Dva tisíce let trvající tajemství: Kde se skrývá Svatý grál?
Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte. To je mé tělo.“ Také vzal pohár, a když vzdal díky, dal jim jej a řekl: „Pijte z něho všichni; neboť to znamená mou krev smlouvy, která má být vylita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů.“ Právě takto zachycuje ve svém evangeliu poslední večeři Ježíše Krista apoštol Matouš.
Přestože obsah těchto řádků má evidentně vyšší duchovní poslání, pozornost lidstva v nich už 2 000 let poutá pohár, o němž za tuto úctyhodnou dobu vznikly doslova stohy legend a pověstí. Svému majiteli prý zajistí blahobyt, štěstí, dost možná i nesmrtelnost. Tajemný pohár posvěcený Kristovou krví se poté objevuje na kulatém stole bájných rytířů krále Artuše i v domnělém pokladě templářských rytířů. Podle některých výkladů ho prý na Zemi přinesla mimozemská civilizace. Mýtus, pohádka anebo snad pravda?
Stopy vedou do Anglie
Soustřeďme se nejprve na nejčastěji přijímaný původ Svatého grálu – tedy coby pohár pozdvižený Ježíšem Kristem k příležitosti večeře Páně. Podle Bible získal Kristovo mrtvé tělo Josef z Arimatie, vážený člen židovské velerady a Kristův tajný učedník. Tento muž měl tělo připravit do hrobu a podle legendy odvézt Ježíšovu krev v kýženém poháru do Velké Británie. Tuto domněnku podporuje množství faktů, anglickou legendu o králi Artuši a Svatém grálu nevyjímaje.
Přestože se tento čin může zdát vzhledem ke vzdálenosti a nebezpečnosti cesty nepravděpodobným, vysvětlení pro něj existuje. O Josefovi se soudí, že byl obchodníkem s cínem a Anglii, stejně jako cestu do ní, dobře znal. Drahocenný pohár měl dovézt až do Glastonbury, kde následně založil první křesťanskou obec na britském území. Jestliže přijmeme tuto verzi, musíme se nadále spokojit s tím, že s tímto okamžikem veškeré zmínky o grálu na dlouhou dobu končí. Nikoli však legendy – na ty je totiž toto malé městečko v Somersetu zatraceně bohaté.
Avalon jménem Glastonbury
Městečko Glastonbury je spojeno i s pověstí nejslavnější – právě té o králi Artuši a jeho rytířích. Existenci tohoto bájného panovníka zde, na domnělém ostrově Avalon, dokládá nález z roku 1191. Tehdy zdejší mniši ohlásili objevení neznámých ostatků, kamenné desky a kříže deklarujícího, že právě zde byl Artuš pohřben.
Není to však jediný důkaz podivných událostí, které se tu před mnoha lety odehrály. Podle jedné z legend právě zde po vylodění Josef zabodl do země svoji hůl, ta následně obrostla a změnila se v trnitý keř, hloh. Přes úctu, kterou Angličané vzdávají podobným záležitostem, původní hloh, k němuž ve středověku vedly kroky procesí poutníků, byl zničen během anglické občanské války. Zvláštní hybrid hlohu, nacházející se jen několik kilometrů od Glastonbury, zde byl opětovně vysazen až ve 20. století. Lidé si však Josefův památný čin s úctou připomínají dodnes a z tohoto dvakrát ročně vykvétajícího keře se tradičně odřezává na Vánoce snítka, která následně zdobí štědrovečerní stůl anglické královny. Co se však stalo s pohárem, či lépe řečeno se Svatým grálem?
Od Keltů do Francie
Přestože první písemná zmínka o grálu pochází až z 12. století, pro vysvětlení jeho pozdějšího věhlasu musíme sáhnout ještě do hlubší historie – do doby Keltů. Široké nádoby určené na vaření představovaly pro Kelty jedny z nejposvátnějších předmětů. Rozžhavený kov kotle vyzařoval životadárné teplo, nádoba sama byla spojena s obživou, a tak snad právě odtud mohl grál, pomineme-li jeho možnou spojitost s Kristem, získat pověst životadárného artefaktu.
Francouzský básník Chrétien de Troyes ve své nedokončené romanci Perceval ovšem grálu nic takového nepřisuzuje. Dokonce o něm ještě nehovoří ani jako o svatém. V jeho podání grál slouží k uchování jediné hostie určené pro zmrzačeného Krále Rybáře, posledního z panovníků artušovské legendy, jemuž příslušelo opatrování tohoto pokladu. Jakkoliv neuceleně tato báseň vyznívá, inspirovala mnohé další – mimo jiné i Francouze Roberta de Borona. Je to právě Boron, který ve své veršované básni Josef z Arimatie dodává grálu přízvisko „svatý“ a popisuje Josefovu cestu do Anglie.
