Doba plastová: Světové oceány jsou promořené plastovým odpadem

Mezi materiály používanými člověkem pro výrobu nástrojů, užitkových předmětů i šperků nesmírně dlouho dominoval kámen. Dobu kamennou teprve relativně nedávno vystřídala doba měděná, bronzová a nakonec železná. S tímto kovem je spjata prakticky celá moderní doba včetně boomu nastartovaného průmyslovou revolucí. Z historického hlediska jsou plasty módním výstřelkem této sezóny. 

Raketový nástup z Číny

„Ještě naši dědové a babičky jako děti plasty prakticky vůbec neznali,“ říká přední světový odborník na ochranu životního prostředí Jan Zalasiewicz z univerzity v Leicesteru. „Dnes si život bez plastů už ani neumíme představit. Jsou všude. Balíme do nich jídlo, lijeme do nich mléko i vodu, vyrábíme z nich obaly pro vejce, jogurty nebo čokoládu, ukládáme do nich léky a zdravotnický materiál, abychom je udrželi sterilní. Dokonce je z nich i většina oblečení, které máme na sobě. Každé tři roky vyrobíme kolem miliardy tun plastů a ty pak najdeme úplně všude – od vrcholků nejvyšších hor až po dna nejhlubších moří.“

Plná polovina všech pryskyřic a vláken použitých v plastech byla vyrobena v posledních třinácti letech. Plastovou velmocí číslo jedna je bezesporu Čína. Na světové trhy dodává více než čtvrtinu všech pryskyřic a více než dvě třetiny všech polyesterových, polyamidových a polyakrylových vláken. 

Nedostatečně recyklovaná záplava

Jenže všechny plasty jednou doslouží a mnohé mají doslova jepičí život. Pak se mění v odpad. Dřívější materiály, jako je ocel, slouží člověku dlouhá desetiletí. Naproti tomu více než polovina plastů se ocitá v odpadu dříve než za rok. Extrémní příklad představují tašky a sáčky, do nichž si balíme nákupy. Ročně se jich na Zemi použije kolem pěti trilionů kusů! Hned vzápětí se přitom vyhodí. 

Na jednorázově používané výrobky se ročně spotřebuje 120 milionů tun plastů. To se promítá i do množství plastů v odpadech. Jestliže v roce 1967 tvořily jen 3 % z celkového objemu odpadů vyprodukovaných lidstvem, dnes je jejich zastoupení v neustále rostoucí hromadě odpadků trojnásobné. Přitom recyklace plastů se zatím příliš nerozšířila. Podle nejnovějších analýz lidstvo vyrobilo za svou existenci 8,3 miliardy tun plastů. Z toho skončilo v odpadu plných 75 %. Pokud bude tento trend pokračovat, tak budou v roce 2050 skládky tuhých odpadů skrývat 12 miliard tun plastů. V recyklaci vede Evropa s 30 % plastů navrácených k opakovanému použití. Za ní je Čína recyklující čtvrtinu plastů. Jiné země jsou ale daleko za svými možnostmi. Například v USA se recykluje pouhých 5-6 % všech použitých plastů.

Moře a oceány plné plastů

Věci, které člověk nerecykluje nebo neuloží na skládkách, skončí v přírodě. O rozsahu zamoření souší plastovými odpady nemáme přehledné údaje. Už to je alarmující stav, protože pokud chceme (a v tomto případě i musíme) řešit nějaký problém, potřebujeme znát jeho rozměry.

Mnohem přesnější údaje se nabízejí o plastech, které směřují do moří a oceánů. Ročně jich tam přibude osm milionů tun. Kdybychom vzali běžný nákupní mikrotenový sáček a naplnili ho umělohmotným odpadem, tak bychom z těch osmi milionů tun mohli na každý metr mořského pobřeží vyrovnat patnáct takových sáčků. Valnou část plastového odpadu zamořujícího světové oceány bychom však do sáčku či do nádob na tříděný odpad nevměstnali. Například v roce 2014 narazili správci havajské rezervace Papahanaumokuakea na pláži na obří rybářskou síť ze syntetických vláken. Vážila 11,5 tuny, tedy zhruba stejně jako běžný autobus městské hromadné dopravy. Materiál ztracený či vyhozený rybáři činí odhadem asi desetinu všeho odpadu, jenž lidským přičiněním skončí v moři. 

