Co zničilo Sodomu a Gomoru: Po staletích dohadů se podařilo objasnit záhadu biblické katastrofy

S jistotou dnes nevíme, zda nechvalně proslulá „města hříchu“ – jejichž název se stal synonymem pro neřest a nemravnost – skutečně existovala. Málokterý historik o tom však navzdory absenci archeologických důkazů pochybuje: V Bibli o nich najdeme zmínku hned na několika místech, nejen v První knize Mojžíšově, odkud notoricky známý příběh pochází (viz Města hříchu). Do většiny evropských jazyků včetně češtiny pak pronikl výraz „sodomie“ coby označení prostopášného života. 

Nejlidnatější na Zemi

Vědci však na základě vykopávek specifikovali několik lokalit, kde se dvojice bájných měst mohla nacházet. Mezi nejpravděpodobnější kandidáty patří pozůstatky Tall el-Hammamu v dnešním Jordánsku, 14 km severovýchodně od Mrtvého moře. Nejstarší osídlení oblasti se datuje již do eneolitu, přibližně 4 000 let př. n. l., a důvod je zřejmý: Byť se v širokém okolí rozprostírá nehostinná poušť, samotné údolí Jordánu poskytovalo dostatek vláhy a příhodné podmínky pro rozvoj zemědělství. 

V době bronzové šlo potom o jedno z prosperujících civilizačních center, přičemž rozlohou i počtem obyvatel region převyšoval nedaleké Jericho, či dokonce Jeruzalém. Ve vrcholné éře tam mohlo žít asi 50 tisíc lidí a v samotném Tall el-Hammamu zhruba osm tisíc. Pro srovnání: Sumerský Uruk coby největší město té doby měl podle různých odhadů přibližně 40 tisíc obyvatel a globální populace čítala kolem 14 milionů lidí. 

Zkáza z vesmíru

Někdy kolem roku 1600 př. n. l. však přišla zkáza – náhlá přírodní katastrofa nevídaných rozměrů, v jejímž důsledku se po někdejším kvetoucím městě v jediném okamžiku doslova slehla zem a po příštích šest století zůstala lokalita zcela neobyvatelná. Právě nápadná podobnost mezi historickými událostmi a biblickým příběhem o Sodomě a Gomoře vedla vědce k závěru, že se Tall el-Hammam mohl stát předlohou pro vyprávění z knihy Genesis. 

Archeologové sice na místě provádějí vykopávky již dlouhé dekády, dosud ovšem opomíjeli bližší zkoumání příčin zániku města. Otázka se do jejich hledáčku dostala teprve v roce 2005, kdy se mezinárodní tým dvou desítek odborníků z různých oborů – včetně těch z České republiky – zaměřil na podrobnější analýzu vrstev půdy a nánosů pokrývajících ruiny. Loni na podzim se pak badatelé po letech domněnek a debat patrně ocitli o krok blíž řešení: Vše nasvědčuje, že místo zasáhl meteorit. 

Žhavější než sopka

Postupným odkrýváním dalších vrstev se před archeology začal rýsovat děsivý obrázek: Městské hradby se v jednom místě zcela zhroutily a čtyřpatrový palác, patrně tamní nejvyšší a nejhonosnější stavba, lehl popelem. Podle drobných úlomků kostí lze usuzovat, že oběti rozmetala na prach tak obrovská síla, že srovnala se zemí celé město. Zhruba 1,5metrová vrstva sutin – směs dřevěného uhlí, popela, keramiky a cihel – obsahovala i materiály a chemické prvky neodpovídající tomu, co by odborníci očekávali na místě zničeném válečným konfliktem či zemětřesením. „Nalezli jsme jasné důkazy, že tam působila teplota přes dva tisíce stupňů,“ popisuje spoluautor studie James Kennett, emeritní profesor University of California v Santa Barbaře. 

Jeho tým objevil například keramiku roztavenou do podoby skla, částečně rozpuštěný stavební materiál či hliněné cihly, jejichž struktura se vlivem žáru kompletně změnila. Takto poškozené vzorky představovaly bezmála pětinu zkoumaného materiálu: Natolik enormní teploty přitom nedokáže vyvolat ani požár či pyroklastický proud z výbuchu sopky. A hypotézu o zásahu silným bleskem vyloučilo měření magnetismu, který by musel i s odstupem tisíciletí zůstat nápadně vysoký. Nic takového se však neprokázalo. 

