Drsná pravidla zvířecího kanibalismu: Jez, nebo tě snědí
Když lev žere zebru, pavouk mouchu, nebo i žralok potápěče, připadá nám to relativně normální. Je-li však potravou nějakého živočicha jedinec patřící ke stejnému druhu, instinktivně nás to zarazí. Z vlastní minulosti známe mnoho příběhů o kanibalismu, ať už v rámci celých společenství, nebo jen u jednotlivců, kteří zatoužili po poněkud speciálním soustu. Požírání jedinců vlastního druhu je však poměrně běžné i mezi nejrůznějšími živočichy a s přibývajícími znalostmi o světě okolo se ukazuje, že jde možná o mnohem častější jev, než jsme si dřív mysleli.
Svůdné vražedkyně
Jako jedno z prvních zvířat se nám nejspíš v souvislosti s kanibalismem vybaví kudlanka: Samička totiž během kopulace často pozře samečka, přesto dotyčný stihne pohlavní akt úspěšně dokončit. Jeho tělo pak poslouží jako bohatý zdroj živin a pomyslný otcovský vklad do budoucího potomstva. Na otázku, proč se samečci odvažují pářit s hladovými protějšky, odpověděla předloni Katherine Barryová z Macquarie University: Konkrétně v případě australských kudlanek Pseudomantis albofimbriata odhalila, že špatně živené samice produkují ve srovnání s těmi „spokojenějšími“ víc feromonů, takže přilákají větší množství pářeníchtivých samců, kteří se pak stanou vítaným a snadno dostupným zdrojem potravy. Samice této kudlanky se tak naučily své chemické sexuální zbraně využívat poněkud podvodným způsobem a autorka je označuje za jakési přírodní „femmes fatales“.
Manželského kanibalismu se nebojí ani někteří pavouci: Také v tomto případě samečci často platí životem za možnost předat své geny dalšímu pokolení, jejich oběť lze ovšem opět chápat jako jistou formu pomoci samičce, která jejich pozřením získá cenné živiny. Je však možné, že se úděl hlavního chodu některým pavoučím druhům nelíbí, a k námluvám se proto nedostavují s prázdnýma „rukama“ – některé čeledi tzv. slíďáků přinášejí samičkám jakési svatební dary v podobě potravy, kterou se zřejmě hodlají uchránit před smrtí.
Uklidnit a oplodnit
Existují teorie, podle nichž samičky některých druhů před pářením dary vyloženě vyžadují a nápadníky si vybírají podle nich. Pravda však bude jiná: Být štědrý s dárky zaručuje samečkům dlouhověkost, a tedy možnost se úspěšně pářit častěji. Badatelé Soren Toft a Maria Albová totiž při pozorování lovčíka hajního zjistili, že samcům, kteří se na zásnuby dostavují s nějakou pozorností – obvykle s ulovenou mouchou –, hrozí až šestkrát menší riziko, že je něžné pohlaví sežere. Jelikož jsou samičky lovčíků často poměrně agresivní, mají je donesené dary zřejmě nejen nasytit, ale také uklidnit a rozptýlit. Nápadníkům pak zbývá dost času svoji vyvolenou oplodnit a v ideálním případě po aktu utéct.
Také černé vdovy z rodu snovaček si vysloužily jméno požíráním svých partnerů. Badatelé z University of Toronto však potvrdili, že i v jejich případě se někteří „pánové“ rozhodli bojovat s nepříznivým osudem. Samečci snovačky hnědé a Hasseltovy se začali poohlížet po mladších „partiích“: Přišli totiž na to, že samičky, které se nacházejí v posledním stadiu před proměnou v dospělce, jsou mnohem méně agresivní, ale zároveň mají už plně vyvinuté orgány pro uchování spermií (tzv. spermatéky). Jediný problém tkví v tom, že vstup do jejich pohlavního ústrojí zůstává ještě uzavřený. Samcům to však nijak nevadí a své pohlavní buňky vpravují do protějšků tak, že proniknou přímo jejich exoskeletem (vnější kostrou). Spermie se následně dostanou do spermaték a posléze oplodní až dospělou samici.
Poslední večeře
Že jsou pavouci nevyčerpatelnou studnicí příkladů kanibalismu, dokládají také cedivky domovní: Když se z oplozených vajíček vylíhnou malí pavoučci, matka se o ně musí nějak postarat. Naklade proto další, tentokrát již neoplozená vajíčka, jež pak potomstvu několik dní slouží jako potrava. Mláďata však dál rostou a mají stále větší hlad – nakonec proto samice svolá potomky na jednu hromadu, vrhne se do jejího středu a nabídne jim své vlastní tělo jako poslední mateřskou večeři.
Další skupinou živočichů, u nichž se setkáváme s kanibalismem, jsou hlavonožci a zejména pak chobotnice. Příkladem může být chobotnice pobřežní, která se vyskytuje ve Středozemním moři a u východních břehů Atlantiku. Že zmíněný hlavonožec občas pojídá příslušníky stejného druhu, se vědělo především díky analýze žaludečního obsahu uhynulých jedinců – dané chování se navíc objevilo i v laboratorních podmínkách. Teprve v roce 2014 se však podařilo chobotnice natočit při kanibalském hodování ve volné přírodě.
