Expedice do věčné tmy: Rozhovor s objevitelem možné nejhlubší jeskyně světa

Rozhovor s Williamem „Billem“ Stonem se tak trochu podobá interview s technikem, který popisuje fungování jaderného zařízení. Ačkoliv se občas zasměje a někdy prohodí vtípek, drtivá většina jeho promluvy je přísně uměřená a jasně strukturovaná, jako by každé slovo mělo striktně dané místo a váhu.

Kromě toho, že je Bill skutečně konstruktérem, se stal také světovou hvězdou speleologie a na jeho úsudku a rozhodnutích často závisejí životy celé expedice hluboko v podzemí, kde záchrana zvenčí není možná. Obklopuje ho tak aura autority, jíž musíte bezvýhradně důvěřovat, pokud se chcete vrátit na světlo. Bill však svoji roli vidí skromněji: „Našeho posledního sestupu do mexické jeskyně Chevé se zúčastnili lidé z dvanácti zemí, kteří patří mezi nejlepší na světě. A protože jsou dobří, vyplatí se jim naslouchat. Není to tak, že bych všechna rozhodnutí dělal já. Musíte prostě poslouchat ostatní.“ 

Uchazeči o místo v expedici prý musejí prokázat, že do týmu opravdu patří. Jde o skutečně důkladné a tvrdé prozkoušení. Kdybych se k vám chtěl připojit, co by mě čekalo? 

Takové dotazy dostáváme pořád. Ale jednoduché to není. Řekněme, že známe cíl výpravy a časový plán. Aktuálně chceme třeba vytvářet tým pro projekt v roce 2024. Máme seznam zhruba dvou stovek lidí z celého světa, které vybrali šéfové expedic ze zemí, jež se projektu účastní. Tito lidé jsou napojení na svou domácí scénu a mají přehled o vycházejících hvězdách. Takže aniž bychom museli vyvěsit inzerát, už se nám vyprofiloval seznam vhodných uchazečů. V daném ohledu je to vlastně snazší, než byste si myslel. Přesto se k nám občas dostanou zájemci nezávisle a ti musejí projít schvalovacím procesem. 

Jak je to náročné? 

Existují čtyři oblasti, kde se lidé musejí ukázat. Za prvé musejí být technicky kompetentní, což znamená zvládat práci ve visu na laně s dvacetikilovým batohem na zádech. Nejde jen o sílu, je třeba znát všechna používaná vázání – a některá jsou vážně složitá. Protože jsme měli v roce 1991 smrtelný pád, zavedli jsme od té doby testovací kemp, kde musejí uchazeči v časovém limitu projít lanovím zavěšeným mezi stromy, zatímco je ze země sledují ostatní členové expedice a hodnotí, jestli na to mají. Většina lidí se na testy připravuje v lezeckých kurzech a přichází v dobré formě, takže jsme za třicet let měli jen dva případy, kdy jsme museli zájemcům říct „vy do jeskyně vážně nepůjdete“. Zbytek lidí to umí, půlka z nich se dostane pod padesát procent časového limitu. 

A další požadavky? 

Přístup k bezpečnosti, nejen své vlastní, ale i ostatních. Musíte umět zhodnotit: „Jsou kolegové v týmu ok? Jsou vyčerpaní, dělají chyby? Odpočineme si v nouzovém bivaku, místo abychom se pokusili cestu dokončit podle plánu?“ Hledáme v lidech odpovědnost. Vážně nepotřebujete primadony, ale týmové hráče. 

Třetí oblast představuje ego. Chce se někdo připojit, jen aby mohl říct, že byl v nejhlubší jeskyni světa? Nebo touží přispět k týmové práci expedice, jež má posunout hranice poznání? Vyžaduje to určité množství zralosti, kterou nemusí mít někdo dvacetiletý, ale bude ji mít někdo, komu je čtyřicet. Samozřejmě chceme povzbudit dvacátníky, aby se připojili a zasloužili si cestu, ale nechceme, aby někoho poháněl testosteron, protože z toho kouká nehoda, která expedici pohřbí.  

A pak poslední požadavek: Dotyčný nesmí být – pokud prominete – úplný ču*ák (směje se). Každý, kdo má nějaký problém, tím nakazí ostatní v týmu. Negativita je jako infekce, zvlášť pokud někam vyrážíte na čtyři měsíce. Za všech okolností musíte morálku držet hodně vysoko, protože věci se tam dole kazí. Lidi si můžou vykloubit kotník nebo rameno, poranit koleno. Už jen permanentně vlhké nohy znamenají potíž, případně stačí obyčejná únava. Když musíte čtrnáct hodin denně lézt po laně s dvacetikilovým batohem, fakt vás to odrovná… Máme velký tým, obvykle okolo sedmdesáti členů, takže když někdo odpadne, dokážeme ho nahradit. Ale v principu to dělat nechceme. 

