Děti z jiné planety: Naprostá většina autistů neprojevuje žádné mimořádné nadání

V roce 1961 přišel v americkém Salt Lake City na svět chlapec s vrozeným poškozením mozku, kvůli němuž spolu takřka nekomunikovaly jeho pravá a levá hemisféra. Tehdy se lékaři domnívali, že dítě se nikdy nenaučí chodit ani mluvit a rodičům doporučili syna odložit do ústavu. Těžko říct, jak by se osud malého Kima Peeka vyvíjel, pokud by poslechli. Oni to ale neudělali a svým rozhodnutím patrně nevědomky přepsali historii. Již záhy vyšlo najevo, že díky zjevnému hendikepu chlapec disponuje doslova dokonalou pamětí.

Číst se naučil sám už v 16 měsících a později si údajně dokázal zapamatovat 98 % veškerého textu, který kdy přečetl. Louskal encyklopedie, telefonní seznamy i jízdní řády nebo televizní programy a postupně se zdokonalil natolik, že každým okem četl jednu stránku. Kapacita jeho paměti byla ohromující: Kromě psaného textu pojala i všechno, co kdy zaslechl, a byl schopen následně přesně reprodukovat veškeré melodie. Jako by to nestačilo, uměl bleskově vypočítat a přiřadit jakékoliv historické datum k příslušnému dni v týdnu.

Neuvěřitelné výkony v oblasti mentálních schopností však měly i svou stinnou stránku. Jako by Kimův mozek už nezvládl cokoliv dalšího, chlapec zároveň vykazoval velké rezervy v řadě jiných oblastí, zejména pokud jde o sociální kontakty a komunikaci s ostatními lidmi. Když absolvoval IQ testy, dosáhl velmi slabého výsledku 73 bodů (průměr se pohybuje okolo hodnoty 100). Celý život zůstal kvůli tomu odkázán na asistenci dalších osob.

Zrození legendy

V současnosti už by psychologové okamžitě poznali, že Kim trpí autismem. V době jeho dětství však tato diagnóza ještě nebyla ani zdaleka tak častá jako dnes a pro řadu odborníků šlo o zcela neznámý termín. Přesto to byl právě on, kdo tuto vývojovou dysfunkci paradoxně zpopularizoval. Stalo se to poté, co jej v roce 1984 náhodně potkal spisovatel a scenárista Barry Morrow. Životní příběh tehdy třiadvacetiletého mladíka jej natolik oslovil, že se rozhodl natočit na jeho motivy film. Ačkoliv bylo jasné, že osobnost Kima Peeka je zcela jedinečná, patrně ani on nemohl tušit, jaký úspěch jeho snímek nakonec bude mít.

Na plátnech kin se pod názvem Rain Man objevil v roce 1988, do dnešních dní utržil 355 milionů dolarů a získal mimo jiné čtyři Oscary. Zároveň se však postaral i o jeden nepříjemný vedlejší efekt: Jeho obrovská popularita u veřejnosti zapříčinila vznik mylné představy o tom, že všichni autisté jsou cosi jako excentričtí géniové. Pravda je taková, že naprostá většina autistů neprojevuje žádné mimořádné nadání a nevyznačují se ani dokonalou pamětí – reálný život s autismem obvykle vypadá jinak a ne právě vesele, zejména pro rodiče dotyčných dětí. 

Typický autista neexistuje

V populaci žije v průměru 1,5–2 % lidí s touto diagnózou, přičemž mužů bývá až čtyřikrát víc než žen. Číslo je však třeba brát s rezervou, a to vzhledem k velmi obtížné diagnostice. Zřejmě žádná jiná vývojová porucha nemá tak nespecifické projevy, neexistuje tedy „typický“ autista. Společnou mají v zásadě jedinou charakteristiku: Všichni se v různé míře chovají jinak než zbytek jejich vrstevníků. Nejčastěji mívají potíže s komunikací, lpí na určitých rituálech a v různých situacích reagují nestandardně.