Galahad a rytíři kulatého stolu
Legenda o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu patří jednoznačně k nejzajímavějším zdrojům informací ohledně Svatého grálu. Proč ale zrovna oni? Období 12. století totiž proslulo křižáckými výpravami, které inspirovaly také autory artušovské legendy. Šlo o ty nejlepší a nejušlechtilejší muže – tedy nejpovolanější ochranitele Svatého grálu.
Legenda hovoří o prázdném místě u kulatého stolu, které patřilo rytíři Galahadovi. Nemanželský syn Lancelota a Elaine je popisován jako ctnostný panic. Kdokoliv by snad chtěl obsadit jeho místo, bez milosti ukončí svůj život v plamenech. Poté, co Galahad dorazil na Artušův dvůr, měla neviditelná ruka vyrýt jména rytířů včetně Galahadova do jejich židlí. Jakmile se všichni usadili, objevil se nad stolem kouzelný pohár, skrývající posvátnou ambrozii – zdroj zdraví a věčného života.
Pohár však stejně nečekaně zmizel, a král Artuš proto vyslal své rytíře do všech koutů Evropy, aby jej přivezli zpět. Většina z nich neuspěla – kromě tří, vedených chrabrým Galahadem. Tito rytíři našli grál na tajném místě a Galahadovi, který se z něj napil, se měl následně zjevit sám Ježíš Kristus. Toto však není zdaleka jediné svědectví o tajemném grálu.
Kalich, nebo kámen?
Zatímco Kniha o Grálu a v 15. století také slavný rytířský román Artušova smrt od Thomase Maloryho hovoří ve spojitosti s grálem o Galahadovi, na odkaz Chrétiena de Troyes a jeho Percevala přímo navazuje další ze slavných autorů − německý rytíř a básník Wolfram von Eschenbach. Mezi lety 1127 až 1210 vytváří největší epos německého středověku, Parcivala. Jeho ústřední hrdina prochází mnoha zkouškami s mravním podtextem a odměnou je mu opět – co jiného než Svatý grál.
Esenbachovo pojetí však zaujímá především originální představou o tomto předmětu. Podle něj se totiž jedná o zářící kouzelný drahokam, který na Zemi seslali andělé. Jediným pohledem na tento klenot se člověk stává nesmrtelným. Jeho neutuchající sílu pak zajišťuje holubice, která slétá na Velký pátek z nebe, aby na Svatý grál položila životadárnou hostii. Naznačuje snad Eschenbach mimozemský původ grálu, tedy něco, o čem hovoří některé další teorie?
Pátrání zatím marná
Jakkoliv fascinující se nám mohou legendy a díla věnovaná Svatému grálu zdát, tu nejpodstatnější informaci v nich nenajdete − co se se Svatým grálem stalo. O něco hmatatelnější teorie upírají nadějný zrak ke gotické Rosslynské kapli na území dnešního Skotska. Kromě artušovských rytířů je Svatý grál po staletí spojován s templáři. Přestože se mnozí domnívají, že tato relikvie je dodnes součástí templářského ztraceného pokladu, jedno z možných míst jeho nálezu má být právě ve zdech, respektive pilířích kaple v Rosslynu.
TIP: Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?
Spekuluje se o tom, že právě templáři zde pohár zazdili, aby nemohl být znesvěcen či ukraden možnými nepřáteli. Pokud by byl Svatý grál naopak součástí templářského pokladu, nejpravděpodobnějším z míst jeho spočinutí se pak jeví Oak Island (Ostrov dubů) v Novém Skotsku s doposud neprozkoumanou jámou s pokladem.
Naděje všech hledačů Svatého grálu se v 19. století upínaly ke Glastonbury. Právě tehdy zde byl z místní fontány vyzdvižen modrý pohár. Přestože odborníci jeho spojitost se Svatým grálem odmítají, někteří stále věří v jeho pravost. Další z možných míst nálezu grálu se přičítá ruinám francouzské citadely Montségur. V jejích zdech našli útočiště a později také smrt příslušníci náboženské sekty katarů. I oni jsou podezříváni z držení Svatého grálu, ale navzdory nadějné jeskyni na úpatí pevnosti žádné skutečné důkazy, kromě množství pověstí, neexistují.
Domnělé grály současnosti
Přestože objevení Svatého grálu nebylo doposud oficiálně potvrzeno, po světě se vyskytuje několik kalichů, které za něj bývají považovány. Nejznámější z nich, Svatý kalich, uchovávají v katedrále svaté Marie ve španělské Valencii. Tento kalich měl být v 1. století převezen svatým Petrem do Říma a odtud o 200 let později do kláštera San Juan de la Peña, kde měl být ochraňován především proti iberským nájezdníkům. Postupem let se Svatý kalich stal oficiálním papežským kalichem.
Druhým příkladem je smaragdový kalich z italského Janova, původem z křižáckých tažení do Izraele. Jeho sláva ovšem zaznamenala povážlivou trhlinu, když se ukázalo, že domnělý smaragd je obyčejným zeleným sklem.
-
Zdroj textu
100+1 Speciál
-
Zdroj fotografiíWikipedie, Shutterstock