Entomolog Vojtěch Novotný: Snažíme se porozumět tropické přírodě

Mnoho mladých lidí se při volbě studia dívá v prvé řadě na to, jaká profese je bez problémů uživí. U vás ale tohle při volbě biologie jako studijního oboru asi sotva hrálo roli, zejména když jste si vybral tropickou biologii…

Na studium biologie jsem se zaměřil úplně automaticky. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel o jiných alternativách. Tropická příroda je sice z pohledu středoevropského biologa také extrémně zajímavá, nicméně vůbec nejsem zastáncem racionálního kalkulu při volbě povolání či výzkumného tématu. Studentům rovněž doporučuji řídit se intuicí, jejich podvědomí stejně ví nejlépe, v čem jsou opravdu dobří a co je tedy bude také nejvíc bavit.

Oblast Papuy-Nové Guiney, kde se pohybujete už více než 20 let, je nejen pro české entomology zemí zaslíbenou. Jak se vám poštěstilo založit a vést v této tropické oblasti výzkumnou stanici?

Pokud se podíváte na velké výzkumné projekty, zjistíte, že k jejich vzniku překvapivě často vedla náhoda nebo rozhovor vědců nad pivem, spíš než vykalkulované rozhodnutí nebo vládní výzkumná priorita. I já jsem dostal víceméně náhodné pozvání na Novou Guineu při setkání se známým biologem Yvesem Bassetem v hospodě v Yorku. Mělo jít o krátký jednorázový výzkum. Nová Guinea je ovšem natolik extrémní a neobvyklá, že nenechá nikoho chladným a každý na ni silně reaguje – kladně nebo záporně. Moje reakce byla kladná a dá se říct, že to nebylo hlavně kvůli přírodě. Ta je tam sice výborná, ale to platí o řadě tropických oblastí. Víc mne oslovila tamní společnost, která si dodnes zachovává kmenovou strukturu. Lidé dosud žijí v pralesích, ale nejde o nějaký skanzen. Je to společnost, v níž se navzájem ovlivňují tradice, neporušená příroda a moderní civilizace. I díky úspěchu našeho výzkumu jsem nakonec namísto půl roku zůstal roky dva a ani teď, po sedmnácti letech na Nové Guineji, nehledám jinou zemi.

Váš možná nejznámější výzkum se zabýval počtem hmyzích druhů v tropech, což je mezi biology dost sporná otázka…

Druhů je v tropech tolik, že jejich celkový počet vždy zajímal biology, ale zároveň není snadné je všechny spočítat. Například za jeden den je v tropech možné vidět stejný počet motýlích druhů, kolik jich žije v celé Evropě. Biologové se dosud příliš nevyznamenali, popsali jen asi milion druhů živočichů, což je bezesporu menšina. Prakticky úplně jsou dnes známí ptáci, kupodivu nemáme jistotu u savců a už vůbec ne u hmyzu. Náš výzkum byl tedy zpřesněním odhadů, ale jistotu budeme mít až v okamžiku, kdy budou opravdu všechny druhy vědecky popsány. Otázka má i praktický význam, protože nemůžeme chránit přírodu, aniž bychom věděli, kdo a co v ní vlastně žije.

K jakému závěru jste došli, pokud jde o počet žijících druhů hmyzu?

Odhady počtu druhů mají zajímavou historii. Darwin odhadoval, že jich je asi 800 000. Později se na základě muzejních sbírek číslo ustálilo v rozpětí zhruba tří až osmi milionů. Až v 70. letech minulého století přišly nové odhady na základě nové metody sběru hmyzu z korun tropických stromů, které se zamlžily insekticidem a opadávalo z nich tak obrovské množství hmyzu. Proto odhady vzrostly až na třicet nebo dokonce sto milionů. To se ale nesetkalo s pochopením muzejních biologů, kteří prostě neviděli tomu odpovídající proud nově objevených druhů přicházející do muzejních sbírek. Vzniklo tedy jisté napětí mezi tím, co vědecky odhadli ekologové a co na druhé straně intuitivně, leč bez příslušné matematiky, cítili taxonomové. My jsme tedy přišli do situace, kdy po takovém výzkumu byla poptávka. Naše studie byla založena na velmi rozsáhlých sběrech hmyzu a na jejich základě jsme odhady vrátili zpátky na 4–6 milionů druhů. Stále jde ale o odhad a my pracujeme na jeho zpřesňování.