I z toho důvodu psychologové raději než pojem autismus užívají výraz „autistické spektrum“, který lépe umožňuje obsáhnout všechny rozmanité podoby tohoto onemocnění. To se výrazně liší i v intenzitě svých projevů – zatímco někteří autisté nejsou schopni samostatného života a podobně jako Rain Man vyžadují neustálý dohled a asistenci někoho blízkého, celá řada jich naopak dokáže celkem bez potíží fungovat a docházet do zaměstnání. Pokud jde o zmíněnou genialitu, ta se podle dostupných údajů objevuje u pouhého procenta všech autistů.

Naopak až 40 % autistů vykazuje výrazně snížené intelektuální či kognitivní schopnosti. Co bývá také spíše typické, jsou potíže v mezilidské interakci: Většina autistů upřednostňuje samotu, je jim nepříjemný oční kontakt a již v dětství nesnášejí tělesné dotyky. Je to také jeden z modelových ukazatelů, se kterým odborníci pracují u dětí s podezřením na diagnózu autismu (viz Jak poznat autistické dítě?). Koneckonců samotné slovo autismus má kořeny v řeckém „autos“ s významem „sám“. Poprvé jej použil švýcarský psychiatr Paul Eugen Bleurer v roce 1911, tehdy však ve spojitosti se schizofreniky. Jako samostatnou poruchu vyčlenil autismus až jeho rakouský kolega Leo Kanner během druhé světové války, kdy popsal jedenáct dětí s autistickými projevy, které však zároveň neodpovídaly diagnóze schizofrenie. 

V zajetí stereotypu

Pro mnoho autistů je charakteristické opakování neustále stejných vzorců chování, což může více či méně komplikovat běžný život. Například ve spojitosti s jídlem se může stát, že dotyčný má přiřazené určité typy potravin ke konkrétnímu dni v týdnu. Dojde-li pak z nějakého důvodu k narušení takového stereotypu, autisté s vážnější formou mohou zareagovat velmi prudce, mnohdy i agresivně, neboť se s nečekanou změnou nedokážou vyrovnat. V dětství bývá poměrně běžné, že se malý autista věnuje třeba i několik hodin jedné opakující se činnosti, aniž by jej omrzela (stále dokola si například namotává provázek na prsty a opět jej sundává, přelévá vodu z jedné lahvičky do druhé a zpět a podobně).

Mnohdy bývají autisté fixováni na jeden konkrétní předmět a vyžadují, aby jej měli neustále u sebe; jakmile to není možné, nezřídka podlehnou nekontrolovatelnému záchvatu vzteku nebo se dostaví jiná dramatická reakce. Rodiče takových dětí se pak rychle naučí pečlivě hlídat, aby jejich potomek měl svého zvoleného „maskota“ neustále při sobě, aby se vyhnuli nepříjemným scénám na veřejnosti. Pro autisty ve starším věku jsou často typické také velmi specifické zájmy či koníčky, které se nezřídka stávají přímo posedlostí. Velice častým objektem jejich zájmu jsou jízdní řády či trasy hromadné dopravy, případně kalendáře nebo nejrůznější seznamy.

Život s autismem navíc komplikuje fakt, že bývá často spojován i s jinými zdravotními potížemi. Až 40 % autistů bojuje zároveň s úzkostmi nebo depresemi, zhruba dvě třetiny dětí a mladistvých vykazují poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (známé pod zkratkou ADHD). Až třetina autistů trpí epilepsií, udává se rovněž nápadně zvýšený podíl schizofreniků. S autismem se ale mohou pojit i zdánlivě zcela nesouvisející potíže: Kromě poruch spánku jde například o trávicí potíže, vyskytující se až osminásobně častěji než u průměru populace.

Autistické geny

Jednou z dodnes ne zcela objasněných záhad autismu je to, jak vlastně vzniká. Teorií o jeho příčinách se v průběhu uplynulých desetiletí objevilo hned několik, přičemž řada z nich už je překonaná. Do 60. let minulého století se psychologové domnívali, že autismus je víceméně zapříčiněn nevhodnou výchovou, a vinu přikládali emocionálně chladným matkám, které svým potomkům údajně neposkytovaly dostatek lásky.