Expedici do jeskyně Chevé v pohoří Sierra Juárez na jihu Mexika jste podle záznamů vedl nejméně devětkrát. Je to pravda? 

Ve skutečnosti jsem tam byl mnohem víckrát, chodím do ní už třicet čtyři let. 

To zní jak celoživotní láska. 

A taky je. Ačkoliv tamní lidé o jeskyni vědí nejméně dvě tisíciletí, speleologové ji podrobněji prozkoumali teprve v roce 1986. O rok později mi kolega do telefonu povídá: „Tohle je z hydrogeologického hlediska něco unikátního, měl bys přijet a podívat se sám.“ Tak masivní jeskyni v takové nadmořské výšce nikdo nečekal. V komplexu Sierra Juárez jsme vždycky hledali především na jihu. Ale Chevé leží jedenáct set metrů nad mořem, což je hodně, pokud pátráte po nejhlubším místě na planetě. Když jsme se tam v březnu 1988 dostali, vypadlo z nás: „Wow… Zastavíme veškerý další průzkum a budeme se soustředit jen na ni.“ Od té chvíle pohltila Chevé všechen můj volný čas. 

Zmíněná jeskyně dosud není oficiálně uznaná jako nejhlubší na světě. Odkud pramení vaše přesvědčení, že jí primát skutečně náleží? 

Ano, aktuálně figuruje v oficiálních záznamech až na jedenáctém místě. Ale bezpečně vím, že nejhlubší je. V roce 1990 jsme hodili téměř deset kilo přírodního barviva do řeky, která se vlévá dovnitř, a po devíti dnech se vyplavilo o 2 600 metrů hlouběji na dně kaňonu ležícího sedmnáct kilometrů od vstupu do Chevé. Tunely v podzemí můžou být mnohonásobně delší než přímka změřená na povrchu: Z tehdejších dvaadvaceti kilometrů jejich známé délky jsme dnes naši mapu rozšířili na devadesát tři kilometrů – a to jsme pořád asi jen ve třetině vzdálenosti od místa, kde se barvivo vyplavilo. 

Rozdíl mezi aktuálně nejhlubší jeskyní a tou jedenáctou se dá překonat za jediný den, pokud se podaří najít vhodný průchod. Potenciál jít o oněch pět set metrů níž, o které je prokazatelně hlubší Verevkina v Abcházii, tam je. Jeskyně zaujímající momentálně první čtyři místa, jsou ve skutečnosti relativně malé: Dostat se na dno, provést nějaký průzkum a vyjít zase zpátky můžete za méně než dva týdny. Zdráhám se těmto výpravám říkat expedice, protože jsou tak krátké.

Abyste se dostali na známý konec Chevé, potřebujete pět a půl dne, kdy ovšem stále jdete. Vydáte-li se pracovat za zatím poslední kemp sedm, strávíte pod zemí nejméně třicet dní. Ostatní rekordmanky mají velmi otevřený a rychlý přístup a pohybuje se v nich snadno. V Chevé je nataženo dvanáct kilometrů lan a konstantně jste na některé z nich přivázaní. K tomu se neblíží ani žádná horolezecká výprava. Právě taktické problémy z ní dělají tak unikátní místo. Je to tedy nejhlubší jeskyně? Záleží na množství překážek, které musíme překonat, než to potvrdíme. 

Dá se vůbec odhadnout, kdy by se to mohlo podařit? 

Brzy se chystá setkání, na němž si vyjasníme, jestli bude příští expedice v roce 2024, nebo o něco později. Každopádně chceme pokračovat ve výzkumech z kempu sedm, který jsme objevili naposledy.

Jak těžké je dát takovou výpravu dohromady, pokud jde o peníze, tým a vybavení? 

Expedice v délce čtyř měsíců vyžaduje dva roky příprav. Nejenže musíte sehnat peníze a vybavení, ale především si členové týmu musejí zařídit život a přerušit své zaměstnání. Mluví do toho spousta lidí ze spousty zemí a jde v podstatě o demokratický proces. 

