Dějiny psané podnebím (1): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu?

Poslední milion let poznamenaly nejintenzivnější změny podnebí, jež naše planeta prodělala za uplynulých sto milionů roků. Příslušníci rodu Homo a jejich předchůdci se tak vyvinuli v podmínkách, které můžeme označit za klimaticky katastrofické. Přesto si v nich člověk dokázal nalézt své místo a projít vítězně až do holocénu, posledního meziledového období, v němž žijeme dnes. 

Boje s rozmary počasí ovšem neustaly ani po éře ústupu ledovců, která skončila zhruba před deseti tisíci lety. Tehdy lidstvo absolvovalo ohromný civilizační skok, provázený zrodem zemědělství a prvních měst i říší. Největším nepřítelem raných zemědělců, ale mnohem později také obyvatel středověkých států se nicméně nestávaly výkyvy teplot, nýbrž katastrofy související s vodou. Úroda obilí totiž primárně závisí na tom, jak na jaře naklíčí zrna – a ta si se změnami teplot poradí překvapivě dobře, zatímco s nedostatkem vláhy nikoliv. Právě katastrofické hydrologické události tak v posledních tisíciletích „hýbaly dějinami“: Nutily společenstva k migracím i válkám a přepisovaly politické uspořádání světa. 

Když kultury vyschnou

Jedna z prvních se odehrála přibližně před čtyřmi tisíci lety, kdy do indických městských států Harappa a Mohendžodaro vtrhli nájezdníci ze severu. O následné brutalitě svědčí řada koster s rozsekanými lebkami, jež se našly v poničených domech – útočníci sídla vyplenili a obyvatele bez milosti povraždili. 

Vědcům však dlouho nedávalo spát, proč města podlehla tak rychle. Jejich civilizační vyspělost totiž dodnes vyráží dech: Nacházely se v nich například vícepatrové domy z pálených cihel vybavené nejen okny a větracími otvory, ale také koupelnami či splachovacími záchody s odtokem do kanálů vedoucích pod zemí. Podstatně zaostalejší nájezdníci, kteří se sídel krvavě zmocnili, zřejmě ani netušili, k čemu zmíněné vymoženosti slouží – místo v domech se totiž usadili v primitivních chatách, jež si postavili v ulicích. 

Oslabeni a přemoženi

Pravděpodobnou příčinu rychlého úpadku vyspělých indických civilizací nakonec vysvětlil výkyv klimatu. Okolo roku 1900 př. n. l. došlo v jejich okolí k náhlému vysychání řek a polí. Za zkázou jedné z nejrozvinutějších kultur starověku tak stála extrémní sucha následovaná nejspíš hladomory, takže se místní lidé proměnili ve snadný terč. 

Devastující srážkové minimum se však zřejmě nedotklo jen indického subkontinentu. Kolem roku 2000 př. n. l. totiž zanikla i řada sumerských měst: Vyspělá sídla vynálezců prvního písma podle dochovaných zdrojů padla do rukou mnohem zaostalejších Elamitů a Amorejců. A že lze vinu za jejich zánik opět přiřknout vrtochům počasí, dokládá i dobový žalozpěv Nářek nad zkázou Uru, v němž se mimo jiné píše: „Ze Sumeru království odnesli / Eufrat a Tigris na zpustošených březích jen plevel rodily / Úrodná pole pouze bodláky plodila / Zahrady bez štěpů samy od sebe zahynuly…“

Temná éra Egypta

O katastrofální vlně sucha také hovoří, nebo spíš „mlčí“ starý Egypt. Právě roky 2150–1990 př. n. l. jeho historie jsou na rozdíl od starších a novějších etap zmapovány tak chabě, že se o nich dokonce mluví jako o temné éře nebo o prvním přechodném období. 

Jistou představu o tehdejší situaci přináší biblická kniha Genesis: Píše se v ní o sedmi letech hladu, který sužoval země okolo Egypta, načež se přesunul až k deltě Nilu. Ještě výmluvněji pak dopady krize líčí tzv. Ipuwerův papyrus: „Podřízený se stal nadřízeným, země je rozvrácena, lidé vydávají zákony, které jsou proti zemi, lidé berou člověku majetek, pán je v nedostatku…“

Suchý zrod Říma

I další velký klimatický výkyv, který podstatně zamíchal kartami dějin, souvisel s vlnou extrémního sucha. Zasáhla Asii a Evropu v letech 843–775 př. n. l. a odborníci ji někdy označují jako „homérské minimum“. Bezmála sedm dekád nedostatku srážek provázela v prvé řadě rozsáhlá migrace v severní a střední části Apeninského poloostrova. Právě tehdy vypudili Latinové kmen Sabinů z oblasti severně od řeky Aniene a došlo k založení Říma. Ze stejné doby pocházejí první zmínky o Etruscích na poloostrově, kteří ovládli území mezi Tiberou a Alpami. Odkud přesně přišli, nevíme. Jisté však je, že s sebou přinesli neocenitelné znalosti a vědomosti, bez nichž by Řím nikdy nedosáhl svého rozmachu. 

Homérská minima však dost možná rozpohybovala i migrační vlnu známou jako „řecká kolonizace“. Probíhala zhruba v letech 750–550 př. n. l. a Řekové se během ní usazovali na jihu dnešní Itálie, zatímco další skupiny mířily do jiných částí Středomoří i k Černému moři. Impulz k hledání nového domova vzešel z mnoha řeckých měst prakticky souběžně. A přestože se má všeobecně za to, že migraci spustil rychlý populační růst, pravý důvod mohla představovat vyčerpávající sucha spojená s neúrodou. 

Začátek konce

Na přelomu letopočtu římské impérium v čele s císařem Augustem prosperovalo – doba totiž nebyla skoupá na vláhu. V dalších obdobích již ovšem tak příznivá situace nepanovala: Kolem roku 130 zachvátila Evropu sucha trvající téměř tři století, načež po krátké pauze propukla v roce 475 nanovo a završila se až s letopočtem 618. 

Koncem 4. století se přitom římské impérium rozpadlo na dvě části a o něco později západní říše zcela zanikla. Badatelé se snažili nalézt příčinu zkázy kolosálního politického útvaru, jehož dokonale organizovaná armáda neměla ve své éře obdoby. Mluví se o souhře více faktorů, odpověď či chybějící díl skládačky by však mohlo představovat i nepříznivé klima. 

Chaos čili stěhování národů 

S počátkem 2. století totiž nastoupilo dlouhotrvající sucho a písek ze Sahary zavál egyptská pole, jež dlouho tvořila hlavní sýpku Říma. Obilí se nerodilo ani v Hispánii a na Sicílii, a říše tak musela hledat plodící půdu jinde. V důsledku následných nepopulárních zásahů vlády propukaly rolnické bouře a stále častěji docházelo k dezercím či vzpourám legií. 

Badatelé dokonce prokázali, že pokud v nějakém roce klesly srážky oproti běžné úrovni víc než o 20 %, výrazně vzrostla pravděpodobnost, že vládnoucího císaře někdo zavraždí. Neúroda totiž komplikovala zásobování jednotek a nedostatek stravy značně podněcoval nespokojenost armády i vznik povstání – což se odráželo v tichém souhlasu pretoriánské gardy, osobní císařské stráže, s odstraněním neúspěšného vládce. V letech 235–285 zemřelo násilně 14 z 25 císařů. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

V roce 395 se obří impérium rozdělilo na východní a západní část, přičemž druhá zmíněná po roce 476 definitivně zanikla. Její rozvrat ovšem nenastal naráz, ale odehrával se v relativně dlouhém období od konce 4. až do 7. století. Tou dobou již Evropou zmítal značný chaos: Kontinent křižovalo mnoho různých etnik i kmenů a každý válčil s každým. Éra, kterou označujeme také jako „stěhování národů“, zakrátko pohřbila vše, na čem vyspělá antická civilizace po staletí stavěla. 

Dokončení: Dějiny psané podnebím (2): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu? (vychází v úterý 25. srpna)