Duchové Bělověžského pralesa: Velcí a přesto zranitelní zubři evropští

První zmínky o zubrech je možné nalézt už u řeckého historika Heródota v 5. století před naším letopočtem. Tato mohutná zvířata, která váží bezmála tunu a v kohoutku měří jeden a půl metru, byla často spoluaktéry bojů v římských arénách. Mnohdy přes tři metry dlouhý tvor byl samozřejmě i oblíbeným terčem lovců. Přes neustálou pozornost těch, kdo toužili po mase nebo jen hledali povyražení, žilo zubrů ještě ve středověké Evropě velké množství.

Dobové záznamy ovšem podrobně vyprávějí o velkolepých „zábavách“ šlechty, které vedly k neustálému snižování zubří populace. Tak třeba v roce 1430 pozval litevský kníže Vitovat do Lucka ve Volyni sousední knížata k sedmitýdenním hodům a každý týden jim nabídl sto zubrů na rožni. Zubři se začali vytrácet. Nejprve zmizeli ze západní Evropy, vytratili se i na území dnešního Česka. Ustupovali před lovci, ale lidé je našli všude. Na přelomu 18. a 19. století zůstalo z kdysi obrovského množství jen malé stádo v hustých lesích Bělověžského pralesa na území Polska.

Zubří území

Již několik let mě největší savec Evropy láká k fotografování, a to nejen proto, že jeho osud i vzhled je podobný americkým bizonům. V menších či větších oborách se s tímto kolosem lze setkat na několika místech Evropy – například v Bavorském národním parku nebo v prostorné oboře v Topolčankách. Obě místa jsem navštívil, ale výsledek rozhodně nebyl podle mých představ.

TIP: Život rysa ostrovida aneb Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Náhoda tomu chtěla, že jsem měl později možnost navštívil Bělověžský národní park, kde zubři žijí v největším počtu. Na týden jsem se stal hostem ředitelství parku, které se nachází v malé obci Bělověž v centru parku na polské straně. Prales překračuje hranice a nachází se nejen v severovýchodní části Polska, ale také v severozápadním Bělorusku. Celková rozloha je asi 1 250 kilometrů čtverečních a v roce 1992 se polská i běloruská část dostala na seznam světového dědictví UNESCO.

Propad a odraz ode dna

I v Bělověži, této „zubří baště “ měla ovšem zvířata kdysi namále. Při prvním sčítání v roce 1809 se zjistilo, že tu žije už jen asi 350 kusů. Lidé si jich začali vážit, a tak i přes carské lovy bylo na počátku první světové války v Bělověžském pralese napočítáno 727 zubrů.

Během první světové války se ale prales dostal do oblasti aktivních bojů. Němečtí vědci si byli vědomi, že je nutno zubry chránit a vymohli na velitelství zákaz odstřelu. Jenže jakmile se vojáci dostali do pralesa, velká chlupatá zvířata pro ně byla příliš lákavým terčem. Zákaz odstřelu téměř nikdo nerespektoval, a tak na konci první světové války zbylo jen několik desítek kusů, které postupně vybili pytláci. Dne 1. února 1921 zastřelil lesník Bartoloměj Spakovicz posledního zubra – samici. Zubři byli počátkem minulého století ve volné přírodě zcela vyhubeni.
Pro obnovení chovu byla použita zvířata žijící v oborách a zoologických zahradách. V roce 1925, kdy se začalo s cíleným obnovováním populace, zůstalo naživu pouhých 60 jedinců.

Obři se schovávají

V Bělověžském pralese dnes žije asi 700 kusů, na rozlehlém území v polské části je jich asi polovina. I přes jejich velikost ale vůbec není snadné zubry nalézt. V létě je setkání s nimi spíše velkou náhodou. Týdenní intenzivní průzkum v divočině pralesa, na němž se podíleli nejen ochránci, ale také lesníci, nemělo žádný výsledek. Zvířata se před námi zřejmě schovávala a i vedení parku dávalo ke konci týdne najevo nervozitu způsobenou nečekaným nulovým výsledkem.

Až den před odjezdem svitla naděje. Jeden z ochranářů volal že, našel stádo, ale když jsme se po půlhodině dostali na místo, našli jsme jen čerstvé zálehy a trus. Mnohametrákové kolosy se vypařily jako duchové, za něž jsme je ostatně po bezvýsledném pátrání pomalu začali považovat. Jako nedostatečná náplast nám byla umožněna návštěva obory, kde je pro případ nemoci nebo jiné nepředvídatelné katastrofy zachováván genofond tohoto plemene. Obora se ovšem podobala těm, které jsem již navštívil ...

Duchové ožívají

Rozloučili jsme se s tím, že určitě musíme přijet v zimě. A vzhledem k tomu, že šlo o zimu se skutečnými mrazy a množstvím sněhu, dostali jsme brzy zprávu, že máme přijet. Doba na pozorování zubrů je prý ideální. Okamžitě jsme vyrazili na cestu a ubytovali jsme se přímo v hotelu, který patří Národnímu parku. Ráno v osm nás v recepci vyzvedl průvodce a společně jsme vyrazili autem do lesa. Po několika kilometrech jízdy protaženou lesní cestou jsme přijeli k palouku, na kterém byl traktor s valníkem sena. Vystoupili jsme do mrazivého vzduchu a ještě za šera jsme uviděli stát zubry jako přízraky na pokraji lesa. Traktor začal po linii krajních stromů rozvážet seno a tahle obrovská démonická zvířata začala vystupovat na mýtinu a s chutí žrát.

Postupně se z lesa vynořilo 56 zubrů. Je to jedna z největších skupin, kterou pracovníci parku drží v zimních měsících pravidelným přikrmováním v místech, kde je to vhodné. Není totiž žádoucí, aby se zvířata v období zimní nouze pohybovala v okolí vesnic. Pracovníci parku nás nechali přiblížit jen asi na padesát metrů, a poté jsme byli důsledně upozorněni, že při bližší vzdálenosti mohou být zvířata nebezpečná. Po celou dobu, kdy jsme zvířata pozorovali skrz zúžený pohled hledáčku, nás zezadu jistili dva pracovníci parku, kteří měli dobrý přehled nad celým stádem. Zároveň využili čas k pozorování zvířat a vyhodnocování jejich zdravotního stavu.

Z našeho pohledu vypadala zvířata velmi zdatně a popravdě se nám ani nechtělo překračovat doporučenou padesátimetrovou vzdálenost, abychom se přesvědčili například o rychlosti jejich pohybu. Stavy zubrů se v rámci Evropy odhadují na 3 000 kusů a druh lze považovat za zachráněný. Pokud k nim lidé budou nadále přistupovat se stejným respektem, je velká šance, že se temní pralesní duchové nezmění v duchy nehmotné.

Rodný list zubra evropského

Vědecké pojmenování: Bison bonasus
Pozice: Největší evropský suchozemský savec podobný turům nebo hovězímu dobytku. Zubr však není jejich předkem. Je mohutnější, má delší srst, hlava je krátká a zaoblená. Předek těla je mohutnější než zadek.
Výskyt: Žije v listnatých a smíšených lesích. Na východní Slovensko pronikají jednotlivé kusy z Polska. V současnosti je na východním Slovensku v oblasti Polonin vysazena malá skupina zubrů. Volně žijící část světové populace zubrů čítá kolem 700 zvířat. Jde o velmi vzácný druh.
Období rozmnožování: Říje probíhá v srpnu až říjnu, býci v té době bojují o vedoucí postavení ve stádu.
Mláďata: Březost trvá zhruba devět měsíců, kráva poté rodí většinou jedno mládě.
Starost o mláďata: Ve čtyřech týdnech se již pase, ale matka ho kojí do půl roku života.
Dospělec: Dospívá mezi 2. – 3. rokem. Rohy mají býci i krávy, u samců jsou delší. Samci v dospělosti váží i kolem 900 kilogramů, samice 700 kilogramů. Délka 2,5–3,5 metru, výška v kohoutku i přes 1,5 metru. Nejvyšší dosažený věk v přírodě je 20 let.
Potrava: Živí se jak spásáním travin, tak okusováním listí a větviček.
Způsob života: Žije celoročně ve stádech.

Návštěva Bělověžského pralesa

Jestliže se chcete vypravit do Bělověžského parku se záměrem pozorovat zubry, měli byste vědět, že na polské straně je téměř nemožné zastihnout je ve volné přírodě. Pokud se ale spokojíte s fotografováním hmyzu a rostlin, mezi něž patří mnoho dubů starých až 450 let, pak jste na pravém místě. V parku žijí také losi, dvě až tři smečky vlků, hnízdí zde jeřábi popelaví a další vzácné druhy ptactva. Přímo do parku je ovšem vstup zakázán a k prohlídce je možné využít jen sedm kilometrů dlouhou naučnou stezku. Intenzivněji mohou prostory lesa a jejich obyvatele pozorovat jen vědečtí pracovníci s povolením vedení parku.