Divadlo v ringu: Je wrestling ještě sportem, nebo jde spíš o divadlo?

Proč sledovat zápasníky, kteří v ringu namísto skutečného boje provádějí krkolomné kousky, jimiž jen podtrhují skutečnost, že je výsledek předem domluvený? A dá se v případě takového představení ještě mluvit o sportu, nebo jde spíš o divadlo? První setkání s profesionálním wrestlingem je poněkud matoucí a právě kvůli výše položeným otázkám spousta lidí nesmírnou popularitu zmíněné kratochvíle nechápe. V posledních desetiletích se však daný „sport“ stal jedním z pilířů amerického zábavního průmyslu, a vzhledem ke globalizaci kultury se navíc úspěšně rozšiřuje po celém světě – oblibu získává i tam, kde dřív představoval zesměšňovanou imitaci skutečného zápasení.

Pryč s pravidly!

Současný profesionální wrestling není zas tak mladý, jak by se mohlo zdát: Jeho počátky lze vysledovat do 30. let 19. století. Tehdy se zejména ve Francii objevili cirkusoví zápasníci a kulturisté, kteří publiku předváděli svou sílu, a odvážlivci je navíc mohli vyzvat k souboji. Časem dostalo zápolení urostlých mužů pravidla a dalo vzniknout klasickému řeckořímskému zápasu. 

Nový sport se těšil velké oblibě, nicméně Británie či Spojené státy preferovaly volnější styl soubojů – řeckořímský zápas dovoluje útočit jen na horní část soupeřova těla, zatímco wrestling podobná omezení neklade. Již na přelomu století znamenaly souboje wrestlerů v Americe velkou atrakci, ovšem po první světové válce zájem opadl. Začaly se totiž šířit zvěsti, že jsou zápasy předem domluvené, a zazněly pochybnosti, zda se vůbec jedná o soutěžní sport.

Sepětí s Hollywoodem

Druhá vlna nadšení přišla kolem poloviny 20. století, kdy získal popsaný typ zábavy díky televizi mnohem větší okruh fanoušků. Tehdy se také začala tvář wrestlingu měnit – blížil se sportu, jaký známe dnes. Největší rozmach zaznamenal v 80. letech minulého století, a to zároveň s rozvojem dosud dominantní společnosti WWE založené v roce 1952. Od svého vzniku nesla celou řadu názvů, ovšem WWE neboli World Wrestling Entertainment se jmenuje teprve od roku 2002. 

O rozmach sportu se nemalou měrou postaral její majitel Vincent McMahon, jenž i díky celonárodnímu televiznímu vysílání udělal z profesionálního wrestlingu zábavu pro široké masy, včetně dětí. Kromě toho tehdejší zájem přiživovalo přesvědčení, že spolu zápasníci skutečně bojují a o vítězi není předem rozhodnuto. V 80. letech se vynořila řada slavných tváří jako Hulk Hogan či Rowdy Roddy Piper. Zmínění borci navíc vystupovali v seriálech či filmech, čímž se svět profesionálního wrestlingu definitivně provázal s Hollywoodem. Dnes dané spojení udržují při životě například John Cena nebo jeden z nejpopulárnějších akčních herců Dwayne Johnson, který se v ringu proslavil jako „The Rock“.

Zlikvidovat konkurenci

V 90. letech už bylo víceméně jasné, že wrestling spočívá především v zábavě a k jejímu vzniku přispívají zejména dobře zinscenované a secvičené souboje. Show se ovšem nadále tváří smrtelně vážně a bez hnutí brvou předstírá, že jsou střety reálné. Tento druh maškarády přetrvává jako jistá veřejná úmluva, kterou respektují jak aktéři, tak diváci, a představuje důležitý prvek hry.

WWE pak prošla změnami a větším důrazem na reálnost se snažila čelit silné konkurenci v podobě organizace World Championship Wrestling (WCW). Ta vznikla v roce 1988 a přetáhla jí řadu bývalých zápasníků. World Wrestling Entertainment nakonec „soupeřku“ v roce 2001 koupila a její monopol trval až do minulého roku. Loni totiž Cody Rhodes coby jedna z bývalých hvězd WWE založil vlastní společnost All Elite Wrestling (AEW), jež si rychle vytvořila rozsáhlou fanouškovskou základnu.

O co tedy v profesionálním wrestlingu jde, když ne o vítězství? O příběh, zábavu, emoce, zkrátka o celkový zážitek. Základem samozřejmě zůstává zápas, který může mít podobu souboje muže proti muži, ženy proti ženě, ženy proti muži, celých týmů – jež obvykle zahrnují dva až čtyři, ale i více členů –, popřípadě všech proti všem. Klání přitom bývají různě okořeněná, ať už úpravou pravidel, ostnatým drátem pohozeným v ringu, nebo obehnáním bojiště železnou klecí. 

Show nikdy nekončí

Souboj zpravidla tvoří součást rozsáhlejšího příběhu, který se často odvíjí týdny i měsíce a každý wrestler v něm má jasně danou roli. Ta se navíc soustavně buduje, k čemuž slouží mimo jiné krátké i delší emotivní proslovy soupeřů před střetnutím. Zápletka nebývá nijak složitá, většinou má určitou formu boje dobra proti zlu. Divák se tak snáz nechá vtáhnout do děje a ocitne se v moci tvůrců, kteří z něj dostanou kýžené emoce, stejně jako ve filmu či na divadle. 

Kromě toho v dnešní době sociálních médií wrestleři ze svých rolí mnohdy nevystupují ani mimo ring a příběh dál rozvíjejí třeba urážkami na Twitteru, případně do již rozběhnutého děje přidávají další prvky ze svého skutečného života: Když se například zápasník zraní mimo ring, svádí své útrapy na soupeřovy nekalé praktiky. Hranice mezi fabulací a realitou se tak v případě wrestlingu často stírá – a také v tom spočívá jeho kouzlo. 

Mezi hercem a sportovcem

Je však třeba dodat, že i když jsou výsledky předem domluvené, wrestling nepředstavuje pouhou hru. Akrobatické skoky, házení urostlým soupeřem a další krkolomné chvaty, které zápasníci předvádějí v ringu, jsou totiž skutečné a neobejdou se bez dlouhých let nacvičování, skvělé fyzické kondice či schopnosti improvizovat. V daném ohledu wrestling naopak trochu připomíná gymnastiku. Ne náhodou je tak atraktivní i pro „skutečné“ zápasníky, třeba ty z MMA, v současnosti asi nejtvrdšího bojového sportu. Příkladem budiž Ronda Rouseyová, jež se v roce 2018 upsala WWE, nebo Brock Lesnar, který už řadu let „pendluje“ mezi WWE a MMA, kde v roce 2008 dobyl mistrovský titul největší organizace UFC neboli Ultimate Fighting Championship. 

Jenže stejně jako v jiných bojových sportech nebo právě v gymnastice, i ve wrestlingu jde o zdraví. Dokládají to zranění aktérů, kteří se navzdory rokům tréninku nevyhnou chybám, někdy i s fatálními následky. Nejčastěji dochází k vážným poraněním krční páteře či ke zlomeninám, a řada wrestlerů za svou vášeň zaplatila dokonce životem – přičemž se neumírá jen v ringu, ale také na zástavy srdce, předávkování či vlastní rukou. Podle studií je mortalita profesionálních wrestlerů v porovnání s běžnou populací zhruba trojnásobná.

Kdo se skrývá pod maskou

Profesionální wrestling ženou kupředu hlavně peníze, což znamená u zábavního průmyslu věc zcela samozřejmou a vážou se k ní také jisté kontroverze. Vedle již zmíněného potírání konkurenčních organizací se v poslední době skloňuje zejména trochu rozpačité snažení WWE dostat americký wrestling do Saúdské Arábie, která by se ráda prezentovala jako otevřená, moderní a progresivní země. Počínaje rokem 2014 se tam odehrálo nejprve několik neveřejných vystoupení amerických wrestlerů a od roku 2018 už i dvě živě vysílaná střetnutí. Nicméně až do loňska nesměly ve zmíněných show účinkovat ženy. WWE tak čelí kritice, že s vidinou zisku legitimizuje konzervativní režim, který ženám upírá základní práva. 

I když si většina lidí wrestling spojuje především se Spojenými státy, podobné popularitě se těší i v mnoha dalších zemích – obzvlášť ve Velké Británii, Kanadě, Japonsku a Mexiku, kde má velmi dlouhou tradici pod názvem „lucha libre“. Konkrétně mexický wrestling se od amerického liší několika specifiky: Je akrobatičtější, dynamičtější a zápasníci často nosí barevné masky. Jde o významnou tradici, s kořeny již v první polovině 20. století, přičemž k důsledkům prohry patří i potupa soupeře tím, že si musí masku sejmout.

TIP: Dvojí život mexických policistů: Po práci zápasí v ringu

Mezi nejslavnější „luchadores“, jak se mexičtí wrestleři nazývají, se zařadil El Santo: Stříbrnou masku nesundával ani v soukromí a časem se stal národním hrdinou. V posledních letech však wrestling úspěšně proniká i do méně tradičních destinací, včetně střední Evropy.