Co na srdci, to na jazyku? Jak se člověk promění po několika skleničkách

Démon lidstva, takovou přezdívku si – právem – vysloužil alkohol. V uplynulých staletích stál na pozadí celé řady událostí, jež zásadně ovlivnily chod dějin. Je to droga jako každá jiná a její účinky tomu odpovídají: Konzumace lihovin bourá naše mentální bariéry a umlčuje pomyslného vnitřního kritika, jenž nám za normálních okolností brání dělat či říkat řadu věcí. To, jak konkrétně se účinky projeví, však záleží na řadě faktorů.

Zatímco někteří se po pár skleničkách uvolní, jsou veselí a dokážou se společensky bavit, jiní projdou doslova děsivou proměnou. Jistě není náhoda, že alkohol figuruje ve dvou třetinách případů domácího násilí a podle statistik hraje roli taktéž v nadpoloviční části případů znásilnění.

Alkohol, sérum pravdy

In vino veritas, tedy „ve víně je pravda“, praví oblíbené úsloví známé již od starých Římanů. O tom, že alkohol má moc rozvázat jazyk, se leckdo z nás již mnohokrát přesvědčil na vlastní kůži. Řada z nás zastává některé nepopulární názory, jež na veřejnosti raději hlasitě nešíří. V alkoholickém opojení je ovšem skutečně mnohem snazší vyslovit nahlas to, co bychom jindy považovali za nevhodné. Z takových situací může být později obtížné vybruslit, zvláště, jste-li slavnou osobností.

V roce 2006 jistý známý hollywoodský herec veřejně prohlásil, že za všechny války na světě mohou Židé, a netajil se dalšími nenávistnými názory. Později však svá vyjádření mírnil a omlouval se, že není antisemitou, pouze z něj mluvil alkohol, který mu údajně „otrávil mysl“. Vymlouvat se na opilost je však poněkud krátkozraké – alkohol z nás neudělá lháře a jen těžko můžeme tvrdit, že „pod vlivem“ z nás vypadne něco, co si ve skutečnosti nemyslíme. Bývá to přesně naopak: Kvůli zmíněné ztrátě bariér totiž na čas „usne“ naše schopnost posoudit možné důsledky jednání, takže dočasně přestaneme brát v potaz, co všechno naše slova mohou vyvolat.

Kromě starých Římanů si toho byli dobře vědomi i v Číně, kde bývá dodnes zvykem při obchodních jednáních svého hosta cíleně opít. Záměr je jednoznačný: V takovém stavu dotyčný otevře svou mysl a vyjdou najevo jeho reálné úmysly. Očekává se, že se potenciální partner této praktice nebude nijak bránit: Je-li při pití otevřený, znamená to, že nemá co skrývat.

Tradice patrně vychází již z dob filozofa Konfucia, který – byť jinak známý coby zastánce střízlivosti a uměřenosti v jídle – údajně prohlašoval, že „konzumace vína může být neomezená“. V praxi se ovšem obchodní jednání obvykle neomezují jen na hroznový mok; ve skutečnosti se zpravidla servírují destiláty s obsahem 40–60 % alkoholu.

Neuronová alchymie

Z chemického hlediska patří alkohol mezi tlumicí látky, které fungují na stejném principu jako sedativa, což znamená, že mozkovou aktivitu utlumují (ve srovnání se stimulanty jako kofein, jež ji naopak nabuzují). Molekuly alkoholu se na neuronových membránách vážou na receptory aminomáselné kyseliny (GABA), která představuje hlavní inhibiční neurotransmiter. Zároveň však platí, že GABA receptory si rychle vybudují toleranci a pro dosažení stejného efektu je propříště potřeba vyšší množství drogy. Z toho důvodu potřebuje alkoholik pít stále víc, a aby se opil, nestačí už mu stejný objem, s jakým začínal.

Do chemické nerovnováhy v našem mozku však zasahuje daleko víc látek. Kupříkladu jeden z nedávných výzkumů prokázal, že pití alkoholu stimuluje produkci adrenalinu. To by vysvětlovalo pocity vzrušení a nabuzení, které se dostavují spolu s počátečním stavem opilosti, a zároveň jde o důvod, proč řada lidí prožívá pití jako zábavu. V tomto ohledu však největší díl práce připadá na dopamin, jeden z „hormonů štěstí“, jenž má stěžejní funkci v mozkovém centru odměny. Činnosti, při nichž se vyplavuje, si spojujeme s libými pocity a toužíme po jejich zopakování.