Říkáte, že byl odhad založen na velmi rozsáhlém materiálu. Jak dlouhá byla cesta od myšlenky výzkum podniknout po zveřejnění prvních odhadů?

Šlo o pět let terénního výzkumu patnácti lidí plus analýzy výsledků, takže celkem sedm let.

Byl v poslední době publikován nějaký jiný výzkum, který by vaše závěry potvrzoval nebo vyvracel?

My jsme první odhad publikovali v roce 2002 a dodnes naši studii nikdo nezopakoval, asi na to zrovna nemá volných sedm let času. Z vědeckého hlediska je to škoda, protože nemáme možnost porovnání s výsledky třeba odjinud než z Nové Guineje.

Vypovídá převážně kladné přijetí vaší práce něco o tom, jaké vážnosti požívá ve světě česká entomologie?

Ten projekt je mezinárodní, sice veden českou entomologií, ale podíleli se na něm i kolegové ze Spojených států. Česká entomologie je ovšem tradičně silná v porovnání s jinými vědeckými obory u nás. Další sílící tradice je v ekologii, kde běží mnoho dobrých projektů mimo hranice naší země, včetně tropů. Možná je to reakce na dřívější zákaz cestování, tak si teď moje generace užívá otevřeného světa a obzorů. Jsem zvědav, zda jsme tím nastartovali dlouhodobý trend, v němž budou pokračovat i naši studenti, pro které je možnost cestování již takovou samozřejmostí, že se jim nakonec paradoxně možná ani nebude nikam chtít.

Doktorští studenti z Jihočeské univerzity a Entomologického ústavu v Českých Budějovicích mají úžasnou možnost podílet se na vašem výzkumu přímo v tropech. Co od nich očekáváte, respektive jaké vlastnosti by obecně měl mít terénní biolog?

Doktorští studenti a mladí vědci jsou zcela zásadní pro zdraví každého výzkumného projektu, protože do něj vnášejí nové nápady a metody. Proto se je snažíme získávat. Doktorský, občas i magisterský student by měl být pro práci na Nové Guineji nejen dobrým biologem, ale zároveň by se měl cítit doma jak ve zcela jiné, totiž novoguinejské kultuře, tak i v mezinárodní komunitě vědců. Musí být otevřený i nezvyklým řešením a měl by se umět vcítit do myšlení jiné kultury. V neposlední řadě se musí vypořádat s různými psychologickými a fyzickými strázněmi od tropických nemocí, tropického klimatu a namáhavé práce v terénu až po zcela nový okruh často z našeho pohledu docela exotických spolupracovníků, přátel i oponentů.

Kolik času tam vaši studenti stráví a co pro ně většinou taková zkušenost znamená?

Typicky odjíždějí na celý rok a jde o zkušenost často zcela zásadní. Jak mohu studenty pozorovat, je to pro většinu z nich jednoznačně výjimečný rok, i když jak jsou jeho klady a zápory vyváženy se již mění případ od případu. I pro mne byl můj první rok mimořádně formativní zkušeností v neobyčejném prostředí, jenž může zásadně ovlivnit pohled i na domácí české prostředí a na život obecně. Taková zkušenost může být kladem i pro případné možnosti mezinárodního uplatnění třeba v nevládních organizacích ochrany přírody.

Zmínil jste se o fyzických strázních tropického pásma. Jak tyto nároky včetně malarických záchvatů zvládáte vy sám?

Já už jsem v těch tropech hlavně úředníkem. Důležitá je ale i psychika. Pokud se někomu v tropech líbí, je určitě méně citlivý na nejrůznější hrozby a choroby a až se dostaví, tak je i lépe snáší. Zmíněná malárie je sice zátěží pro organismus a nedoporučoval bych ji častěji než dvakrát do roka, život a stravování na novoguinejské vesnici je ale naopak výborným lékem proti civilizačním chorobám.

Dá se říct, že po letech zkušeností na Nové Guineji zvládáte všechny potenciálně krizové situace při styku s domorodci?

Nikoliv, protože jsme sice stále zkušenější, ale řešíme také stále složitější problémy, jak se náš výzkum vyvíjí a roste. Začali jsme například v pralese mapovat vegetaci na trvalé výzkumné ploše o rozloze 50 hektarů. Zde musíme zajistit dobré vztahy s domorodci na mnoho desetiletí dopředu, neboť jde o dlouhodobou investici, takže není možné v případě nějakého sporu po dvou nebo třech letech oblast opustit a prostě se přesunout jinam.

Stane se, že vás guinejští domorodci svým zcela jiným vnímáním skutečnosti ještě občas zaskočí?

Trvale musíme řešit různé zdravotní problémy našich zaměstnanců i vesničanů. Na Nové Guineji je ovšem každý zdravotní neduh primárně považován za problém způsobený kouzelníkem. Naši medicínu sice neodmítají, nicméně shodnout se na tom, jak rychlá by měla být první pomoc je obtížné. Jednou málem vykrvácela jedna žena ve vesnici, kde pracujeme, protože si přesekla při polních pracích žílu na ruce mačetou a teprve po dvou dnech krvácení se vesničané rozhodli zavolat rádiem náš terénní automobil, aby ji odvezl do nemocnice.

Při takto rozdílných pohledech na svět se člověk může leccos naučit. Jak častá setkání s lidmi z druhého konce světa obohatila vás?

Uvědomil jsem si, jak přeceňujeme vliv materiálních statků na naši spokojenost. Když u nás poklesne ekonomika o pět procent, je to důvodem k hysterii, nicméně obyvatelé na Nové Guineji, na naše poměry velmi chudé, jsou se svými životy spokojeni zhruba stejně, jako jsme my. To ovšem také znamená, že pokud v následujících letech zbohatneme ještě více, spokojenější o mnoho nebudeme.

Máte pocit, že jsou tamní lidé stále mnohem více sepjatí s přírodou?

Určitě. My například o lese uvažujeme jako o předmětu výzkumu. Oni v něm žijí v plném slova smyslu. Zvířata a rostliny jsou pro ně významným prvkem života, předmětem různých zvyklostí a tabu, nositeli znamení od lesních duchů a podobně. Proto je také dobře znají a zajímají se o ně. I při návštěvě u nás patří zoologická zahrada k nejoblíbenějším atrakcím, rozhodně zajímavějším, než třeba muzeum.

Nová Guinea je vnímána jako jeden z nejzachovalejších regionů světa. Jak podle vás bude vypadat jeho budoucnost například s ohledem na tlaky těžebních společností?

Na Papui-Nové Guineji je na rozdíl od indonéské části ostrova nebo například většiny afrických zemí ke kácení lesa třeba souhlas jeho obyvatel, neboť ti jsou zde nejen tradičními, ale i legálními vlastníky půdy. To ale bohužel neznamená, že je ochrana lesů bez problémů, protože kmenové obyvatelstvo není, na rozdíl od našich romantických představ, vždy zásadně proti těžbě lesa. Záleží na konkrétní nabídce těžebních společností. Optimistickým scénářem tedy je, že ze stávajících nekonečných lesů zbydou rozdrobené ostrůvky přirozených porostů v rámci lidmi osídlené a přeměněné krajiny, jak ji známe i z většiny Evropy. Snad nedojde k tomu, že se oblast změní v nekonečné plantáže palmy olejné, jako je tomu v Malajsii nebo na Borneu, to by byl ten pesimistický scénář.