Jako tisíc Hirošim

K definitivnímu přesvědčení, že se viníkem zkázy stal ničivý návštěvník z vesmíru, dovedl odborníky nález roztavených kovových prvků, které se v zemské kůře vyskytují jen zřídka – například zlata, platiny či iridia. Naopak víme, že v meteoritech či kometách se nacházejí výrazně častěji. Analýza nánosů následně odhalila i miniaturní částice odpařeného železa a písku, jež mohou vzniknout pouze působením teplot přes 1 590 °C. 

„K nejzásadnějším důkazům patří prasklinky v zrncích křemene. K něčemu takovému dochází výhradně pod extrémním tlakem,“ uvádí Kennett. Zásah „biblického“ meteoritu lze podle něj srovnat s tunguzskou katastrofou z roku 1908: Vesmírné těleso o průměru až 60 metrů tehdy vybuchlo ve výšce kolem 5 km nad Sibiří a následná exploze zdecimovala oblast o rozloze přes 2 000 km². Výbuch tak tisíckrát překonal sílu jaderné bomby svržené na japonskou Hirošimu. 

Hořící déšť

V Tall el-Hammamu se podle všeho odehrálo podobně děsivé inferno: Na základě výpočtů se předpokládá, že se asteroid přiblížil k Zemi rychlostí 61 000 km/h a po vstupu do atmosféry explodoval asi 4 km nad povrchem. Nevznikl tak dopadový kráter, ale úlomky tělesa se snášely z nebe v podobě intenzivního deště hořících částic. Závěry, k nimž po důkladném průzkumu došli archeologové, se v lecčems shodují se Starým zákonem: Bible například hovoří o kamenech pršících z oblohy, o hustém dýmu stoupajícím z trosek a o množství obětí. „Popis v knize Genesis odpovídá výbuchu vesmírného objektu,“ potvrzuje Kennett. 

Teplota vzduchu v celé oblasti okamžitě stoupla až na 2 600 °C, takže veškerý materiál ihned vzplál, a část se dokonce odpařila nebo přinejmenším roztavila. Městem se přehnala tlaková vlna několikanásobně silnější a rychlejší než všechny dosud zaznamenané hurikány či tornáda a nejspíš smetla vše, co ještě odolávalo. Vítr nezeslábl ani ve 22 km vzdáleném Jerichu: Také zmíněné město nejspíš shořelo do základů, stejně jako přibližně stovka menších osad v okolí. Uvedený závěr je víceméně v souladu s tím, co archeologové již dlouho předpokládali, tedy že jedno z prvních sídel světa kolem roku 1550 př. n. l. zřejmě zničilo zemětřesení. I o zániku Jericha právě v té době se přitom Starý zákon zmiňuje.

Šest set let obnovy

Záhadou však zůstávalo, proč se život na místo nevrátil víc než půl milénia. Podle jednoho z možných scénářů se v důsledku katastrofy vylilo z břehů Mrtvé moře a slaná voda na dlouho proměnila půdu v širokém okolí v neobdělávatelnou pustinu. Odpovídala by tomu místy až 25% koncentrace soli naměřená v sedimentech. I zde lze navíc vysledovat nápadnou souvislost s biblickou legendou, tentokrát o solném sloupu (viz Města hříchu). Krátce po události populace v údolí dolního Jordánu drasticky poklesla: Z původních desítek tisíc stálých osadníků zůstaly řádově stovky migrujících nomádů. Trvalo celých šest století, než srážky – v pouštní oblasti pouze minimální – pomohly veškeré toxiny z půdy odplavit.

TIP: Nejhorší rok v dějinách lidstva: Výbuch sopky vyvolal globální katastrofu

Zdá se málo pravděpodobné, že by takovou zkázu mohl někdo přežít, a dokonce o ní podat svědectví. Ovšem dochovaný příběh o Sodomě a Gomoře, který se zpočátku nejspíš předával ústní tradicí a podrobně jej líčí kniha Genesis, naznačuje opak. Pokud by šlo skutečně o totožnou událost, pak bychom před sebou měli zřejmě nejstarší písemný záznam o dopadu meteoritu v dějinách. První známý případ zničení lidského osídlení v důsledku nárazu tělesa z vesmíru se odehrál přibližně před 12 800 lety v syrské lokalitě Abu Hureyra. O tehdejší katastrofě však žádné psané doklady neexistují.