Dědictví ve třech pruzích: České turistické značky jsou světovým unikátem
České značení se dnes považuje za fenomén. Máme prý i nejhustěji značenou turistickou síť na světě. Jak k tomu došlo?
Nejsem si úplně jistý, zda máme opravdu nejhustěji značenou síť na světě, ale v každém případě patříme v rámci značení turistických tras ke špičce. Je tomu tak ze dvou důvodů: Na území celé naší republiky se značení provádí stejným způsobem a také se o něj pravidelně staráme.
Jak taková péče probíhá?
Vždy po třech letech každou značku znova namalujeme, odřežeme křoví, pokud by hrozilo, že značka zaroste, a zkontrolujeme směrovky. Takže máme naše trasy stále v pořádku. To je i rozdíl oproti zahraničí, kde se tak často nedělají opravy a v řadě případů tam jednotné značení chybí. Souvisí to rovněž s historií: Klub českých turistů, který se značení u nás věnuje, je tady už skoro sto třicet let a se značením turistických tras začal již rok po svém vzniku, v roce 1889. A protože u nás za svoji éru neměl žádnou konkurenci, jednotné značení se udrželo, na rozdíl například od Francie či Španělska.
Systém značení se za celou dobu své existence nezměnil?
Vyvíjel se. Úplně první značená trasa vznikla v roce 1889. Tehdy byly značky mnohem větší, měly široký prostřední barevný pruh a užší krajní bílé pásy a byly jenom červené. Potom se zjistilo, že by bylo fajn přidat další barvy. Někdy kolem roku 1912 tak přibyla modrá značka a o dalších patnáct let později ještě zelená a žlutá. Takže zhruba od roku 1930 jsou barvy stejné. Po padesátém roce minulého století se značky ještě zmenšily a ustálil se současný tvar, který všichni známe. Základní pásová značka má dnes čtvercový tvar o rozměrech sto krát sto milimetrů, její bílé pruhy plní signalizační funkci, vnitřní barvy pak turistovi pomáhají v orientaci: Například červená je přednostně určena pro dálkové nebo hřebenové trasy, žlutá zase většinou vyznačuje krátké trasy či spojky.
Jakým způsobem se práce značkařů organizuje?
Všechny značky v republice máme rozdělené do tříletých cyklů obnovy, což znamená, že se každý rok obnoví třetina tras. Moji kolegové, kteří vedou značkaře v daném okrese, rozdají vždy na jaře dobrovolníkům cestovní průkazy na jednotlivé úseky – jeden cestovní průkaz znamená jeden den práce a záleží na každém, kolik si naloží. Značkaři pracují ve dvojici a za den zvládnou asi pět až sedm kilometrů trasy: Obnoví barvu, zkontrolují všechny směrovky, zjistí, zda je trasa dobře průchodná nebo zda v místě nevznikla například silnice. Pracuje se zhruba od dubna do září.
Jde o čistě dobrovolnickou práci, nebo ji platí nějaká organizace?
Jedná se o činnost dobrovolnickou, naši značkaři dělají bez nároku na mzdu a ve svém volném čase. Samozřejmě jim ale hradíme materiál, barvy, směrovky, štětce a další věci, které potřebují. Rovněž jim proplácíme cestovní náklady a poskytujeme i příspěvek na pracovní oblečení. V celé republice stojí obnova turistického značení asi 14,5 milionu korun ročně. Zhruba polovinu hradí Ministerstvo pro místní rozvoj a další polovinu jednotlivé kraje. Jednou jsme spočítali, že kdyby naši značkaři, kteří stráví ročně svou prací asi 75 tisíc hodin, dostávali průměrnou mzdu, vyšla by naše činnost navíc na dalších 10,5 milionu korun. Ale jak jsem již řekl, obecně je tato práce bez nároku na mzdu, a je proto úžasné, že o ni má stále tolik lidí zájem.
Pomáhá nějak značení tras i turistickému průmyslu v dané oblasti?
Určitě ano, a ne málo. Turista, který jde po značkách, utratí peníze za dopravu, ubytování a za jídlo v místních restauracích nebo i při vstupu do okolních památek. S kolegy jsme spočítali, že turisté, kteří se pohybují po námi vyznačených trasách, přinesou ročně celkově nemalou částku – kolem pěti miliard korun.
Ovlivnil nějak negativně oblibu značek trend, jenž souvisí s používáním GPS?
