Dědictví pravěkého sexu (2): Kolik nám toho předali neandertálci ze své DNA?

Před 300 tisíci lety zformovala evoluce v Africe člověka Homo erectus v přímého předka Homo sapiens. Černý kontinent mu byl nakonec těsný a vydal se osídlit nové pevniny. Když zhruba před 40 tisíci roky došel do Evropy, narazil na neandertálce dokonale přizpůsobené místnímu klimatu ledových dob. Homo sapiens si s sebou nesl dědictví evoluce pod africkým sluncem. Kdo by si asi ve střetu obou druhů vsadil na „teplomilného“ a poměrně subtilního Homo sapiens? Jenže přesně tak historická „kolize“ dopadla: Před 30 tisíci lety žil už v Evropě a v Asii prakticky jen on.

Předchozí část: Dědictví pravěkého sexu (1): Kolik nám toho předali neandertálci ze své DNA? 

Jak se svého robustního konkurenta adaptovaného na zimu zbavil? Nakazil ho chorobami, na něž nedokázal neandertálský imunitní systém reagovat? Vyvraždil neandertálce ve vyhlazovací válce dokonalejšími zbraněmi a lepší organizací svých tlup? Pääbo a spol. nabízejí úplně jiný scénář: Lidé Homo sapiens se s neandertálci příležitostně křížili. Evolučně už k nim měli dost daleko, a představovalo tak trochu zázrak, že se oba druhy lidí ještě mohly mísit, a jejich potomci přesto zůstávali životaschopní a plodní. Do dědičné informace Homo sapiens přitom pronikly neandertálské varianty genů, jež předkům člověka náramně svědčily. Mnohé z nich se v naší DNA udržely dodnes.

Neandertálské dědictví

Někteří lidé v sobě nesou variantu dědičné informace, jež způsobuje problémy při odvykání kouření. Tato vloha pochází od neandertálců, což samozřejmě neznamená, že by kouřili. Zmíněná varianta genu však v pravěku zajišťovala nějaké výhody, a to jak svým původním neandertálským nositelům, tak dědicům z řad dávných Homo sapiens. Její odvrácená tvář se projevila až u současného člověka holdujícího tabáku.

Další neandertálské geny ovlivňují produkci bílkoviny keratinu v kůži a zaručují vyšší odolnost nejen pokožce, ale i chlupům, vlasům a nehtům. Vědci se domnívají, že daná vloha zvyšovala rezistenci neandertálců vůči chladnému klimatu Evropy a Asie v ledových dobách. K výhodným genovým variantám, jež pomohly lidem Homo sapiens přežít kruté podmínky ledových dob, patří také geny podílející se na metabolismu cukrů, regulující sílu stahů kosterní svaloviny či ukládání tuku v podkoží. Neandertálci navíc předkům dnešních lidí „vyztužili“ imunitní systém.

Pod paprsky slunce

Homo sapiens se dlouho vyvíjel pod ostrým africkým sluncem a na ochranu před škodlivými účinky ultrafialového záření ho příroda vybavila silně pigmentovanou pokožkou. V severněji položených oblastech Evropy a Asie byla tmavší kůže zbytečná, a lidem dokonce vadila. Pigment nedovolil UV záření pronikat kůží, a bránil tak syntéze životně důležitého vitaminu D. Naléhavost potřeby dostatku ultrafialového záření narostla u evropských a asijských Homo sapiens i proto, že se v chladnějším klimatu museli teple oblékat a slunci pak vystavovali jen nezahalené části těla.

Neandertálci předali lidem Homo sapiens vlohy pro světlou pleť, která klade tvorbě vitaminu D do cesty mnohem méně překážek. Tmavá pokožka druhých zmíněných díky tomu rychle a nápadně zesvětlala. Nešlo však o jejich jedinou adaptaci na slabší sluneční svit. Dnešní lidé mají v dědičné informaci celkem 18 neandertálských genů, jež promlouvají do toho, jak tělo reaguje na dopad UV záření na kůži.

Denisované přicházejí

Pääbo a jeho spolupracovníci se snažili získat víc neandertálských genomů, a přivítali tak spolupráci s ruskými vědci, kteří v horách sibiřského Altaje zkoumali neandertálské sídliště v Denisově jeskyni. Rusové poslali lipským genetikům úlomek kosti z malíčku ruky a ti z něj izolovali DNA. Výsledky analýz však nedávaly smysl: Dědičná informace nevypadala jako neandertálská a zcela jistě nepatřila ani pravěkému Homo sapiens. Kde se stala chyba? 

Ověřovací testy žádnou nesrovnalost neodhalily. Jediné rozumné vysvětlení nabízela změna pohledu na evoluční historii rodu Homo: V Denisově jeskyni žil další druh pravěkého člověka! Z úlomku kosti malíčku nelze vyčíst, jak vypadal, ale jeho DNA mluví za vše. Vědci zatím nedali tajemnému obyvateli kaverny jméno – používají pro něj provizorní označení denisovan.

Pohled do DNA současných lidí odhalil další pravěkou mezalianci. Obyvatelé Asie a Oceánie si nesou v dědičné informaci části té denisovanské, přičemž u některých etnik jde až o 5 %. Badatelé to považují za neklamný důkaz, že se přímí předci pravěkých Homo sapiens křížili i s denisovany. Evropané přitom mají z posledních zmíněných jen málo a Afričané vůbec nic.

Nový pohled

Výzkum pravěké DNA rozmetal představy vědců o evoluci člověka na kousky a složil je do zcela nové mozaiky. Evoluční biologové dlouho předpokládali, že vývojovou linii lidstva tvoří přímka vedoucí od australopitéků přes první lidi až k neandertálcům a Homo sapiens. Dnes je jasné, že se pravěké obyvatelstvo planety rozdělilo na několik druhů, které žily vedle sebe. Existovalo hned několik nezávislých vývojových větví, navíc se vzájemně proplétaly, jak se lidé různých druhů navzájem křížili. V tom nepředstavovali výjimku ani neandertálci či denisované.

TIP: Úsvit lidského rodu: S kým se líbali neandertálci?

V jednom úlomku kosti z Denisovy jeskyně se nacházela dědičná informace složená napůl z té denisovanské a napůl z neandertálské. Vědci tam přistihli oba druhy doslova in flagranti – objevili zlomek ostatků dítěte zplozeného rodiči náležejícími ke dvěma odlišným pravěkým lidským druhům. Výzkum evoluce člověka s pomocí dávné DNA udělal i díky Svantemu Pääbovi obrovský pokrok, ale zdaleka neřekl poslední slovo. Nedávno badatelé porovnávali dědičnou informaci dnešních lidí, neandertálců a denisovanů a došli k překvapivému závěru: Malou část DNA získali lidé v pravěku spojením s člověkem, který nebyl ani neandertálcem, ani denisovanem. Naši předkové se tedy zkřížili s jiným pravěkým zástupcem rodu Homo, o němž zatím nevíme zhola nic.