Co se stane, když oddělíte trojčata? Experiment, který otřásl Spojenými státy

V řadě domácností se rodiče nestačí divit, když se u jejich ratolestí vychovávaných zcela shodně projevují naprosto odlišné charakterové vlastnosti. A tak se zákonitě nabízí otázka: Jaký podíl má na osobnosti novorozence genetické dědictví předků? A naopak, do jaké míry následně působí výchova, vzdělání či kolektiv?

Existuje víceméně jediný způsob, jak to zjistit: nechat pokrevně příbuzné děti vyrůstat odděleně, v různých prostředích. Jenže který rodič by dovolil, aby se jeho potomek stal pokusným králíkem ve studii, jež navíc může ovlivnit celý jeho život? Jistí vědci se tak kvůli získání poznatků neváhali uchýlit k obskurnímu řešení… 

Život je jen náhoda

„Když lidem vyprávím svůj příběh, nevěří mi,“ vysvětluje 58letý právník Robert Shafran, jeden z protagonistů filmu Tři blízcí neznámí, který před dvěma lety natočil Tim Wardle podle skutečných událostí. Dalším „hrdinou“ se stal jeho bratr David Kellman, druhý z trojčat, jenž dnes pracuje coby pojišťovací agent v New Jersey. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby mohli diváci spatřit i tvář posledního z trojice, Edwarda Gallanda, ten však v roce 1995 zemřel. Nedožil se tak okamžiku, kdy se ohromující příběh jejich opětovného shledání dostal na plátna kin. 

Jednovaječní sourozenci se ovšem proslavili po celém světě dávno před premiérou snímku v roce 2018: Před třemi dekádami se díky neuvěřitelné náhodě setkali nejprve Bobby s Eddiem a následně i s Davidem. Něco takového se samozřejmě nestává každý den, a trojici identických mladíků s kudrnatou kšticí tak prostřednictvím novinových titulků a televizních talk show brzy znaly celé Spojené státy. 

Tři různé cesty

Už v roce 1915 začala v New Yorku fungovat adopční agentura Louise Wise Services. Zaměřovala se na hledání nových domovů především pro židovské děti a rychle si vybudovala renomé. V červenci 1962 se pak v její centrále rozezněly telefony s ojedinělou žádostí: V jedné z nemocnic právě přišla na svět trojčata a 19letá matka je chtěla dát k adopci. Najít nové rodiče pro tři zdravé bělošské chlapce neznamenalo nijak složitý úkol. Ovšem místo aby Eddieho, Davida a Bobbyho umístili do nové rodiny společně, rozhodli se je zástupci agentury rozdělit. Později se obhajovali, že najít domácnost ochotnou přijmout hned tři novorozence by bylo příliš obtížné. 

Ve skutečnosti se všechno odehrálo trošku jinak a bez vědomí adoptivních rodičů: Když totiž vítali své nové syny, domnívali se, že mají před sebou opuštěného jedináčka. A nikoliv náhodou náležely zvolené manželské páry k odlišným společenským vrstvám. Bobby vyrůstal v domácnosti lékaře a advokátky, tedy v dobře situované rodině s vyšším sociálním statusem. Eddieho otcem se stal středoškolský učitel, typický představitel střední třídy. A David putoval ke dvojici přistěhovalců provozujících v New Yorku malý krámek, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. 

Divní lidé s kamerami

Životy chlapců plynuly celých 19 let víceméně harmonicky, přesně jak to umožňovaly podmínky jejich zázemí. Existovala ovšem řada náznaků, že se od svých vrstevníků liší – a to nejen faktem, že byli adoptovaní, což všichni tři odmalička věděli. Jejich domovy totiž pravidelně navštěvovali zástupci agentury Louise Wise Services, pod záminkou standardní kontroly. Zvláštní bylo, že při tom neustále pořizovali fotografie a videozáznamy a nechávali hochy absolvovat nejrůznější psychologické testy. 

Rodičům sdělili, že jejich synové tvoří součást běžné studie, prováděné u všech adoptovaných dětí. Pravda to však byla jen napůl: Chlapci se skutečně zařadili do vědeckého výzkumu, ovšem nijak nevinného. Jeho skutečná podstata vyšla najevo až mnohem později. A začalo to prvním školním dnem roku 1980. 

Jako v zrcadle

Devatenáctiletý Bobby tehdy přijel do univerzitního kampusu v Catskills a snažil se zorientovat, když ho k jeho překvapení začali zdravit kolemjdoucí studenti. „Vítej zpátky, Eddie!“ volali. Zmatený Bobby se domníval, že si jej s někým spletli. Nemohl tušit, že v něm spolužáci vidí jeho bratra, který si shodou okolností ze všech amerických vysokých škol zvolil tu stejnou. Eddie už měl za sebou první ročník, ale na další rok se vrátit neměl. Proto jeden z jeho kamarádů okamžitě pochopil, že mladík, jenž dorazil na kolej, musí být někdo jiný. 