Přirozeným „generátorem“ dopaminu je například sport nebo milostné aktivity, ovšem pokud mozkové receptory zmateme prostřednictvím chemie, odpoví produkcí dopaminu i ve chvíli, kdy to není žádoucí, tedy právě třeba v reakci na konzumaci alkoholu. Experimentálně se navíc prokázalo, že u lidí, v jejichž rodinné anamnéze se vyskytla závislost na alkoholu, se dopamin vylučuje daleko snadněji a rychleji už jen při pouhém pomyšlení na skleničku něčeho ostřejšího.

Dosavadní studie prokázaly, že alkohol nějakým způsobem ovlivňuje přinejmenším sto typů mozkových receptorů a podle všeho tedy není vázaný pouze na konkrétní druh buněčných membrán. Je dokonce možné, že právě membránovou funkci dokáže změnit, takže zasažené buňky (a to nejen v mozku) propustí dovnitř i ty látky, které by za normálních okolností přes jejich bariéru neprošly. 

Zvířata bez zábran

Uvážíme-li však, o jak závažné téma se jedná, je až s podivem, jak málo toho o účincích alkoholu na lidský organismus (a zejména mozek) můžeme říct s jistotou. Je každopádně prokázáno, že nějakým způsobem zasáhne téměř každou oblast v mozku, některé však závažněji než jiné. Díky skenům z pozitivní emisní tomografie (PET) víme, že hlavní „obětí“ je prefrontální kortex: Vývojově nejmladší část mozku v přední části lebeční dutiny těsně za očima, zodpovědná mimo jiné za racionální úsudek, rozhodování nebo společenské chování, ale i usměrňování agresivity.

Ve všech případech se jedná o typicky „lidské“ znaky a je tedy logické, že při jejich ztrátě se opilí mohou chovat doslova „jako zvířata“ – pud sebezáchovy se výrazně utlumí, často začnou provádět náhlá a impulzivní rozhodnutí.

Nejde však zdaleka o jedinou zasaženou oblast. K působení toxického lihu je zvláště náchylné rovněž paměťové centrum hippocampus (proto si na svá opilecká řádění obvykle nevzpomínáme), a především mozeček, centrum rovnováhy, i motorická kůra zodpovědná za koordinaci vůlí ovládaných pohybů. Reakční doba reflexivních pohybů (například uskočení před jedoucím autem) se v důsledku otravy alkoholem značně prodlužuje, takže opilý jedinec je ve výsledku nebezpečný nejen pro své okolí, ale i sám sobě.

Marné vyprošťováky

Je nicméně zřejmé, že molekuly alkoholu neomezují své působení pouze na neurony: Ihned po spolknutí prvního loku postupně zasahují celý organismus s tím, jak se vstřebávají skrze trávicí systém. Zhruba za šedesát minut od prvního doušku je dosaženo maximální koncentrace alkoholu v krvi. Nejste-li abstinenti, jistě máte vlastní zkušenost s tím, že pití „na prázdný žaludek“ představuje naprosto jiný zážitek, než když doprovodíte skleničku i pevnou potravou – plný žaludek totiž alespoň do jisté míry zabrání tomu, aby se alkohol po spolknutí bezprostředně dostal do dvanácterníku, kde se začíná vstřebávat. 

Klíčovým orgánem pro metabolizaci alkoholu jsou nicméně játra. Zdravá jaterní tkáň zvládne odbourat přibližně jednu alkoholovou jednotku za hodinu, což odpovídá přibližně 10 gramům (8 ml, respektive 0,12–0,2 ‰). Uvedený proces však ovlivňuje mnoho faktorů, mimo jiné hmotnost, pohlaví i věk. Například ženy mají obecně nižší schopnost zpracovávat drinky než muži, a to nejen kvůli nižší hmotnosti, ale zejména odlišnému podílu vody oproti tukové tkáni, hladině hormonů či užívaným lékům.

Roli ale mohou hrát i překvapivé faktory – například nedávná studie vědců z americké Georgijské univerzity prokázala, že lidé s modrýma očima obecně odolávají alkoholu lépe. Na vzorku 12 000 mužů a žen se ukázalo, že na vině je tmavý pigment melanin, jenž je zodpovědný mimo jiné za transport různých molekul – a čím vyšší je jeho podíl v organismu, tím rychleji se alkohol dostane k mozku. Na druhou stranu se ale ukazuje, že modroocí lidé častěji propadají alkoholismu.

TIP: Démonická kocovina: Čím se tělo brání přemíře alkoholu?

Ke zklamání mnohých příležitostných pijanů bohužel zároveň platí, že průběh odbourávání alkoholu nelze žádným způsobem ovlivnit – zůstane konstantní bez ohledu na osvědčené „vyprošťováky“ a další recepty proti kocovině, od studené sprchy po pití kávy.