Já si myslím, že ne. V počátcích GPS opravdu chodili někteří turisté s očima „zabodnutýma“ do svých přístrojů a ani si třeba nevšimli, jak je kolem krásně. Ale nyní, kdy jsme na každém kroku obklopeni počítači, chytrými telefony a jinými technickými „hejblátky“, stále přibývá lidí, kteří mobil vypnou, uloží ho do batohu pro případ nutnosti a vydávají se po našich „čtverečcích“ do lesů, poslouchají zpěv ptáků a vnímají tu nádheru kolem. Proto se nebojím, že by naše značení zaniklo.
Je pravda, že o metody českého značení je v poslední době zájem i v zahraničí?
Je to skutečně tak a máme radost, že se náš systém rozšiřuje už i za hranice. Jako první začali podle našeho vzoru značit v Chorvatsku na ostrově Krk. Po roce 1989 jsme pomáhali i v okolí českých vesnic v rumunském Banátu. České značení najdete také na několika místech Zakarpatské Ukrajiny a na Krymu. V roce 2015 se skupinka našich značkařů vypravila i do Brazílie, konkrétně do městečka Batayporã, kterou založil Jan Antonín Baťa a kde stále působí spolek přátel Čech. Je úžasné, že v jejím okolí nyní najdete české značky na palmách či v místech, kde se běžně procházejí pásovci a mravenečníci a poletují papoušci.
Co je pravdy na tom, že čeští značkaři stárnou, a fenomén značení tak pomalu vymírá?
Novináři se mě na to pořád ptali, až jsem se jednou naštval a průměrný věk našich dobrovolníků spočítal. Vyšlo mi asi 57 let. To je mladý důchodový věk, který je pro značení ideální, protože člověk má na práci čas a zároveň ještě poměrně dost sil. Navíc organizujeme pravidelná školení nových značkařů, z nichž každý rok vzejde asi sedmdesát až sto lidí. Často jsou mezi nimi i mladí a průměrný věk těchto zájemců je 35 let. Takže zatím nám vymření nehrozí.
Co člověk potřebuje k tomu, aby se stal značkařem?
Začnete tak, že se vydáte s nějakou stávající dvojicí značkařů do terénu a vše si „osaháte“. A pokud vás práce baví, můžete se po roce zúčastnit školení. Malování značek sice možná vypadá jednoduše, ale celá metodika je docela náročná: Zahrnuje celkem dvanáct svazků skript, tedy několik set stránek. Jako značkař, který maluje, musíte zvládnout čtyři z nich a absolvovat i zkoušky.
Vždycky říkám, že značení tras není natěračství. Nefunguje to tak, že jdu, barevně obtáhnu značku a pokračuju dál. Musím se neustále dívat, jestli náhodou někde značka nechybí, jestli třeba někde neporazili strom, jestli je dobře označeno každé rozcestí, jestli značku není možné namalovat na lepší objekt, který bude pro turistu zřetelnější. Je toho hodně, co musíte po cestě hlídat.
Jsou nějaká pravidla, kterými se při tom dobrovolníci řídí?
Máme takové základní pravidlo, a sice že po námi značených trasách by měl turista trefit, i když v místě v životě nebyl a nemá mapu: Zkrátka vystoupí někde na nádraží, rozhlédne se a měl by podle značek dojít až do cíle. Také v tom se lišíme od jiných států Evropy, kde mapu jako turista i při existenci značení prostě potřebujete. Od zahraničních turistů míváme rovněž dost pozitivní odezvy a jsme na to hrdí. A jelikož je u nás značení turistických tras rozšířené už od roku 1889, jedná se dnes vlastně i o české kulturní dědictví.
TIP: Kousek Česka v lesích Kanady: Česká vesnice na druhém konci světa
Značky v číslech
Klub českých turistů (KČT) se značení věnuje nepřetržitě již od roku 1889. Aktuálně se stará celkem o 42 078 km pěších tras, 36 300 km cyklotras a navíc o dva typy lyžařských tras: jednak o ty, které vedou zároveň po letních turistických stezkách a sdílejí pěší značení (3 292 km), a dále o ty, jež používají samostatné lyžařské značky (515 km). Mimo to KČT pravidelně pečuje také o 2 800 km stezek určených pro jízdu na koni a o 103 km tras pro vozíčkáře. V rámci KČT působí v současnosti 1 567 pěších značkařů a dalších 469 se stará o cykloznačky.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Karel Markvart (se souhlasem k publikování)