Třináctkrát a dost
Z dosavadních poznatků vyplývá, že zpravidla útočí několikanásobně větší jedinec na menšího, přičemž se tak často děje i v případě, že se v okolí nachází dostatek jiné potravy. Agresorem může být jak samec, tak samice, a vyloučit nelze ani sexuální kanibalismus. Ten se již podařilo zdokumentovat u jiného druhu – chobotnice modré: V laboratorních podmínkách vědci zaznamenali případ, kdy se samice po dvou a půl dnech a celkem třinácti kopulacích začala chovat agresivně. Při následujícím páření nakonec partnera zabila, zatáhla ho do svého doupěte a tam další dva dny pojídala jeho tělesnou schránku.
Kanibalismus nicméně není pouze výsadou dospělých: Někdy jej dokonce praktikují ještě nenarození jedinci. U některých žraloků – například kladivouna obecného, žraloka modrého či písečného – dochází k tzv. nitroděložnímu kanibalismu. Uvedené druhy jsou totiž živorodé (samice rodí živá mláďata) a větší potomci běžně již při vývoji v děloze konzumují své menší sourozence. U žraloka písečného dokonce obvykle přicházejí na svět jen dva už zcela samostatní jedinci, kteří sežrali všechny ostatní: Dva proto, že žraloci mají dvě dělohy, takže si zbývající mláďata nemohou „jít po krku“.
Souboje v děloze
Rozhodující pro přežití je skutečnost, že se žraločí potomstvo v těle matky nevyvíjí stejně – klube se z vajíček podle doby oplodnění. Jakmile jeden z největších zárodků vyčerpá živiny, které mu poskytoval žloutkový váček, nerozpakuje se a začne konzumovat další vajíčka, z nichž by se následně vyvinuli jeho sourozenci. Pokud by však již k vylíhnutí došlo, pochutná si i na nich. Podobné chování není pouze výsadou žraloků – uchylují se k němu také někteří ptáci: V jejich případě ovšem větší jedinci konzumují menší bratry a sestry uvnitř hnízda.
S požíráním příslušníků vlastního druhu se setkáváme rovněž u některých obojživelníků, například u axolotla tygrovaného či pamloka hokkaidského. Larvy těchto živočichů mohou nabývat dvou různých forem: normální, nebo „kanibalské“, jež má mimo jiné širší hlavičku s většími čelistmi. Zajímavé je, že kanibalské formy se neobjevují vždy, ale pouze za určitých podmínek – typicky když se na jednom místě zároveň nakupí velké množství larev, popřípadě je-li v lokalitě nedostatek potravy, což jde často ruku v ruce s vysokou populační hustotou. Roli hrají i vzájemné příbuzenské vztahy v líhni: Pokud jsou larvy blízce příbuzné, není zrození kanibalů tak pravděpodobné, jako když novorozenci pocházejí od různých rodičů.
Čištění rodu
Na požírání jedinců vlastního druhu narazíme také u savců – například u lvů se běžně stává, že smečku ovládne jiný samec a následně zabije, popřípadě i sežere všechna mláďata. Samice bez potomků se totiž mnohem rychleji připraví k dalšímu páření a zabřeznutí, čímž si nový vůdce zajistí vlastní potomstvo.
TIP: Pojídání lidí: 5 nejznámějších případů kanibalismu
Zabíjení mláďat se však vyskytuje i u tak roztomilých tvorů, jakými jsou surikaty. Tyto malé šelmy žijí v koloniích, kde se obvykle množí pouze jeden dominantní pár. Často se ovšem mládě narodí i „podřízené matce“ a v takovém případě alfa samice potomky většinou zabije a sežere. Evoluční výhody popsaného chování odhalil biolog Matthew Bell: Spolu se svým týmem zjišťoval, jaký reprodukční úspěch zaznamená dominantní samice, pokud ostatním uměle zabrání v rozmnožování. Ukázalo se, že „alfa“ surikata v uvedeném případě porodila víc mláďat, která pak lépe prospívala, neboť na ně zbývalo víc potravy i péče ostatních samic-chův.
Ledový kanibalismus
Před několika lety se objevily poplašné zprávy, že se ke kanibalismu začali uchylovat také lední medvědi, kteří trpěli nedostatkem potravy v důsledku globální změny klimatu. Podrobnější analýza chování polárních predátorů však hypotézu spojenou s oteplováním vyvrátila, neboť k zabíjení vlastního druhu docházelo také v obdobích, kdy měli medvědi ideální podmínky pro život a rozhodně nestrádali.
V současnosti proto nevíme, proč se tato zvířata vzájemně usmrcují, potažmo pojídají. Existuje například teorie, že samci vraždí mláďata, aby přiměli své družky k další kopulaci. Samice naopak občas žerou své potomky v krajní nouzi, když se nemohou dostat k jinému zdroji potravy. Obecně ovšem platí, že se lední medvědi navzájem zabíjejí bez zjevných důvodů – a je možné, že za jejich agresivitu může jednoduše fakt, že se jedná o masožravce, kteří si tak obstarávají potravu.
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíShutterstock