Dokáže genetika zvýšit IQ? Budou zásahy do lidské mysli široce dostupné?

Odborníci jsou zajedno, že inteligenci má každý člověk do značné míry danou v genech: Nejčastěji se uvádí, že je v DNA zapsána z poloviny a o zbytek se starají vnější podmínky. K těm se přitom řadí nespočet faktorů a nejedná se pouze o výchovu či vzdělání, i když ty samozřejmě hrají neopomenutelnou roli. Ve studii z 90. let minulého století například američtí vědci srovnávali vývoj dětí v rodinách, které žily v chudinských čtvrtích na sociálních dávkách, s ratolestmi zaměstnanců špičkové univerzity. Zjistili, že ty první slyší od rodičů za rok o 30 milionů slov méně, což má zásadní dopad nejen na jejich slovní zásobu, ale i na celkovou inteligenci a životní úspěchy. 

Stres, tabák a alkohol

Na budoucí rozvoj inteligence významně působí také podmínky či látky, jimž je vystaveno vyvíjející se embryo a plod v těle matky. Pokud ženy během těhotenství například konzumují alkohol, kouří nebo čelí přílišnému stresu, duševnímu rozvoji svého dítěte rozhodně neprospívají. 

Nezanedbatelnou úlohu sehrává také výživa, protože mozek vyžaduje pro zdárný vývoj obrovské množství živin a energie. Embryo a plod jej upřednostňují na úkor zbytku těla a v případě nedostatku raději šidí jiné tkáně a orgány, jen aby měl mozek dost „surovin“ – nicméně všechno kompenzovat nedokážou. 

Totéž platí v dětství, kdy řídicí orgán prochází řadou zásadních proměn, jimiž se připravuje k plnění pozdějších náročných úkolů. Pokud se navíc v prostředí vyskytují toxické látky, například jeden z nejstarších a nejznámějších insekticidů DDT, promítne se to do duševního rozvoje jedince. Podobně neblahý vliv mají na vývoj mozku spaliny z automobilových motorů. Pokles IQ bývá v těchto případech sice malý, ale v rámci populace jasně patrný.  

Čistá náhoda?

Ačkoliv má inteligence velmi pevný genetický základ, nelze určit konkrétní geny, které by jednoznačně rozhodovaly, zda bude někdo intelektuálně zdatný. Podle většiny genetiků je dědičný základ inteligence dán součtem působení velkého množství velmi slabých genů. Někteří však předpokládají, že jednotliví lidé mohou mít v dědičné informaci neuronů vzácné varianty DNA, které jsou samy schopné postrčit intelekt na výrazně vyšší úroveň. 

Takových silných vloh – například citu pro hudbu, matematiku nebo pamatování si věcí – se nabízí hodně. Každý jednotlivec pak může za vynikající intelekt vděčit jinému typu silné vlohy, takže se tyto geny „chytrosti“ hledají velmi obtížně. Genetici zatím na žádnou jedinou silnou vlohu pro intelekt nenarazili: možná i proto, že by její vznik mohl být dílem slepé náhody.

Přeskakující geny

Nelze rovněž vyloučit, že se na intelektu podílejí tzv. skákající geny: Jde o úseky DNA vytvářející své kopie, jež se následně vmáčknou na nové místo ve dvojité šroubovici. Výsledný efekt závisí na tom, kam se „hopsající“ gen vsune: Někdy může dědičnou informaci v buňce poškodit, jindy v ní zas vyvolá prospěšnou změnu. 

Buňky mozku vyvíjejícího se embrya však činnost skákajících genů podporují, protože se tak rozrůzní jejich dědičná informace. A funkci hendikepovaných neuronů s poškozenou DNA převezmou jejich zdatnější sousedé. V lidském mozku, tvořeném 80 miliardami buněk, je totiž náhradníků víc než dost. Řada neuronů tedy může být popsaným způsobem narušena, ale jiné třeba získají silné varianty genů zvyšující inteligenci. 