Ještě toho dne spolu vyrazili Eddieho navštívit. Okamžik šokujícího setkání si Bobby pamatuje zcela přesně i po třiceti letech. „Zaklepal jsem na dveře a… stál jsem tam já,“ popsal později před kamerou. „Jako bych se díval do zrcadla. Bylo to neuvěřitelné.“ Senzační shledání dvojčat nejprve vylíčil deník New York Post, načež příběh převzala rovněž další média. Zůstávalo jen otázkou času, kdy se vše dostane i k třetímu z bratrů. Jednoho dne zavolal Eddieho matce jistý 19letý mladík, představil se jako David Kellman a vysvětlil, o co jde. „Myslím, že jí tehdy vypadl telefon z ruky,“ směje se Bobby při vzpomínce na onen den.

A zrodily se hvězdy

Kdyby popsaný příběh nebyl reálný, dřív či později by si ho nějaký scenárista nejspíš vymyslel. Místo toho dostali novináři a televizní producenti šťavnaté sousto naservírované doslova na stříbrném podnose. Fotografie tří mladíků podobných jeden druhému jako vejce vejci se objevila na titulních stranách celostátních deníků a trojčata se stala hvězdami obrazovek. Hoši museli stále dokola odpovídat na otázky, zda mají rádi stejné barvy, obdivují stejná auta a fandí týmž sportům – a ano, ke všeobecnému překvapení tomu tak skutečně bylo. Navzdory bezmála dvěma desetiletím stráveným odděleně se u nich vyvinul sklon k identickým zálibám. 

Všichni tři kouřili cigarety Marlboro, zajímali se o wrestling a líbil se jim stejný typ dívek. Navíc se z nich stali rození showmani, takže se s novou rolí celebrit rychle sžili. Před kamerami se cítili jako ryby ve vodě a neostýchali se každou chvíli si z moderátorů vystřelit. Jako by si četli myšlenky: Zcela přirozeně reagovali stejnými gesty, odpovídali v tutéž chvíli a s oblibou se vydávali jeden za druhého – ostatně jako čas od času asi všichni jednovaječní sourozenci. 

Konec idylky

Krátce nato si v New Yorku koupili společný byt a otevřeli si restauraci s lakonickým názvem Trojčata. Patrně díky slavnému příběhu měli za první rok v kapse milion dolarů a zdálo se, že před nimi leží zářná budoucnost. Senzační zprávy v médiích však nezachytily náznak temného stínu, jenž se nad neuvěřitelnou záležitostí od počátku vznášel. Všichni – a nejvíc samozřejmě Eddie, Bobby a David – chtěli vědět, proč se to celé stalo. Z jakého důvodu je v dětství rozdělili?

Znepokojivou odpověď vypátral v roce 1995 novinář Lawrence Wright a opět šlo v podstatě o dílo náhody. Při psaní článku o rozdělených dvojčatech, jenž s případem slavné trojice původně nijak nesouvisel, narazil na zmínku o utajované vědecké studii. Stál za ní prominentní dětský psycholog Peter Neubauer z prestižní Yaleovy univerzity.

Příroda versus výchova

Badatel tehdy vedl centrum dětského vývoje pod Židovským výborem pro rodinné a dětské záležitosti. Ten také zahájil spolupráci s adopční agenturou Louise Wise Services, jejímž úkolem bylo získat pro vědecké účely vhodné subjekty. Dodnes se neví, kolik dětí se do výzkumu nedobrovolně zapojilo. Jisté však je, že v roce 1962 se mezi nimi ocitli i Bobby, Eddie a David. 

Neubauerovým cílem nebylo nic menšího než na dostatečně rozsáhlém vzorku účastníků definitivně rozseknout spor „příroda versus výchova“. Studie pro něj znamenala vrchol kariéry a výstupem se staly desítky tisíc stránek. Psycholog ovšem považoval jejich obsah za natolik citlivý, že si nepřál, aby mohl kterýkoliv ze zapojených subjektů nahlédnout dovnitř. Závěry proto pečlivě zapečetil a před svou smrtí v roce 2008 je odkázal Yaleově univerzitě s tím, že nesmějí být odhaleny před rokem 2066. Chtěl tak zajistit, že se zveřejnění nikdo z dotyčných nedožije.  

Tajemství trvá

Šance na změnu přišla poté, co se Tim Wardle rozhodl v roce 2013 natočit o příběhu trojčat dokument. Jednalo se o výzvu – a nejen proto, že záznamy nebyly dostupné. Od rozjařených 80. let, kdy neuvěřitelným shledáním žila celá Amerika, uplynula už poměrně dlouhá doba a řada věcí se změnila. V roce 1995 spáchal Eddie sebevraždu a zbylí dva bratři se netoužili vrátit do světel reflektorů. K účasti je tak režisér údajně přemlouval celé čtyři roky. K souhlasu je nakonec zřejmě přiměl hlavně příslib, že by se přece jen mohlo podařit zpřístupnit zapečetěné záznamy. 

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Wardle a jeho tým skrz právníky usilovali, aby zástupci Yaleovy univerzity utajené materiály bratrům poskytli. Strávili svou snahou devět měsíců – a vyplatilo se. Po premiéře filmu předali správci odkazu rodinám bezmála 11 tisíc stran původních Neubauerových záznamů. Jenže žádné odpovědi údajně nakonec nepřišly, neboť navzdory ohromnému rozsahu byla většina textu hustě začerněná. K čemu tedy slavný psycholog dospěl, zůstane zřejmě zahaleno tajemstvím ještě 45 let.