Hovořil jste o dvacátnících v týmu. Většinu lidí, které jsem v dokumentu National Geographic „Průzkumník: Nejhlubší jeskyně na světě“ zahlédl, bych zařadil okolo třiceti let. Je to tak?

Já bych to nastavil mezi pětadvaceti a čtyřiceti. 

Aniž bych se vás chtěl dotknout, jste tedy dvakrát starší než většina členů týmu. Je těžké udržet v podzemí krok s někým, komu je pětadvacet? 

(Směje se.) Cha! To je vážně dobrá otázka! 

Ptám se proto, že ze zkušenosti vím, jak prudce šla moje výkonnost dolů po čtyřicítce. A pak jsem vás v dokumentu viděl, jak šplháte po laně s ohromným batohem k vrcholu skalního dómu, možná nějakých padesát metrů, a nahoře na kluzké skále fixujete kotevní šrouby vrtačkou a kladivem. A říkal jsem si: „Páni, ten člověk je ale fit!“

Přistupuju k fitness velmi seriózně. Doma mám posilovnu, každý den cvičím: půl hodiny silové cviky, půl hodiny aerobní aktivity. A dávám si pozor na zdraví. Když se dívám zpátky, strávil jsem na expedicích celkem deset a půl roku. V kondici vás drží už samotný fakt, že jste tam někde hluboko, mimo civilizaci. Čtyři měsíce fyzicky pracujete dvanáct až čtrnáct hodin denně, spálíte veškerý tuk, a pokud dobře jíte, nepřijdete o svaly. Když se pak vrátíte domů, stačí to udržovat.

Vždycky si vzpomenu na jednu ze svých prvních výprav do Chevé. Bylo mi pětadvacet a jeden člen expedice, kterému bylo třicet pět, mi povídá: „Bojím se, že tohle je má poslední výprava.“ A já jsem si říkal: „Pane jo, takže mám před sebou ještě deset let a konec?“ A jsem tady, dvakrát třicet pět, a pořád lezu. 

Další věc je mentální cvičení. Víte, mám společnost, která pracuje ve vesmírném výzkumu NASA, děláme zařízení pro studium jiných planet a fungování v marsovské atmosféře. V práci se tudíž potkávám s ohromně inteligentními lidmi, a ti také tvoří většinu týmu na expedicích. Jsou to lidé z technických oborů, s doktoráty anebo vysoce specializovaní odborníci. Když s nimi mluvíte, musíte stále přemýšlet. A myšlení a fyzická aktivita představují dokonalé léky na stárnutí. 

Hrozí ve vyšším věku větší riziko zranění? 

Možná ano, ale ve skutečnosti mám mnohem menší šanci, že se zraním, než lidé v rozmezí dvaceti až třiceti let. Ti totiž zkoušejí dokázat, že jsou schopní a užiteční. Berou si moc velké náklady a pak s nimi jdou moc rychle nebo při cestě na povrch ignorují zastávky na odpočinek, aby si nahoře ještě stačili dát pivko (směje se).

Dá se jeskyně proběhnout z kempu tři až ven za jeden den? Ano. Ale je to dobrý nápad? Rozhodně ne! V takové rychlosti nemůžete nic nést, jde jen o demonstraci schopností bez přínosu pro ostatní. A vždycky jim říkám: „Tam dole na vás něco čeká. Třeba kámen, který se za poslední dva miliony let nepohnul, ale vyčkává, až na něj šlápnete.“ Pády znamenají v jeskyni vážně problém. Když ve svém věku někam lezu, šetřím energii, jak to jen jde – a šance, že se bezpečně dostanu z bodu A do bodu B, je mnohem vyšší než u mladých. Mně je jedno, jestli půjdu dolů o den déle. 

Co se stane s vaší myslí, když se musíte permanentně soustředit na nebezpečí, zatímco celé týdny fungujete ve tmě? 

Procházíte obdobím adaptace. Zažil jsem to mockrát: Podle statistiky, kterou si vedu, jsem v hloubce alespoň pěti set metrů strávil 935 dní, z toho polovinu hlouběji než kilometr pod zemí. Ve skutečnosti jsem tam dole víc v pohodě než nahoře, zažívám méně stresu. Ale hlavně, když se lidé okolo pětadvaceti let objeví v kempu tři a tráví tam první noc, sedí s rukama okolo kolen a dívají se někam milion kilometrů daleko, zatímco všichni ostatní si živě povídají. A vy víte, co se jim honí hlavou: „Ok, právě jsem se spustil do hloubky 175 lanových délek. A jak se dostanu ven?“ Pokud jim z toho nepřeskočí, nakonec si na ten pocit zvyknou. 