Paměť není výhra

K razantnímu nárůstu výkonnosti mozku stačí intenzivnější práce jediného genu, jak dokládají pokusy na laboratorních myších: V roce 1999 jim Joe Tsien z Princeton University modifikoval dědičnou informaci metodami genového inženýrství tak, aby zvířatům v mozku pracoval se zvýšeným výkonem gen, podle nějž v neuronech vzniká protein NR2B. Hlodavci pak udivovali vynikající pamětí a v IQ testech dosahovali pětkrát lepších výsledků než jedinci s neupravenou DNA.

Mohli by vědci podobným způsobem modifikovat dědičnou informaci člověka, a dosáhnout tak u běžných smrtelníků IQ za hranicemi geniality? V tomto ohledu se zatím nikdo nepokusil experimentovat. Lidský a myší mozek totiž dělí hluboká evoluční propast a to, co výkon malých hlodavců pozvedne, může mít pro člověka fatální následky. Navíc s sebou nadměrné posílení nepřináší vždy to, o co bychom stáli. Myši s enormně podpořenou pamětí byly nápadně ustrašené: Velmi dobře si totiž vybavovaly všechny negativní zážitky a bály se, že se budou opakovat.

Lidé na zapomnětlivost žehrají, ale vymazání či alespoň oslabení vzpomínek na veškeré nezdary, fiaska, trapasy, hrůzy a další nepříjemnosti nám čistí hlavu a usnadňuje život. Jedinci s výjimečně dobrou pamětí mají často vážné problémy právě s tím, že nedokážou na některé věci zapomenout, i když se ze všech sil snaží. 

Učíme se s drogami

Jednoduchý způsob, jak činnost mozku povzbudit, představuje tzv. duševní doping: Stačí si opatřit léky určené například pacientům s vážnými poruchami pozornosti, a ty pak člověku se zdravým mozkem zajistí hluboké soustředění na několik hodin. Ne náhodou se metoda rozšířila především mezi vysokoškolskými studenty, kteří se potřebují před zkouškami plně koncentrovat, aby mohli vstřebat obrovské množství informací. 

Nejde však o zázračnou techniku, po níž by vědomosti samy naskákaly do hlavy. I nadopovaný student musí usednout k učebnicím či skriptům, ale učí se snáz, s vyšší efektivitou. Některé studie se proto snaží dokázat, že se jedná pouze o placebo efekt, zatímco jiné pilulkám připisují velké zásluhy.  

Opravují, co není poškozené

Podobně jako sportovní doping má však i jeho duševní protějšek odvrácenou tvář a užití léků provázejí nežádoucí vedlejší účinky. Farmakologové přípravky vyvinuli, aby napravovaly to, co nefunguje v nemocném mozku, a pro daný účel se také důkladně testovaly. O jejich vlivu – pozitivním i negativním – na zdravý orgán však víme jen velmi málo. Při léčbě u nich převažují přínosy nad riziky: To, co odstraní či utlumí, znamená pro pacienta větší zlo než vedlejší následky. Proč by měl ovšem nechtěným efektům čelit zcela zdravý člověk, kterému vlastně nic nechybí? 

Zatímco léky proti poruchám pozornosti dokážou v mozku zařadit vyšší rychlost, jiné látky dodají intelektu na výdrži. Příkladem jsou přípravky proti poruchám spánku, jako je narkolepsie, jež zahánějí ospalost a dovolují člověku pracovat dlouhé hodiny bez odpočinku. Na univerzitách těmto životabudičům holdují profesoři, kteří se musejí vyrovnat s vysokými nároky nabitého pracovního programu. Výjimkou však není ani použití v armádě při obtížných misích, kdy si vojáci nemohou dovolit dostatek spánku, ale musejí se dokonale soustředit, protože sebemenší chyba by mohla mít fatální následky.

