Ekvádorská zrcadla nebes: Sopečná jezera poblíž rovníku

Město Otavalo, které leží na předlouhé silnici Panamericana, je již dlouho oblíbeným cestovatelským cílem. Největší davy se do tohoto severně položeného ekvádorského sídla sjíždějí každou sobotu, kdy se zde konají proslavené trhy. O víkendech tak k obvyklým devadesáti tisícům obyvatel přibude množství dalších lidí a všechny hostely a hotely praskají ve švech. Vesničané z okolí přijíždějí nakupovat především vlněné látky, ale také zvířata, šperky nebo běžné potřeby, které Otavaleños – jak se místním říká – prodávají snad ve všech ulicích a uličkách. Otavalo, respektive jeho okolí, má však co nabídnout i milovníkům přírody. 

Výhled kousek za městem

Město Otavalo leží v nadmořské výšce zhruba 2 500 metrů a okolo něj se tyčí několik vulkánů: Cayambe (5 790 m n. m.), Cotacachi (4 944 m n. m.) nebo Imbabura (4 630 m n. m.). Za krásnými výhledy na město ale nemusíte šplhat až na vrcholky hor. Oblíbeným výletním cílem je i mezi místními strom nazvaný El Léchero, jenž stojí na jednom z hřebenů kousek nad městem, obklopen políčky a několika zemědělskými usedlostmi. Pro domorodé indiány je strom posvátný, a proto se sem již od dávných dob chodí modlit za úrodu a déšť. Dnes je tento docela pěkný solitér chráněn plotem a zřejmě i zdejší výhledy bývaly dříve malebnější. Pořád je to ale krásné místo, odkud máte vulkán Imbabura a jezero San Pablo jako na dlani. My jsme si ovšem stanovili přece jen zajímavější cíle našich výletů – jezera, která vyplňují krátery okolních sopek. 

Jezero ohřívané sopkou

Náš zájem i cesta byly nejprve nasměrovány k jezeru Cuicocha, které leží na úpatí vulkánu Cotacachi a je chráněné v rámci rezervace Cotacachi-Cayapas. Obvyklým východiskem k jezeru je vesnice Quiroga, kam se dá z Otavala za několik desítek minut dojet autobusem nebo taxíkem. Odtud silnice stoupá k výše položeným vesničkám a také k návštěvnickému centru a vstupu do rezervace (vstupné se neplatí). Ke vstupu návštěvníky obvykle vyveze džíp, který vyráží ze sochou ozdobeného náměstí před tradičním vesnickým kostelíkem. 

Jezero Cuicocha vyplňuje kráter, který vznikl při mohutné (a poslední) erupci sopky Cotacachi před asi třemi tisíci let a jeho hladina leží v nadmořské výšce těsně přesahující tři tisíce metrů nad mořem. Jméno Cuicocha v překladu znamená „Jezero morčat“ – prý dostalo podle tvaru většího ze dvou ostrovů (Isla Wolf a Isla Yerovi) narušujících celistvost jeho hladiny. Stěny kráteru jezero převyšují asi o dvě stě až tři sta metrů, což znamená, že za jasných dní se odsud otevírají krásné výhledy. Jezero je hluboké asi 150 metrů, jeho hladina setrvale klesá a zároveň se vlivem přítoku termálních vod z podzemí otepluje o zhruba 0,1 °C za rok. To by mohlo naznačovat, že vulkán ještě není úplně vyhaslý…

Krásné ze všech stran

K jezeru jsme dorazili brzy ráno a vypadalo to, že nám moc příliš nepřeje. Nad hladinou se převalovala mlha, která s postupem času dokonce houstla. I tak jsme se ale vydali na okružní stezku okolo kráteru. Výstup vedoucí po jeho kraji dával tušit, že někde v hloubce pod námi leží jezero. Kvůli mlze jsme se ale mohli kochat jen desítkami druhů barevných orchidejí, pro něž jsou zde, v poměrně vlhkém prostředí dokonalé podmínky. Jen občas se v mracích udělal díra, skrz niž se otevřel výhled na políčka položená v údolí – sopečná půda je velmi úrodná, a tak i v těchto nadmořských výškách leží jedno pole vedle druhého. 

Najednou se stal skoro zázrak: během několika okamžiků se mlha rozplynula, a nám se otevřel pohled na sluncem nasvícené hory a hlavně na jezero. A pohled to není ledajaký: díky svěže zelenými rostlinami porostlým stěnám kráteru, blankytně modré hladině a ostrůvkům uprostřed jezera se nám pohled na lagunu neomrzel, ani když jsme se po jeho kraji posouvali dál a dál. Okruh okolo jezera zabere několik hodin, a přísně vzato se celé jezero po hraně obejít nedá, protože v jedné části se stezka odchyluje a vede po silnici. I tak jde ale o krásný výlet, který za neustálé šplhání nahoru a dolů po úzké stezce stojí.

Cesta do mraků

O něco hůře dostupné než jezero Cuicocha jsou lagunas Mojanda – soustava tří jezer ležících ve zhrouceném kráteru stejnojmenné sopky. Leží v o něco větší nadmořské výšce (asi 3 700 m n. m.) a jsou starší, k poslední erupci tady došlo už před dvěma sty tisíci let. Největší z trojice je Caricocha s rozlohou necelých 300 hektarů, o něco menší jsou jezera Yanacocha a Huarmicocha. 

Pokud je pěkně, stojí za to vylézt na vrcholek jedné z okolních sopek, Mojandy nebo Fuya Fuya, odkud budete mít jezera jako na dlani. Nám tady bohužel počasí nepřálo a ranní mlha a převalující se mraky vydržely celý den, i když se aspoň trochu zvedly a nějaké výhledy nám umožnily. Celá oblast jezer Mojanda je rozlehlejší, než je tomu u Cuicochy, takže se zde dá strávit i více dnů a podniknout malý trečík s přespáním ve stanu. Jen je třeba dávat pozor na bezpečnostní situaci, minimálně krádeže zde nejsou až tak vzácné, jak by se v na první pohled opuštěné přírodě mohlo zdát… 

Vlhké království rostlin

Za dalšími jezery jsme se museli přesunout až na ekvádorsko-kolumbijskou hranici, do přírodní rezervace El Ángel. Reserva ecológica El Ángel, jak zní její celý oficiální název, byla vyhlášena v roce 1986 a je jednou z nejlepších ukázek ekosystému párama – vlhkého a, studeného, avšak na život mimořádně bohatého území. Králem necelých 160 čtverečních kilometrů rezervace jsou klejovky, rostliny se španělským názvem frailejones (Espeletia pycnophylla). Těch tady rostou snad miliony, travnaté kopce a pláně jsou jimi úplně pokryté.

Výchozím bodem do rezervace je stejnojmenné město (tedy El Ángel), na rozdíl od Otavala turismem výrazně méně poznamenané. Vstupní brána do rezervace leží 16 km od města a nejlépe se k ní dostanete taxíkem. U brány začíná naučná stezka, která návštěvníka dovede k nejbližšímu jezeru, laguně Voladero. Kochat se výhledy tady můžete i z několika krytých rozhleden. Zpočátku dobře vyšlapané, později už skoro nezřetelné a neustále se ztrácející chodníčky vedou k dalším jezerům, jako je třeba Laguna de Potrerillos. Celá oblast má bažinovitý charakter, každý krok čvachtá, krajina je protkána množstvím potůčků a jezírek, což pohyb poměrně komplikuje – z celkové rozlohy je dostupný jen zlomek, několik okrajových lokalit. 

Houba pramenících řek

Rezervace El Ángel leží v nadmořských výškách od 3 400 do 4 200 metrů. I když se rozkládá jen necelou stovku kilometrů od rovníku (a dost blízko kolumbijských hranic), většinu roku je tady zima (průměrná teplota se pohybuje mezi 5 až 6 °C) a často prší – srážky dosahují v průměru hodnoty 2–3 metrů za rok. Celá oblast funguje jako obří houba, která pohlcuje vlhkost a pomalu ji zase vypouští do zde pramenících řek Mira a El Ángel.

TIP: Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

V rezervaci žije přes tři sta druhů ptáků (nejčastěji člověk zahlédne kachny a husy na jezerech), ale také puma, pes horský nebo pekari. Zatímco přes den, zejména o víkendu, přijíždějí k jezeru Voladero místní z nedalekého města, ráno a večer tady panuje klid. Přes oblé hřebeny se převalují mraky a mlha, občas vysvitne slunce a na vše dohlíží několikametrové klejovky spolu se štíhlými puyas. Snad tohle království přírody ještě dlouho zůstane tak klidné a krásné…