Zjistíte, že budete jíst ve tmě, oblékat se ve tmě a spát ve tmě. Budete čtrnáct hodin fyzicky fungovat, spálíte u toho až sedm tisíc kalorií, tedy víc než jezdci na Tour de France, a pak budete deset až dvanáct hodin spát a takhle stále dokola. Nakonec si zvyknete. A určitě jste si všiml, že se ty hodiny do jednoho dne nevejdou, ale nejde o chybu. Vaše dny se začnou protahovat, denní cyklus nabere rytmus pětadvaceti nebo šestadvaceti hodin, což se po návratu na povrch srovná asi za týden. A jediný čas, který pro vás bude pevně fixovaný, je devět ráno: Tehdy musí dát někdo z každého kempu přes kabelový telefon zprávu do základního tábora, co potřebují a co mají ten den v plánu. Takže bohužel musí někdo vstát, aby byl na příjmu, i když pracoval celou noc. 

Jak náročná je logistika takové expedice? Předpokládám, že lidé neustále něco přenášejí z horních táborů do těch nižších… 

Ano, je to jako dopravní pás, který se nikdy nezastaví. Dám vám příklad: Když jsme pracovali v kempu šest, tedy donedávna v nejhlubším objeveném místě, a požádali jsme o nějaký kritický kus vybavení jako fixovací šrouby nebo třeba jídlo bohaté na bílkoviny – což je první věc, která se spotřebuje – doručení ze základního tábora trvalo osm až dvanáct dnů. A stalo se nám třeba v březnu, že lidé v logistickém řetězci nebyli dost aklimatizovaní na hloubku v kempu šest a nedokázali doručit jídlo před tím, než tým na sedmičce snědl všechny zásoby a musel se vrátit výš. Logistika se prostě rozbila.

Jako jeden z mála jste vstoupil do „panenské“ jeskyně a stal se vůbec prvním člověkem v těch místech. Může takový pocit zevšednět, nebo je to stále vzrušující? 

Samozřejmě je to vzrušující! Jde o jeden z důvodů, proč tam stále lezu. V mozku se odehraje něco zázračného, jako když máte úžasný nápad, „sepne“ vám speciální teorie relativity. Cítíte, že děláte něco unikátního, co nedělal nikdo před vámi. Trochu se to podobá náboženskému prožitku. A současně je to velmi technické, protože jakmile jste uvnitř, tvoříte mapu toho, co jste objevili. Dneska používáme radary, veškerá data odesíláme do základního tábora a tam se modeluje ve 3D všechno, co se podařilo zachytit, s rozlišením na dvacet centimetrů čtverečních. Pro lidi nahoře už se jedná o známé teritorium, zatímco pro objevitele dole jde skoro o spirituální zážitek. 

Zároveň mě táhne zpátky jistá tajenka. Chevé je jedna gigantická skládačka, kterou chceme vyřešit. V celém tom komplexu se vyskytuje několik velkých systémů, ačkoliv žádný není tak ohromný jako ona. A každá výprava přidává do puzzle nové dílky, které zároveň naznačují existenci dalších. Často sedím doma nad modelem toho systému, otáčím ho ze strany na stranu a přemýšlím, co ta geologie provádí. Nemohli jsme minout nějakou důležitou odbočku? A kam vlastně vede? 

A za třetí mě táhne zpátky privilegium pracovat s lidmi, kteří by se mohli snadno stát třeba i astronauty. Mají prostě světovou kvalifikaci a já s nimi jdu do prostředí, kde můj život závisí na jejich expertize. Tu zkušenost si opravdu užívám. Jeskyně představují poslední neprobádaná místa na planetě.

TIP: Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

William „Bill“ Stone (*1952)

Americký inženýr a speleolog. Narodil se v Pensylvánii, žije v Texasu. Jeskynnímu průzkumu se věnuje od vysokoškolských studií a zúčastnil se více než čtyřiceti expedic, zahrnujících i mexickou jeskyni Chevé.

Stál u zrodu několika robotických zařízení, jež by měla prozkoumat Jupiterův měsíc Europa, a v roce 1999 spoluvytvořil první kompletní 3D mapy jeskynního komplexu – Wakulla Springs na Floridě. Působí jako prezident organizace Deep Caving Team, která se věnuje mapování jeskyní. Ve volném čase hraje na kytaru v rockové kapele The Terminal Syphon.