Zhruba před dvaceti lety pak způsobila hotový poprask dnes rovněž vyvrácená hypotéza o tom, že autismus vyvolává očkování proti spalničkám. Současní psychologové se přiklánějí k hypotéze, že jde o geneticky podmíněnou chorobu, kterou však zároveň ovlivňují i další faktory jako přítomnost různých potenciálně škodlivých látek v životním prostředí či průběh těhotenství a porodu.

V podezření se střídavě ocitaly různé chemikálie, preparáty proti nevolnosti či jiné medikamenty konzumované těhotnou ženou, zatím žádná ze souvisejících studií ale nic takového nepotvrdila. Co je naopak prokázáno, je to, že pravděpodobnost narození autistického dítěte výrazně roste s věkem matky. Dále platí, že mají-li rodiče již jedno autistické dítě, jejich další potomek má mnohem vyšší šanci na stejnou diagnózu, což by nahrávalo teorii o genetickém původu choroby. 

Naděje ve střevech

Velký průlom oznámil loni v lednu tým genetiků z newyorské univerzity: V doposud nejrozsáhlejší studii na toto téma se jim na vzorku 35 000 lidí (z nichž třetinu tvořili autisté) povedlo identifikovat celkem 102 genů ovlivňujících vznik poruch autistického spektra. U poloviny šlo o překvapení, neboť o jejich vztahu k autismu se dosud nevědělo. Pro vědce se nyní otvírá obrovský prostor pro potenciální metody léčby založené právě na nových poznatcích z oblasti genetické struktury. Jedna z možností spočívá v podávání doplňků stravy: Vychází z toho, že v mozku autistických pacientů chybí některé esenciální bílkoviny řídící správnou posloupnost příslušných genů.

Zcela jiný vědecký proud, který však sdílí čím dál více lékařů i dalších odborníků, se pokouší hledat příčinu nikoliv v mozku, ale ve střevech. V odborném časopise Cell nedávno vyšla studie o experimentu provedeném vědci z Kalifornského technologického institutu, kteří se pokusili ověřit teorii o tom, že autismus možná souvisí se střevní mikroflórou. V rámci pokusu transplantovali pokusným myším stolici dětí s autismem a následně sledovali, zda se u nich objeví nějaká změna v chování.

K jejich překvapení tyto myši zareagovaly méně společenskými projevy, stranily se ostatních zvířat a omezily komunikaci. Namísto toho se častěji věnovaly stereotypním pohybům, což jsou charakteristické příznaky přesně odpovídající projevům autismu u člověka. Vědci sice varují, že výsledky experimentu nelze automaticky vztahovat i na lidi, nicméně existuje opatrná naděje, že by tento princip mohl fungovat i opačným směrem – tedy utlumit příznaky autismu pomocí transplantace „zdravé“ střevní mikroflóry. Na další pokrok je však třeba si ještě počkat. Do té doby se psychologové ve svých ordinacích musejí smířit s tím, že rodičům nemohou sdělit právě příznivé zprávy. Autismus totiž ani s veškerými současných znalostmi nelze vyléčit, lze jej pouze zmírňovat.

Jak se léčí autisté 

Cílem terapie je omezit projevy problematického chování a umožnit autistovi se pokud možno začlenit do společnosti. Odborníci používají různé kognitivně-behaviorální metody, spočívající například v nácviku komunikace a vytváření nových vzorců chování, které nebudou způsobovat v životě autisty takové potíže. Jak již bylo uvedeno, mnoho z nich pak může při vhodně zvolené terapii vykonávat i zaměstnání.

TIP: Syndrom učence: Fascinující svět mezi genialitou a podivínstvím

Ba co víc, určité formy autismu mohou v určitých profesích představovat výhodu. Některé technologické firmy dokonce už autistické pracovníky cíleně přijímají na pozici programátorů, analytiků či softwarových vývojářů. A například izraelská armáda začala v roce 2008 do svých řad rekrutovat vojáky trpící vysoce funkčními poruchami autistického spektra, jejich výjimečné analytické myšlení se totiž ukázalo jako ideální při prohlížení satelitních snímků – dokážou si povšimnout i detailů, které běžnému člověku uniknou.