Dědictví Černobylu: Havárie, která jednou provždy změnila svět

26. dubna roku 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na 4. reaktorovém bloku jaderné elektrárny Černobyl v bývalém Sovětském svazu k těžké havárii reaktoru se závažnými radiačními důsledky. Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno.

Exploze, která roztrhla nádobu černobylského reaktoru, a následný požár, jenž trval 10 dnů, měly za následek významný únik radioaktivních materiálu do životního prostředí. Oblak z hořícího reaktoru rozšířil nad velkou částí Evropy množství radioaktivních materiálů, zejména radionuklidy jódu a cesia. Radioaktivní jód 131, který nejvíce zasahuje štítnou žlázu, má krátký poločas rozpadu (8 dnů) a rozpadl se během několika týdnů po havárii. Radioaktivní cesium 137 má však mnohem delší poločas rozpadu (30 let) a v zasažených oblastech je stále měřitelné v půdě a některých potravinách.

Nejvíce kontaminovány byly rozsáhlé oblasti (někdejšího) Sovětského svazu – území Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Celkem bylo v Evropě kontaminováno více než 200 000 kilometrů čtverečních radionuklidem cesia 137Cs nad úroveň 37 EBq na metr čtvereční (1 EBq=1 018 Bq). Více než 70 % z této plochy se nachází ve třech zmiňovaných zemích.

Počet postižených

Původně bylo v letech 1986–1987 do likvidace následků havárie zapojeno odhadem 200 tisíc havarijních pracovníků z armády a dobrovolníků, zaměstnanců elektrárny, místní policie a hasičů. Později počet registrovaných „likvidačních“ pracovníků stoupl na 600 000, ale pouze malý zlomek těchto lidí byl vystaven nebezpečným úrovním radiace. Největší dávky dostaly havarijní týmy a personál elektrárny – celkem asi 1 000 lidí – a to během prvního dne po havárii.

Smrtící účinky neviditelné radiace

S výjimkou personálu obsluhy bloku na elektrárně a havarijních pracovníků, kteří byli v blízkosti zničeného reaktoru při havárii a krátce po ní, byly radiační dávky většiny pracovníků provádějících nápravné operace a lidí žijících v kontaminovaných oblastech relativně nízké a srovnatelné s radiačními úrovněmi pozadí.

Část personálu obsluhy bloku a havarijních pracovníků byla v den havárie zasažena vysokými dávkami externího gama záření, které se odhadem pohybovaly od 2 do 20 Gy (grey), následkem čehož 28 z nich zemřelo během prvních čtyř měsíců v důsledku ozáření a tepelných popálenin. Dávky u pracovníků provádějících nápravné operace během čtyř let po havárii se pohybovaly kolem 500 mSv s průměrem kolem 100 mSv. Dávky, jimiž byly ozářeny osoby evakuované z okolí havarovaného reaktoru, se odhadují v průměru na 17 mSv (Ukrajina), respektive 31 mSv (Bělorusko). Pro širokou populaci žijící v oblastech, které byly zasaženy dopady havárie, se průměrná efektivní dávka akumulovaná za období 1986–2005 odhaduje na 10–20 mSv.

Čtyři tisíce obětí

Průměrné dávky u obyvatel teritorií kontaminovaných radioaktivním spadem z Černobylu jsou celkově nižší, než dávky u lidí, kteří žijí v oblastech s vysokým pozadím přirozené radiace v Indii, Íránu, Brazílii a Číně. Celkový počet lidí, kteří mohli nebo mohou v budoucnu zemřít v důsledku ozáření způsobeného havárií, se odhaduje na 4 000.

Tento celkový počet zahrnuje 50 havarijních pracovníků, kteří zemřeli na syndrom akutního ozáření (ARS) v roce 1986 a z jiných příčin v pozdějších letech, 9 dětí, které zemřely na rakovinu štítné žlázy, a dále odhadem asi 3 940 lidí, kteří by mohli (i v budoucnu) zemřít na rakovinu způsobenou ozářením. Toto poslední číslo se vztahuje k 200 000 pracovníků podílejících se na likvidaci následků havárie a nápravných operacích z let 1986–1987, 116 000 evakuovaných lidí a 270 000 obyvatel nejvíce kontaminovaných oblastí.

Tyto možné další případy tedy těžko rozpoznáme mezi případy spontánní rakoviny, která je ročně příčinou úmrtí asi čtvrtiny lidí, bez jakékoliv souvislosti se zářením a kdekoliv na světě. V populaci zasažené černobylskou havárií (celkem cca 600 000 lidí) by tak činil nárůst případů způsobených radiací (4 000) necelá 3 %, což je v mezích statistických výkyvů.

Studie provedené od roku 1986 zatím neodhalily žádný nárůst úmrtnosti vyvolaný ozářením u široké veřejnosti nad spontánní úroveň. V současnosti se eviduje celkem devět (údaj za Bělorusko, Ukrajinu a Rusko) doložených úmrtí na rakovinu štítné žlázy u dětí a adolescentů.

Dědictví Černobylu

Vzhledem k relativně nízkým dávkám, kterým byli vystaveni obyvatelé oblastí postižených černobylskou havárií, neexistuje žádný důkaz ani pravděpodobnost pozorování snížené plodnosti u mužů i žen v široké veřejnosti jako přímý důsledek ozáření. Je také nepravděpodobné, aby tyto dávky měly vliv na počet mrtvě narozených dětí, nepříznivý konec těhotenství, porodní komplikace nebo celkový zdravotní stav dětí. Porodnost v kontaminovaných oblastech muže být nižší kvůli obavě mít děti a tuto otázku navíc činí nejistou vysoký počet interrupcí.

Pokud jde o vrozené malformace, od roku 1986 je hlášen mírný, ale stálý nárůst jak v kontaminovaných, tak nekontaminovaných oblastech Běloruska. Nezdá se však, že by to souviselo s radiací – pravděpodobně jde pouze o důsledek lepší registrace těchto případů – do roku 1986 byla registrace vrozených vad v SSSR na velmi nízké úrovni (tzn. že tyto vady nebyly registrovány).

U populace vystavené radiaci z Černobylu byly hlášeny příznaky stresu, deprese, úzkosti (včetně posttraumatických stresových symptomů) a medicínsky nevysvětlených fyzických symptomů. Ve třech studiích se zjistilo, že u obyvatel, kteří byli vystaveni ozáření, byla hladina úzkosti dvakrát vyšší než u kontrolních skupin. Psychické a sociální problémy jsou přičítány tomu, že lidé v zasažené populaci byli oficiálně označeni nálepkou „oběti“ a na základě toho přijali tuto roli.

V oblasti zemědělství i nadále nejvýznamněji přispívají k interním dávkám u lidí cesium 137Cs v mléce a mase a v menším měřítku i 137Cs v rostlinné potravě a zemědělských plodinách. Jelikož koncentrace aktivity 137Cs jak v zelenině tak píci pro zvířata se v posledním desetiletí snižuje velmi pomalu, bude 137Cs i v příštích desetiletích nejvíce přispívat k interním dávkám. Význam jiných radionuklidů s dlouhým poločasem rozpadu jako 90Sr, izotopy plutonia a americia 241Am je z hlediska dávek u lidí zanedbatelný.

TIP: Černobylská havárie: Katastrofa minutu po minutě

Koncentrace 137Cs v zemědělských potravinářských produktech vyráběných v oblastech postižených spadem z Černobylu jsou v současnosti již celkově pod akční národní i mezinárodní úrovní. V některých omezených oblastech s vysokou kontaminací nebo s chudou půdou se však v mléce stále mohou nacházet koncentrace 137Cs, které převyšují národní akční úroveň 100 Bq na kilogram. 

Pokud jde o kontaminaci vod, radioaktivita z Černobylu zasáhla povrchové vodní systémy v oblastech blízko elektrárny, ale i v mnoha jiných částech Evropy. Vzhledem k obecně menšímu spadu a nižší bioakumulaci nebyl obsah 90Sr v rybách významný pro dávky u lidí. V současné době jsou již hladiny 137Cs a 90Sr ve vodě a rybách v řekách, otevřených jezerech a nádržích nízké. V některých bezodtokových jezerech v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině však zůstanou ryby i voda kontaminovány radioizotopem 137Cs ještě v následujícím desetiletí.

Černobyl dnes

Dnes se zničený reaktor černobylského 4. bloku skrývá pod mohutným železobetonovým sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků exploze se pohybuje kolem dvou miliard dolarů. Podle expertů je třeba tuto ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo elektrárny jsou dvě zóny: 10 a 30kilometrová; ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s výjimkou exkurzí a osob, které pracují v elektrárně.

Ve 30km pásmu kolem elektrárny pak probíhá druhá etapa vyklizovacích prací, která navazuje na první etapu probíhající v letech 1986–1989; ta měla charakter nouzový a záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka miliónů metrů krychlových svršku zeminy, která je do hloubky 3 centimetrů zamořena 137Cs a 90Sr. Ze zamořené půdy rostou deformované borovice s hnědooranžovými, různě pokroucenými korunami.

Ve vnější zóně je vesnice, do které se především starší lidé rok po havárii vrátili. Dnes jich tu žije asi 600. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od vlády. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny.

Ještě nedávno byly v provozu dva reaktory této elektrárny. 15. prosince 2000 byl ale poslední z nich odstaven na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny.