco podobného platí i pro strach – tedy jestli se můžeme naučit bát něčeho, co v jiných lidech příslušnou reakci nevyvolá.

Watson spolu se svou asistentkou zaplatil matce devítiměsíčního chlapce, aby svého syna poskytla k pravidelnému testování. Dítě, kterému říkali Albert, nejprve vystavovali různým neutrálním podnětům (například plyšovým hračkám) a všímali si toho, jak reaguje. Jedním z objektů, které mu předložili, byla nakonec i bílá krysa. Albert se jí nebál, což ovšem platilo jen do chvíle, kdy ho výzkumníci začali cíleně děsit. Kdykoliv Albert spatřil bílou krysu, udeřili do kovové tyče a nepříjemný hlasitý zvuk chlapce vyděsil, takže se rozplakal. Watsonův tým to opakoval tak dlouho, že v dítěti vypěstoval panickou hrůzu nejen ze samotné krysy, ale dokonce i z jakéhokoliv předmětu, který ji jen vzdáleně připomínal (například bílé vousy Santa Clause).

Podle pozdějších vyjádření Johna Watsona se chtěl původně pokusit tuto reakci Alberta odnaučit, nikdy na to ale nedošlo. Novináři později vypátrali, jaký byl další Albertův osud: Ve skutečnosti se jmenoval Douglas Meritte a zemřel v pouhých šesti letech na hydrocefalus (smrtelné nahromadění mozkomíšního moku v mozku). Víceméně však můžeme konstatovat, že v jeho případě šlo o vysvobození, protože během celého svého krátkého života se nezbavil strachu z bílé barvy. (foto: Archives of the History of American Psychology, CC0)