Domov mrtvých: Čím si italský ostrov Poveglia vysloužil chmurnou pověst?

Malé souostroví Popilia se stalo součástí obrany rychle se rozrůstajících Benátek. Topoly, které daly souostroví jméno, po čase zmizely. Nově se místu začalo říkat Poveglia. V Benátkách dobře chápali jejich strategický význam. Dalo se odtud kontrolovat, kdo s loděmi pronikne až k pevnině a přístavu. Zužitkovali to dokonale v 9. století, když vedli války s Franky. Poveglia i v dalších staletích pomáhala Benátčanům. Využívali ji jako překladiště a dočasné kotviště. Loď tu mohla v rychlosti složit náklad a pokračovat dál v cestě, aniž by čekala na příliv. 

Čtyřicet dní

Tato praxe se náramně hodila, když přišlo na praktické uplatnění jednoho z originálních benátských vynálezů: karantény. V roce 1348 si Benátky poprvé – a pak bohužel ještě mnohokrát – užily morových epidemií. Do města dorazily právě s obchodními loděmi. Po zkušenosti, jež stála polovinu obyvatel města život, raději Benátčané zavedli nový systém: loď připlouvající z míst zamořených nákazou musela nejprve 40 dní kotvit na dohled u Poveglie, aby se ukázalo, zda jsou na její palubě všichni zdrávi. Teprve pak ji připustili k městu. 

Ono dlouhé čekání zvané quaranta, tedy italsky „čtyřicítka“, bylo jednou z prvních zavedených karantén v Evropě. Až později na tuto formu prevence přešli v Dubrovníku-Raguse, Miláně, Marseille či Frankfurtu. Městečko i pevnost na Poveglii během války v roce 1379 vypálili a vylidnili Janovští, ale karanténní účel ostrova pro odstávku lodí se zažil. Bylo to praktické! S myšlenkou izolace nemocných proto pracovali benátští i nadále. Jen kousek severněji od Poveglie, na ostrově Vecchio, založili na konci 14. století svůj první lazaretti. Lazaret, tedy špitál.

Držet je stranou 

Pokud někdo z Benátek trpěl nějakou chorobou, hurá s ním na Vecchio. Tam se buď uzdravil, anebo zemřel. Omezilo se tím šíření nakažlivých onemocnění. Jenže ani lazaret na Vecchio nedokázal pojmout nápor, který městu uchystala v roce 1485 další morová rána. Denně tu umíralo kolem pěti stovek lidí. Mrtvol se brzy nakupilo tolik, že se nedaly řádně pohřbívat – chyběly síly i místo. 

Tehdy si Benátští znovu vzpomněli na Poveglii. Nebožtíky tam dopravovali z lazaretu loděmi a vršili je do hromadných hrobů na pobřeží. A spalovali. Tehdy začala Poveglia získávat svou nehezkou pověst. Není těžké si představit proč. Morbidnost umocňovalo sténání umírajících a všudypřítomný zápach. 

Ruiny domů, pohřební jámy a mastný černý dým stoupající z pohřebních hranic. Působilo to dost výhrůžně – stačilo vidět dým nad Poveglií  a námořníci raději zastávku v Benátkách vynechali. Nicméně i tento preventivní model se zažil. Do Lazaretto Vecchio propříště směřovali lidé s řekněme běžnými a léčitelnými nemocemi. Na Poveglii se nedobrovolně vysídlovali ti, u nichž se uzdravení pojilo spíše s náhodou a štěstím.

Odkladiště

V 16. a 17. století tu v provizorních podmínkách a s velmi limitovanou péčí dožívaly své existence desítky, možná stovky nemocných. Zapomenutých, zanedbaných a opuštěných. Doboví kronikáři přesto zmiňují, že pokud zrovna neřádila v Benátkách epidemie, nežilo se na Poveglii zase až tak zle. Spíš připomínal očistec, který se prostě musel přetrpět. Vrátit se odtud teoreticky dalo. Na nefalšované Peklo se ostrov měnil až s příchodem moru. To se v přeplněných barácích na čtyřpatrových palandách mísila těla mrtvá s lidmi ještě živými. Ty, kteří ještě dýchali, dusil dým ze spalovaných těl. 

Ostatně půda je tu až z 50 % tvořena popelem s dohledatelnými lidskými ostatky. Kostních jam se tu dá najít bezpočet a rybáři se okolí ostrova vyhýbají, protože v sítích často tahali vybělené kosti. 

Kontrola

V roce 1776 přešla Poveglia pod správu Magistrato alla Sanità, místního Úřadu pro zdraví. Každá připlouvající loď se tu musela zastavit na inspekci. Námořníci měli z těchto kontrol hrůzu, protože stačilo pouhé podezření a hrozila jim detence. Kvalitativně se přitom celé zařízení dost „pozvedlo“. Pacienti i lidé vyčkávající v karanténě byli umístěni v celách jednotlivě a fungování zajišťovali medikové. Na provoz a stravování přispívala městská pokladnice. Dokonce se odtud dalo psát ven – jen listovní zásilky byly „prokouřeny“ bylinami a postříkány octem, aby se náležitě dezinfikovaly.

Morové vlny postupně opadaly. Ta poslední se datuje k roku 1798. A tak tu často končili lidé nakažení tyfem, žlutou zimnicí nebo cholerou. Roku 1814 se zdejší karanténní stanice uzavřela definitivně. U mol vznikl hřbitov starých lodních vraků. Nevalná pověst Poveglie, tehdy již nepokrytě nazývané Ostrovem duchů či Ostrovem mrtvých, se ale zlepšit neměla. Jak to? V roce 1922 přestavěli zašlé budovy na nový účel. Vzniklo zde sanatorium pro duševně choré. Končili zde hysterici, lidé nesvéprávní, schizofrenici i mentálně postižení. 

TIP: Řídit stát jako firmu: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Benátčané si šeptali, že se tu prováděly lobotomie jako na běžícím pásu, stejně jako nejrůznější zvrácené medicínské pokusy. Ne že by to nebylo možné, pochmurnou realitu není třeba přibarvovat povídačkami. Fašizující Itálie se duševně nezpůsobilých štítila, a tak se tu skutečně nejspíš „čistila“ italská krev od „méněcenných vzorků“. Od roku 1968 bylo souostroví opuštěno a oficiálně uzavřeno. Snahy o jeho další rozvoj a zužitkování se zatím míjejí účinkem. Zlepšit špatnou pověst Poveglie totiž není zrovna jednoduché.