Drsný život v kolonii tučňáků patagonských

Na světě není mnoho míst, kde by bylo možné spatřit vedle sebe pět druhů tučňáků. Tím nejdostupnějším jsou Falklandské ostrovy. Na 51° jižní šířky (podobně jako jih Argentiny), uprostřed Atlantiku na ostrovech s rozeklaným pobřežím, vychovávají svá mláďata tučňák oslí, tučňák magellanský, tučňák skalní, tučňák žlutorohý a tučňák patagonský. V jejich společnosti jsem začátkem roku strávil tři týdny a rád bych popsal některé zvyklosti nejatraktivnějšího z pěti jmenovaných druhů – tučňáka patagonského (Aptenodytes patagonicus).

První moment v kolonii

Volunteer Point je, na rozdíl od ostatních kolonií na Falklandských ostrovech, celkem snadno dostupný a občas sem zavítají i pasažéři velkých zaoceánských parníků. Většinu času je tady ale člověk sám a může se věnovat jen tučňákům. Pro bližší poznání jejich života jsou důležité dvě věci – pečlivé studium dostupné literatury před odletem a na lokalitě pak pozorování od úsvitu do soumraku. Ve společnosti tučňáků jsem si často odřekl jídlo a proseděl u nich mnoho hodin.

Na poloostrov Volunteer jsme se z civilizace dostali po tříhodinové cestě terénním autem, s plánem strávit zde několik dní. Již první chvíle v blízkosti kolonie několika stovek tučňáků patagonských slibuje zajímavou podívanou. V každé části se něco děje a je zřejmé, že během našeho pobytu se bude na co koukat. V kolonii můžete potkat mláďata stará jen pár dní (bez prachového peří), hnědě chundelaté obludy i tučňáky s prachovým peřím v barvě dospělých jedinců. Nejzajímavější pohled je zřejmě na ty, kteří si odstraňují poslední chomáče jemných pírek.

Námluvy v trávě

Přestože většina tučňáků zůstává stále pohromadě na vyšlapaném a trusem vypáleném plácku velkém 100–200 metrů čtverečních, občas se menší skupinky i jednotlivci vydají na procházku. Většinou k moři – třeba se jen omýt nebo i na námluvy. Dvojici tučňáků, u které by mohlo případně dojít k páření, snadno poznáte. Pokud mimo kolonii potkáte dva jedince, z nichž jeden je o hlavu menší, jedná se o samečka se samičkou (to je ta menší). Pak už stačí jen s nimi strávit nějakou tu hodinku a pustí vás do svého soukromí.

Při námluvách okouzluje samec samici velmi vzpřímeným postojem a hlasitým „troubením“ s mírně roztaženými křídly. Když hlasové projevy skončí, sameček vyčerpáním skloní hlavu a svěsí křídla k tělu. Pokud je samice zaujata svým nápadníkem natolik, že by se s ním chtěla spojit, následuje samce, který radostně hýbe hlavou ze strany na stranu. Samotné páření začíná nepříliš poetickou „předehrou“ – sameček do samičky strčí tak, že spadne na břicho a pak na ni vyleze. Milostný akt odstartuje proces, na jehož konci by se měl narodit nový člen kolonie.

Opatrná rvačka

Tučňáci patagonští mají zvláštní cyklus hnízdění. Trvá 14–16 měsíců a odehrává se dvakrát za tři roky. Nejdříve samice snesou jedno vejce a později druhé, přičemž kladení obou vajec probíhá mezi prosincem a dubnem.

TIP: Sídliště mořských lovců aneb Život v bílé kolonii

Samice v jeden okamžik snáší vždy jedno vejce, které ihned dokutálí k samci. Ten si jej nahrne na nohy a přikryje kožním záhybem, aby potomka udržel v teple. Tučňák patagonský si totiž nestaví hnízdo, všichni strážci vajec jen postávají vedle sebe na kraji kolonie. Každý má vyhrazeno místo o velikosti jednoho metru a velmi nelibě nese, pokud mu tam soused nějakým způsobem zasahuje. To se pak tučňáci začnou rvát – bez jediného pohybu nohou, jen nakláněním s otevřeným zobákem. Hlavně opatrně, vždyť i při potyčce musejí vejce uhlídat v teplém bezpečí. Když hlídá otec, samice shání potravu a zhruba po 5–7 dnech se rodiče vystřídají. Osm týdnů po snášce se líhne malý tučňák.

V teple i mimo skořápku

Když začne mládě rozbíjet skořápku vajíčka, trvá i několik hodin, než se ze svého dočasného domova zcela vymaní. Dospělý tučňák mu v tom nijak nepomáhá, spíš naopak. Když se první část skořápky odlepí, ihned ji zobákem vrací na původní místo a ve snaze chránit novorozence před chladem nijak nepolevuje. Poté, co se mládě dostane ze skořápky, zůstává další dlouhé dny v teple pod břichem rodičů. Jen když má hlad, vystrčí krk se zobákem nahoru a dožaduje se potravy. Nějakou chvíli škemrá a rodiče mu ze zobáku vyvrhnou natrávenou kašovitou hmotu.
Mládě je nejprve holé, ale ihned mu narůstá hnědé prachové peří, které se mu na zimu změní na druhé. Během toho musí malý tučňák přibrat jedenáct kilo, aby přežil. Rodiče ho zahřívají, dokud nebude samo schopno regulovat teplotu svého těla, pravidelně se střídají i v jeho krmení.

Bez rodičů to nezvládnu

O tom, jak je mladý tučňák závislý na svých rodičích, jsme se přesvědčili na vlastní oči. V době naší lednové návštěvy už byla v kolonii pouze dvě mláďata s hnědým prachovým peřím. Většina ostatních se této pokrývky zbavila již během prosince. To bylo podezřelé. Když jsem se těmto mláďatům věnoval, zjistil jsem, že pravděpodobně nemají rodiče. Dožadovala se totiž potravy vždy u jiných tučňáků a byla velmi důrazně odstrkována. Malí sirotci byli velmi často napadáni i mláďaty, u jejichž rodičů škemrali o potravu. Bylo zřejmé, že jejich vlastní rodiče zahynuli – pravděpodobně v moři, kde se mohli stát potravou lachtanů. Takovýto sirotek je odsouzen k smrti hladem, nikdo z jiných tučňáků mu nepomůže. Hnědé chundelaté mládě jsme v den našeho odjezdu našli mrtvé. I takový je život v kolonii.

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus)

Po tučňáku císařském jde o druhého největšího tučnáka na světě. Může vážit 15–20 kg a dorůstat do výšky 95–112 cm. Má dlouhý ostrý zobák, zespodu jasně oranžový, na vrchní straně temně černý. Hlavu má černou a na týlu z každé strany žlutooranžovou skvrnu. Záda, křídla i ocas jsou šedostříbrné, břicho a hruď zářivě bílé s úzkým černým lemem oddělujícím břicho od zad.

Živí se především rybami, korýši a hlavonožci, které loví v moři a potápí se do hloubky až sedmdesáti metrů. Je to výborný plavec a ve vodě vidí mnohem lépe než na souši. Jeho největším přirozeným nepřítelem je tuleň leopardí.

V období největšího chladu se mláďata sdružují do školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až třetí týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně dvě třetiny původní hmotnosti. V říjnu už rodiče přicházejí podstatně častěji a proto se opět zvýší množství potravy i hmotnost. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno normálním a tučňáci se vydávají samostatně lovit na moře.