Je těžba nerostů srovnatelnou hrozbou?

Těžba minerálů může mít pro přírodu menší následky než těžba lesů. Jde totiž o poškození sice totální, ale velmi lokalizované a také velmi ziskové. Určitě je lepší, když se zničí sto čtverečních kilometrů velkým dolem a vydělají se na tom stovky milionů, než když jsou pokáceny tisíce a tisíce čtverečních kilometrů lesa za pakatel. Rozvoj těžby nerostů je v současnosti na Nové Guineji velký neboť ložiska surovin jsou tam tak obrovská, až si člověk uvědomí, jak je Evropa za uplynulá staletí už důkladně vytěžená.

Hrají v těžebních aktivitách obecně významnou roli čínské společnosti?

Vliv Číny na tropické země je nesmírný. Čína zkrátka funguje jako obrovský vysavač, který vytváří poptávku po dřevě, nerostných surovinách, palmovém oleji … Vše, co ohrožuje tropické lesy je bohužel najednou poptávanější a tím i lukrativnější právě kvůli obrovskému čínskému trhu.

Pojďme od globálních témat k drobnému předmětu vašeho výzkumu, tedy hmyzu. Na co se v rámci výzkumu v poslední době zaměřujete?

Jak postupně poznáváme různé skupiny hmyzu, rozšiřuje se zorné pole našeho výzkumu i na rostliny a obratlovce. Zajímají nás hlavně vztahy mezi jednotlivými druhy, tedy co v tropickém lese dělají. Zjednodušeně řečeno, kdo koho žere a kdo si s kým konkuruje o potravu, prostor a další životní nezbytnosti.

Mluvili jsme o tom, velká část hmyzu ještě není popsána. Podaří se to někdy?

Na katalogizování druhů byla zoologie zaměřena v 19. století a dá se říct, že tento směr výzkumu vyšel z módy dříve, než byl úkol popsat všechny druhy hmyzu dokončen. Konec není v dohledu, nicméně lze doufat v technologickou revoluci. Teprve v posledních letech se taxonomie pomocí molekulárních metod, elektronických klíčů, databází a jednoduché makrofotografie začíná k takové revoluci blížit. V dohledné době by se popisy a identifikace druhů mohly nesmírně zrychlit. Já věřím, že se ještě dočkám toho, že pro jakéhokoli neznámého broučka nám jednoduchá genetická analýza, třeba svaloviny z jeho nohy, ukáže jeho jméno, taxonomické zařazení a veškeré známé informace o jeho ekologii.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Vidíte vytvoření takové kompletní entomologické databáze jako hlavní úkol do budoucnosti této vědy?

Ne, taková databáze je potřebná, ale sama o sobě není dostatečně zajímavá. Ten úkol vidím jinde. My studujeme tropické lesy, což jsou nesmírně složité systémy. Pro představu mohu uvést závěry naší práce v panamském pralese, které ukázaly, že na 6 000 hektarech tropického lesa žije zhruba 25 000 druhů členovců. Výzkum na Nové Guineji pak vedl k závěru, že v jediném lese tam společně roste zhruba 200 druhů stromů, na nich asi 9 600 druhů býložravého hmyzu a mezi sebou mají zhruba 50 000 potravních vztahů mezi konkrétním druhem rostliny a hmyzu. Výzvou biologie do dalších let je porozumět dynamice těchto potravních vztahů a být schopen předpovědět, co se stane, pokud například nějaký druh z toho systému zmizí, nebo do něj přibude. Nebo co se stane, když takto odstraníme celou skupinu druhů, třeba všechny mravence. Inventarizace je důležitá, ale musíme pochopit, jak na sebe jednotlivé druhy vzájemně působí.