Dávní inženýři z planiny Nazca: Po stopách geniálního zavlažovacího systému

Oblast Nazca leží v peruánské části pouště Atacama, která je jedním z nejmrtvějších míst na planetě. Na jedné straně ji ohraničuje Pacifik, zatímco na druhé sousedí s Andami, což je důvod, proč se voda tomuto místu zdaleka vyhýbá. Vlhký vzduch od oceánu se na studeném pobřeží ochlazuje, houstne a klesá dolů, zatímco všechny mraky se prostě vypaří do vyšších vrstev atmosféry, aniž by dostaly šanci se vypršet. Větry, které by mohly přinést vláhu z Amazonie, zase blokují štíty hor. Prší tu výjimečně: Do roka se podaří naměřit nanejvýš 15 mm srážek, a na některých místech dokonce jen necelou pětinu uvedeného množství – tedy méně než na Sahaře nebo v severoamerickém Mrtvém údolí.

Mnohé přítoky řeky Río Grande de Nazca zůstávají po většinu roku vyschlé a řeka samotná se obvykle jen líně vleče. Kritická sucha, kdy během několika roků nespadne ani kapka, se navíc pravidelně opakují. Přesto v lokalitě žijí lidé – a to už po tisíce let. 

Víc než studny

Právě voda vždy byla a nejspíš i bude hlavní starostí místních obyvatel. Už nejstarší příchozí vyznávali vodní božstva a prosili o vláhu, což dokazují nalezené rituální předměty ve tvaru mušlí. Množství ozdob na keramice odkazuje symbolicky k vodě a postavy zobrazené na skalních rytinách vládnou nad vlnami. Přízeň bohů však zjevně nebyla právě spolehlivá – osadníci se proto snažili zajistit si alespoň minimální příjem vody pro zavlažování políček. Během dlouhých období sucha pak vznikla rozsáhlá síť propojených studní zvaných puquios.

Moderní archeologie je poprvé objevila v 30. letech 20. století, ale skutečné pozornosti se jim dostalo až o půlstoletí později. Puquios totiž nejsou „jen“ studny: Jde o dobře promyšlený systém propojených tunelů, které – alespoň podle nejnovějších teorií – využívaly vítr k vytváření tlaku a nahánění vody z podloží až do vesnic, jejichž život na tomto vynálezu závisel. 

Udržované tunely

Půda v údolí Nazca není ve skutečnosti tak vyprahlá, jak by se mohlo zdát. Voda se tam nachází, jenže zůstává ukrytá pod povrchem. K dosažení její hladiny je nutné navrtat hlubokou studnu, nicméně vytahování vody nahoru je pracné a nepohodlné. Proto vznikly puquios: Hlavní studna se vrtá do mírného svahu, dokud dělníci nenarazí na vodu. Poté začnou ze strany svahu budovat tunel lehce stoupající směrem k bodu, kde dosáhli podzemní hladiny. Následně vrtají další a další svislé šachty, vždy po 20–35 m, jež se propojí s vodorovným tunelem: Slouží k přívodu světla a vzduchu a po dokončení celého systému fungují jako servisní vstupy pro „údržbáře“.

Je přitom pravděpodobné, že jinak byly uzavřeny dřevěnými či kamennými poklopy. Voda se pak svádí do místa, kde může vzniknout jezírko, načež se jednoduše nabírá do nádob nebo se vede zavlažovacím kanálem na pole či do nedaleké vesnice. 

Dochované puquios dokládají řemeslnou zručnost svých tvůrců, kteří si dali záležet, aby byly tunely odolné a stabilní: Stěny vyložili opracovanými kameny a zjevně je dobře udržovali. 

Kde se vlastně vzaly?

Původ rozsáhlé sítě zůstává předmětem sporů. Především peruánští archeologové jsou přesvědčeni, že puquios vybudovali lidé prastaré kultury Nazca někdy v 6. století. Nevíme s určitostí, zda šlo o tutéž společnost, jež vytvořila proslulé obří obrazce – ale je to pravděpodobné. Tato předkolumbovská civilizace tak mohla dosáhnout vrcholu jen díky vlastní píli, vynalézavosti a technické zdatnosti. Něco podobného zvládli například Inkové či Aztékové až pět století po jejím definitivním pádu okolo roku 750. 

Oponenti však tvrdí, že lidé Nazca studny nevybudovali. Geniální způsob zavlažování prý na kontinent pronikl až s evropskými dobyvateli Peru. Zásluhy Španělů na vzniku zmíněného vodního systému – který se obecně nazývá filtrační galerie – má prý dokládat prostý fakt, že puquios nejsou pro tuto oblast nijak unikátní. Naopak, jejich existence je dobře doložená napříč celým Starým světem už od 9. století př. n. l. Jedna taková galerie, dlouhá 40 km a hluboká přes 300 m, se nachází i ve středním Íránu a zmíněných soustav, nazývaných qanat, jsou v zemi údajně tisíce.

Dokončení: Dávní inženýři  z planiny Nazca (2): K čemu sloužily tajemné obrazce

Je pravděpodobné, že do Evropy přinesli perský vynález Arabové, načež se stal – především ve vyprahlém Španělsku – nepostradatelnou pomůckou farmářů i měšťanů. Například jako hlavní zdroj vody pro Madrid sloužila mezi 13. a 19. stoletím právě takováto galerie. A Španělé nezaháleli ani na dobytých územích Nového světa: V průběhu 16. století vyrostly filtrační galerie v Mexiku, Chile a Bolívii, aby usnadnily pěstování oliv, pomerančů a cukrové třtiny.