Elektřina v hlavě

Často se uvádí, že mozek využíváme jen z desetiny a že má v duševní práci obrovské rezervy. Pravda je však jiná: Náš řídicí orgán podává plný výkon a nelenoší ani ve spánku. Dokládá to i skutečnost, že reprezentuje pouze 3 % tělesné hmotnosti, ale využívá plných 20 % energie, kterou má náš organismus k dispozici. Většinu spotřebují neurony na nepřetržitou vzájemnou komunikaci prostřednictvím elektrických nábojů. 

Fakt, že pochody v mozku stavějí na pohybu elektrických nábojů mezi nervovými buňkami, otevírá možnost zasahovat do práce různých mozkových center. Jejich činnost lze usměrnit například slabým elektrickým proudem z elektrod nebo magnetickým polem elektromagnetů přiložených k hlavě. Cílené tlumení či naopak aktivace těchto center se nejprve testovaly při léčbě nejrůznějších onemocnění mozku a duševních poruch. Zkouší se například léčení Parkinsonovy choroby magnetickým polem při tzv. transkraniální magnetické stimulaci. Její pomocí se lékaři s využitím slabých stejnosměrných elektrických proudů pokoušejí u pacientů potlačit těžké deprese. 

Vyburcujte mozek magnetem!

Tým vědců pod vedením Joela Vosse z chicagské Northwestern University nedávno publikoval výsledky experimentů, jež poprvé prokázaly, že lze magnetickou stimulací mozku cíleně posílit paměť. Badatelé nejprve dobrovolníkům pomocí transkraniální magnetické stimulace nabudili mozkovou část zvanou hipokampus a následně je nechali hrát počítačovou hru, při níž je důležité si zapamatovat nové informace. Výkon těchto jedinců byl přitom dramaticky lepší než u jejich protějšků bez předešlé přípravy. Měření odhalilo, že jsou paměťová centra v hipokampu po stimulaci podstatně nabuzenější a reagují na nové informace mnohem intenzivněji.

Voss přesto varuje před unáhlenými závěry: Vědci v současnosti nemají k dispozici přístroj, jímž by si mohl kdokoliv zajistit vyšší intelekt. Se stimulací mozku se pak přednostně počítá u pacientů, kteří trpí poruchami paměti. I oni si však budou muset na plně funkční aparaturu ještě pár let počkat. 

Mozart nepomáhá

V roce 1993 si získal velkou pozornost experiment tria vědců z University of California: Frances Rauscherová, Gordon Shaw a Katherine Kyová přehrávali dobrovolníkům Mozartovu sonátu D dur pro dva klavíry a následně je podrobili testům prostorové představivosti. Ve srovnání s lidmi, kteří před testem strávili stejně dlouhou dobu v absolutním tichu nebo poslechem relaxačního mluveného slova, dosahovali posluchači Mozarta průkazně lepších výsledků. 

TIP: Zaplaví svět géniové? Co rozhoduje o naší inteligenci?

Efekt sice trval jen omezenou dobu, avšak studie publikovaná v předním vědeckém časopise Nature vyvolala obrovskou vlnu zájmu: Začalo se hovořit o tzv. Mozartově efektu. Ačkoliv autoři pokusu v článku ani nenaznačili, že by poslech klavírní sonáty zvyšoval inteligenci, mnozí tak jejich výsledky interpretovali – a následovala úplná mozartománie. Rodiče přehrávali hudbu geniálního skladatele dětem v pevné víře, že budou jejich potomci chytřejší. Mozarta poslouchaly nastávající matky v přesvědčení, že ovlivní inteligenci svých ještě nenarozených ratolestí. Následné pokusy však existenci Mozartova efektu nepotvrdily. „Doporučuji jeho poslech každému,“ napsal například rakouský psycholog Jakob Pietschnig. „Ale výkon mozku si tím nikdo neposílí.“