Co se děje v mozku transgender lidí, kteří se narodili v „nesprávném“ těle?

Když nedávno kanadský herec Elliot Page veřejně oznámil, že je mužem, vyvolalo to nemalé pozdvižení, jelikož ho dosud všichni znali jako herečku Ellen Pageovou. Elliot přitom není zdaleka jediný, kdo v posledních letech přiznal, že pociťuje rozpor mezi biologickým pohlavím, s nímž se narodil, a tzv. genderovou identitou – tedy tím, s jakým pohlavím se identifikuje. O zmíněných jedincích mluvíme jako o transgenderových osobách či transgenderech. Pokud člověk přijde na svět jako žena, ale identifkuje se coby muž, označujeme ho za transmuže. Narodí-li se naopak jako muž a cítí se být ženou, hovoříme o transženě. Navíc se někdy lidé odmítají škatulkovat na dva póly a pokládají se za kombinaci obou pohlaví neboli za osoby „nebinární“. 

Stovky až tisíce 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se problematika transgenderu začala řešit až v posledních letech, nejde o nijak nový fenomén. Řecká mytologie zná příběh bohů Herma a Afrodity, kteří zplodili syna Hermafrodita vykazujícího znaky obou pohlaví. Také indický bůh Šiva a bohyně Párvatí tvoří ve védách dokonalou oboupohlavní bytost, podobně jako Višnu a Lakšmí. Zmíněný jev stál nicméně v pozadí coby trpěná nutnost, stejně jako homosexualita. Teprve nyní ho umíme jasně pojmenovat a přinejmenším ve vyspělých zemích se translidé nemusejí bát pronásledování či ostrakizace – přestože stále potřebují odvahu snášet opovržlivé pohledy konzervativnější části společnosti. 

Nesoulad mezi fyzickým tělem a vlastními pocity však stále víc lidí řeší otevřeně. Přiznat pravdu sobě i okolí je totiž důležité pro duševní zdraví translidí – řada z nich trpí tzv. genderovou dysforií, která může vyústit v závažné psychické problémy, úzkosti, deprese či sebevražedné sklony. K řešení někdy stačí konzultace s odborníky a veřejné oznámení pohlavní identity. Jindy je nutné přistoupit k hlubším zásahům, jako jsou hormonální terapie či chirurgické zákroky.

Větší tolerance společnosti vedla k postupnému růstu poměrného zastoupení translidí, a to především mezi mladšími ročníky. Odhady jejich počtu v populaci se výrazně liší: Z analýzy starších studií provedených mezi roky 1968 a 2014 vzešla velmi konzervativní hodnota 4,6 jedince na 100 tisíc obyvatel. Šetření provedené v roce 2016 mezi středoškolskými studenty v Minnesotě na druhou stranu uvádí 2 700 translidí na stotisícový vzorek. V běžné populaci se pak bude hodnota zřejmě pohybovat kolem 500–600. 

Rozdíly existují

Získané údaje naznačují, že počet jedinců pociťujících nesoulad mezi genderovou identitou a biologickým pohlavím výrazně převyšuje dřívější předpoklady. Translidé se proto stále častěji stávají subjekty vědeckých studií: K nejzajímavějším patří nepochybně výzkumy neurovědné, jež se snaží odhalit, zda mozek transgenderových osob odpovídá spíš jejich biologickému pohlaví, nebo tomu, s nímž se identifikují – popřípadě jestli se v měřených ohledech nachází někde uprostřed. 

Jedna z prvních prací na dané téma pochází z roku 1991 a zaměřila se na anatomické rozdíly v kalózním tělese, což je struktura spojující mozkové hemisféry. Ačkoliv tehdy studie nenašla významný rozdíl mezi transgenderovými osobami a kontrolními skupinami mužů či žen, o čtrnáct let později panovala jiná situace. Výzkum provedený v roce 2005 na základě podoby kalózního tělesa dokázal téměř se 75% pravděpodobností odlišit obě pohlaví a ukázal, že u transgenderových osob se daná mozková struktura podobá spíš pohlaví, s nímž se identifikují. 

Jste tím, kým se cítíte být?

Díky rozvoji neurozobrazovacích metod dokážeme v současnosti kromě porovnávání struktury mozku studovat i rozdíly v jeho funkcích či propojenosti. Například studie z roku 2012 odhalila, že u transžen je mozková kůra v průměru silnější než u cismužů – předponou „cis“ se označují lidé, jejichž genderová identita odpovídá biologickému pohlaví. Obecně se zdá, že z hlediska objemu šedé hmoty koresponduje mozek transgenderů spíš s jejich biologickým pohlavím; a naopak v případě mikrostruktury bílé hmoty se odchyluje k pohlaví, s nímž se identifikují.

Pozoruhodné výsledky přinesly práce zaměřené na pohlavně charakteristické rozdíly ve fungování klíčového orgánu. Kupříkladu studie z roku 2008 zkoumající, jak mozek zpracovává některé čichové podněty, odhalila, že hypotalamus transžen reaguje na setkání s mužskými feromony podobně jako hypotalamus cisžen. Zajímavé je, že daný výsledek nastane až po nástupu puberty – u dětí odpovídá reakce jejich biologickému pohlaví. Jiný příklad odlišného mezipohlavního fungování mozku reprezentuje prostorová představivost, v níž jsou muži průměrně o něco lepší než ženy. Studie z roku 2010 ukázala, že aktivita temenního laloku, o který se zmíněná dovednost opírá, se u transžen i cisžen podobá.

Na dlouhé cestě 

Popsané výzkumy naznačují, že zatím nelze najít konkrétní vlastnost, oblast či strukturu mozku, jež by přímo souvisela se vznikem nesouladu mezi biologickým a vnímaným pohlavím. Existuje však řada charakteristik, v nichž se řídící orgán translidí podobá spíš mozku pohlaví, s nímž se identifikují. Slovy biologa Roberta Sapolského: „Není to tak, že by si transgenderové osoby myslely, že mají jiný gender než v reálu. Skutečnost je spíš taková, že uvízly v těle odlišného pohlaví.“ 

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Hledání odpovědí na otázky ohledně translidí se nachází teprve v plenkách, neboť dosud proběhlo velmi málo studií. Řada z nich navíc trpí nedostatky, jako jsou nízké počty účastníků, nebo neberou v potaz, zda již zkoumané osoby podstoupily hormonální terapii. Další problém spočívá v nevhodném výběru kontrolních skupin, s následkem v podobě míchání heterosexuálních a homosexuálních subjektů. Není proto jasné, zda výsledky bádání souvisejí spíš s pohlavní identifikací, nebo se sexuální orientací – což jsou dvě rozdílné věci. Každopádně můžeme očekávat, že po vyřešení počátečních obtíží přinese výzkum další zajímavé poznatky.