Darovat kus sebe: Jak probíhá transplantace živých orgánů

Ed Henry (48 let) žasne nad tím, co následovalo poté, když v létě své sestře daroval přibližně 30 % svých jater. Nejen, že jeho sestra je na cestě k normálnímu životu, ale játra mu téměř v plné míře dorostla během necelých šesti týdnů. „To, že se játra dokážou sama regenerovat, je neuvěřitelné – je to zázrak přírody,“ říká Ed, který pracuje ve Washingtonu jako hlavní národní korespondent televizního kanálu Fox News. „Všichni vyrůstáme s myšlenkou, že si na řidičáku můžete zatrhnout, že chcete darovat orgány, kdybyste zemřeli při autonehodě,“ pokračuje. „Kolik lidí ale ví, že můžete darovat játra i za života? Lidské tělo je neskutečné.“

Znovuzrození

Ed už se po operaci, provedené 9. července, téměř zotavil a jeho sestře Colleen Henry (46 let) jakožto příjemci orgánu s delším obdobím hojení se také daří dobře. Více než deset let bojovala s primární biliární cholangitidou, vzácným dědičným autoimunitním onemocněním jater, které poškozuje žlučovody a může vést až ke zjizvení jaterní tkáně. Příznaky zahrnují extrémní únavu, svědivost kůže a postupné žloutnutí pleti.

„Díky dárcovství svého bratra by měla být nyní schopná vést normální zdravý život,“ říká Sander Florman, chirurg, který ji operoval, a zároveň ředitel transplantačního institutu Recanati/Miller Transplantation Institute při nemocnici Mount Sinai v New Yorku. „Nyní lze bez obav říct, že Colleen zemře na něco podobného jako my všichni ostatní, ale nikoliv na onemocnění jater,“ dodává Florman. Ed doufá, že bude zpět ve vysílání na kanálu Fox ke konci podzimu, o deset kilo lehčí a s novým doceněním svých jater – jediného vnitřního orgánu schopného vlastní regenerace.

Jsme jedné krve

„Když jsem na začátku řekl kamarádovi, že daruji část jater své sestře, úplně vybuchnul a říkal: „Cože? To nemůžeš! Bez jater se přece nedá žít!“ vzpomíná Ed. „Vůbec neměl tušení – a abych se přiznal, ani já jsem to dřív netušil. Většina lidí neví, co všechno je možné, takže je fantastické, že v tomto ohledu můžu pomoct šířit veřejnou osvětu.“ Jelikož Colleenina nová játra musejí dorůst o 70 %, proces zotavování je pomalejší a složitější. Ale už teď je v mnohem lepší náladě a stavu než za dlouhá léta.

„Lékaři mají z mých pokroků radost, a to mi dává důvěru, že každý den to bude lepší a lepší,“ říká Colleen. „Jsem doma, nezatěžuju se a vím, že jak se mi budou játra postupně regenerovat, budu se cítit čím dál tím lépe.“ Dar jejího bratra byl nejvyšším darem sebeobětování a nezištné lásky, dodává Colleen, matka-samoživitelka se dvěma náctiletými dětmi, která má dvě zaměstnání: je recepční v salonu a pracovnice zákaznické podpory v Long Islandu. „Skutečně věřím, že mi zachránil život a že je to ten nejstatečnější superhrdina ze všech,“ pokračuje Colleen. „Svého bratra zbožňuju a i já bych udělala cokoliv pro něj. Jsem mu nekonečně vděčná.“

Nutnost navzdory vývoji

Podle Flormana jsou transplantace živých jater vzácné, představují pouze 4 % takových transplantací ve Spojených státech. Florman také dodává, že nemocnice Mount Sinai od roku 1998 uskutečnila přibližně 400 transplantací živých jater. Dále uvádí, že největším rizikem pro dárce je možnost infekce. „Není to zcela bez rizik, ale ve správných rukách a se správnými opatřeními by transplantace měla proběhnout bezpečně,“ vysvětluje Florman. „Máme obrovský tým, a ten se stará o lidi jako Ed, kteří se přihlásí jako dárci.“

„Živí dárci, to je oblast, o níž jsme doufali, že zanikne,“ dodává. „Skutečnost je ale taková, že potřebujeme, aby více lidí souhlasilo s dárcovstvím v případě úmrtí.“ Jak uvádí Florman, na americkém národním seznamu čekatelů na nová játra je více než 16 000 lidí, ale 10 až 15 % jich zemře dříve, než na ně dojde řada. „Děláme transplantace živých orgánů, protože musíme. A na každého člověka, který projde tím intenzivním procesem, kdy se stává dárcem, jsou čtyři nebo pět, jež odmítneme, protože ne každý má játra uzpůsobená k rozdělení. Není na nich tečkovaně vyznačeno „odříznout zde“, je to komplikované.“

Příbuzný superman

V Edově případě byl tým chirurgů schopen odebrat menší levou stranu jater a implantovat ji jeho sestře. „To mu pomůže se rychleji zotavit a je to i bezpečnější než říznout do větší pravé strany,“ objasňuje Florman. „Je to opravdu velká operace.“ Ed říká, že jeho sestra je skutečnou hrdinkou tohoto příběhu, „protože bojovala tak dlouho a tak statečně. Za ty roky si vytrpěla spoustu bolesti.“

Chorobu jí diagnostikovali lékaři před deseti lety, ale ona si to nechávala co nejdéle pro sebe, protože nechtěla dělat starosti svým dětem, rodičům a svému jedinému sourozenci. V květnu 2018 jí lékaři oznámili, že je čas umístit její jméno na národní seznam čekatelů na transplantaci jater. „Dobrá zpráva byla, že nemusím čekat na zesnulého dárce,“ říká Colleen, „ale ta špatná tkvěla v tom, že musím začít hledat živého dárce. Poradili mi začít u sourozence.“ Nedovedla si ale představit, že by o něco takového bratra požádala.

Jenom trochu shodit

„Dělalo mi starosti, jak ohromná je to oběť, darovat někomu orgán, jaké důsledky by to mělo na jeho zdraví, blahobyt, na jeho rodinu a kariéru,“ vysvětluje dále. Aniž by to ale Colleen věděla, její bratr už se rozhodl do toho jít. „Nasadil jsem reportérské manýry a přeptal se některých sestřiných přátel, co se děje. Rozhodl jsem se kontaktovat lékaře v Mount Sinai, kde byla Colleen v péči specialisty na játra,“ říká Ed. „Řekl jsem jim, že bych rád prozkoumal možnost dárcovství živého orgánu.“

Ukázalo se, že Ed je pro sestru dokonalým dárcem, pokud shodí 5 až 8 kilogramů, aby z jater vyčistil přebytečný tuk. „Colleen chtěla všechnu tu tíhu nést sama, ale já jsem byl na toto připravený. Šel jsem do toho s opravdovou misí: Chtěl jsem pomoct někomu, koho miluju.“ Colleen řekla, že bratrovo rozhodnutí ji emocionálně rozložilo. „Vždycky jsme spolu měli silné sourozenecké pouto,“ řekla, „ale drtilo mě, že bych po něm měla něco takového chtít. Cítím se požehnaná a jsem ohromně vděčná.“

S nadějí do budoucnosti

V předvečer transplantace se rodina sešla na večeři z mořských plodů v Edově oblíbené restauraci na Manhattanu se dvěma Colleeninými přáteli a Edovou manželkou Shirley. Sourozenci spolu vzpomínali na dětství prožité ve čtvrti Deer Park na Long Islandu a snažili se nemyslet na operaci, která měla nadejít následujícího rána. Ráno v den operace (šestihodinová procedura pro Eda a osmihodinová pro jeho sestru) se sourozenci drželi za ruce při přípravě a zaslzenýma očima si vzájemně popřáli hodně štěstí.

TIP: Movití Američané utratí za bělení zubů 22 miliard korun ročně. Chudí si mohou dovolit maximálně trhání

„To čekání těsně před tím, než jdete na sál, je hrozně stresující,“ vypráví Ed. „Ale všechna ta péče, podpora, láska a modlitby nás tím provedly dobře.“ Ačkoliv se svěřil, že se při pooperačním probuzení cítil, jako by ho „přejel náklaďák“, o 48 hodin později už byl Ed na nohou a připíjel si se svou sestrou na úspěch operace z papírových nemocničních kalíšků jablečným džusem. Na kontrole po třech týdnech od operace lékaři Edovi sdělili, že mu játra fungují normálně a že většina orgánu už dorostla zpět. Nic pro něj však neznamená víc než týdenní zprávy, které dostává od sestry, a oslavují každý další milník. „Dneska máme týden výročí,“ píše Colleen. „Dneska máme dva týdny výročí.“ „Dneska máme tři týdny výročí. Mám tě moc ráda. To všechno dohromady je obrovské štěstí.“