Velký i mikroskopický odpad

Na hladině moří a oceánů pluje více než 270 000 tun plastů. Plast středních a velkých rozměrů tvoří bezmála 90 % celkové hmotnosti plastů v mořích. Jde převážně o bóje, lana, sítě, nejrůznější obaly včetně láhví a sáčků. A původ tohoto znečištění? 

Kromě odpadu vyhozeného posádkami lodí jsou moře znečišťována i mnohem nenápadnějším způsobem. Významný podíl patří například automobilistům, protože z pneumatik se za jízdy odírají mikroskopické částečky syntetického kaučuku a ty jsou následně při deštích nebo při tání sněhu zaneseny do potoků a řek. Část z nich nakonec doputuje až do moří a oceánů. 

Při praní prádla se uvolňují z oblečení syntetická vlákna. Zubní pasty a další výrobky kosmetického průmyslu obsahují často „mikrokorálky“ z plastů, aby účinněji čistily pleť a lépe odstraňovaly plak ze skloviny zubů. I ty skončí v životním prostředí. 

K smrti utahané velryby 

Mořské živočichy ohrožují plasty několika způsoby. Celkem bylo zjištěno více než 700 druhů mořských živočichů, kteří se buď v plastech zachytí, nebo plast polykají. Přitom jde zřejmě jen o zlomek skutečného druhového spektra tvorů postižených znečištěním moří a oceánů plastovými odpady.

Velryba grónská (Balaena mysticetus) či její příbuzná velryba černá (Eubalaena glacialis) nevidí barvy a žijí v černobílém světě. Mají zrak dobře přizpůsobený přítmí mořských hlubin; v silném slunečním jasu u hladiny však bývají oslněné. I proto se tak často zamotají do rybářských sítí. Prakticky nezničitelná syntetická vlákna sítí a lan velryba nedokáže přetrhnout a síť pak za sebou vláčí dlouhé měsíce a dokonce i celé roky. Jen někdy se jí podaří síť po nějaké době shodit. Jindy osvobodí velrybu lidé. Bohužel nejsou výjimkou ani případy, kdy kytovec v důsledku zapletení do sítě uhyne.

Na vině je tah sítě, který zvíře brzdí, a bóje sítí, které mu brání v ponoru. Velryba uvízlá v síti musí překonávat o polovinu větší odpor, než když plave volně. To představuje skutečně významnou zátěž pro pohyb jak na hladině, tak i pro potápění do hloubky. K dosažení stejné rychlosti vynakládá velryba zapletená do sítě dvojnásobek energie. Navíc si nedokáže opatřit dostatek potravy, slábne a nakonec podlehne buď vyčerpání, nebo infekcím v ranách, které jí způsobí lana zaříznutá hluboko do těla.

Fatální omyly mořských ptáků

K polykačům plastů patří zejména mořští ptáci. Vzácné nejsou případy, kdy zbytky PET lahví, mikrotenových sáčků nebo umělohmotných tašek ucpou opeřencům žaludek natolik, že normální potrava se do něj už nevejde a ptáci uhynou. Proč ale odpad vůbec polykají? Příčiny slabosti mořských buřňáků a albatrosů pro odpad z plastů plovoucí na mořské hladině odhalili teprve nedávno vědci v čele s Gabrielle Nevittovou z University of California v Davisu. 

Albatrosi a buřňáci mají výborný čich. Loví korýše a ryby, jejichž přítomnost jim prozradí „vůně“ chemikálie zvané dimetylsulfid. Tuto látku vylučují do okolí mořské časy požírané korýši. Z vody uniká dimetylsulfid do ovzduší a tam ho ptáci zachytí čichem. Plovoucí plastik nabízí mořským řasám podklad, na němž dobře rostou. Plast se pohupuje na hladině, částečně osychá a opět se máčí. Přitom část řas hyne a uvolňuje se z nich dimetylsulfid. Moře znečištěné plastem voní ptákům jako hejna korýšů popásajících se na řasách. Když tady „po čichu“ zaloví, snadno polknou plovoucí kusy plastu. Čiré polyetylénové sáčky jim mohou připomínat průsvitné medúzy. Barevné plasty vyvolávají v ptácích mylný dojem, že ve vodě plave ryba nebo jiný živočich. Odhaduje se, že v roce 2050 bude mít v žaludku nějaký plast 99 % všech mořských ptáků. 

Nedobrovolné rybí změny pohlaví 

Porost řas na plastových odpadech láká nejen ptáky, ale i podstatně menší tvory. Například hojně rozšířený necelé dva centimetry dlouhý mořský korýš Orchestia gammarella požírá plast bez ohledu na jeho složení. Zvláště mu chutnají plasty, na jejichž povrchu se už vytvořila jemná vrstvička mikroorganismů a řas. Korýši rozkoušou jedinou plastovou jednorázovou tašku na bezmála dva miliony mikroskopických útržků. 

Tak vzniká tzv. mikroplastik, který je dnes v životním prostředí prakticky všudypřítomný. S jeho vznikem je spojeno další nenápadné, ale o to závažnější riziko. Rozcupováním plastů na miniaturní částečky dramaticky stoupá jejich celková plocha. Trávení živočichů, ale i působení slunečního záření strukturu plastu narušuje a vyplavují se z něj nejrůznější látky. Mnohé z nich jsou toxické. Další patří do skupiny tzv. endokrinních disruptorů. Tyto molekuly mají schopnost nabourat v organismu živočicha křehkou hormonální rovnováhu.

Dopady endokrinních disruptorů na faunu jsou už dnes jasně patrné. Mnohé ryby mají narušenou plodnost a dochází u nich k defektům ve vývoji pohlavních orgánů. Například samcům se ve varlatech tvoří vedle mlíčí také jikry. Efekty endokrinních disruptorů jsou velmi nápadné v řekách a jezerech, kde jsou jejich koncentrace významnější a živočichové jsou vědcům více na očích.

Není však pochyb o tom, že narušením hormonální rovnováhy trpí i mořští tvorové. Například více než 80 % samic lososa čavyči (Oncorhynchus tshawytscha) táhnoucích z Pacifiku k tření do severoamerických řek Britské Kolumbie jsou geneticky samci, kteří prošli během čtyř let života v moři zvratem pohlaví. Na vině jsou zřejmě endokrinní disruptory přítomné v mořské vodě. 

Velké porce plastové polévky

V souvislosti se zamořením oceánů plastovým odpadem si vydobyly smutnou popularitu tzv. odpadkové skvrny. Jde o oblasti oceánu, kde se vlivem převládajících mořských proudů a větrů hromadí odpad plující po hladině. Největší proslulosti dosáhla tzv. Velká pacifická odpadková skvrna v severní oblasti Tichého oceánu. Někdy ji odborníci dál člení na Východní skvrnu při americkém pobřeží a Západní skvrnu poblíž břehů Japonska. 

Příhodné podmínky pro hromadění odpadků vládnou i v dalších oblastech světových oceánů. Past na plující odpad vytvářejí proudy a větry také v jižním Pacifiku, v severním a jižním Atlantiku a v Indickém oceánu. Odpad putuje mořem často po hodně překvapivých trajektoriích. Například plast vyhozený na pobřeží Mosambiku a Madagaskaru většinou nekončí v pasti vytvořené proudy Indického oceánu. Překvapivě rychle obepluje Mys dobré naděje a dostává se do obřího víru vytvořeného mořskými proudy v jižní části Atlantiku. 

Představy o „velkých odpadkových skvrnách“ ovšem bývají nejednou přehnané. Přední světová oceánoložka Angelicque Whiteová z Oregon State University, která se výzkumem znečištění moří zabývá říká: „Používání slovního spojení ´odpadková skvrna´ je zavádějící. Není vidět z kosmu, nejsou tam ostrovy odpadků. Mnohem více se to podobá neohraničené polévce z plastu plujícího našimi oceány.“

TIP: Má to smysl: Sen Boyana Slata o oceánu bez plastů stále žije

Americká National Oceanic and Atmospheric Administration konstatuje: „Název Pacifická odpadková skvrna vede k tomu, že mnozí věří, že tato oblast je velká plocha souvisle pokrytá snadno pozorovatelným odpadem, jako jsou láhve a podobě – něco jako ostrov z odpadků viditelný ze satelitů a snímků pořízených z letadel. Tak tomu ale není.“ Ať už ale hromadění plastů v oceánech nazveme a představíme si jej jakkoli, faktem zůstává, že stále výraznější zastoupení plastových odpadků v mořích představuje skutečně zásadní problém, na jehož řešení zatím lidstvo nemá recept.