Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Člunozobec africký (Balaeniceps rex) byl poprvé popsán v 19. století, když bylo několik jeho kůží dovezeno do Evropy. Tradičně byl zařazován k brodivým (Ciconiiformes), ale později na základě analýz DNA jej zoologové přičlenili k veslonohým (Pelecaniformes). Dle některých autorů tvoří spolu s kladivoušem africkým „chybějící článek“ mezi těmito dvěma řády.

Čahoun s dlouhými prsty

Člunozobec je jedním z nejmohutnějších příslušníků ptačí říše. Obvykle je vysoký od 110 do 140 centimetrů, někteří jedinci mohou dosáhnout výšky až 152 cm. Od špičky zobáku k ocasu měří dospělí člunozobci 100–140 cm a mají rozpětí křídel 230–260 cm při hmotnosti 4 až 6 kg. Samci jsou těžší než samice.

Na tomto veslonohém opeřenci vás na první pohled zaujme nejtypičtější znak – až čtvrt metru dlouhý zobák ve tvaru člunu, od nějž je odvozené české druhové jméno. Má barvu suché trávy s nepravidelnými šedými skvrnami. Okraj zobáku je velice ostrý a pomáhá člunozobci jednak naporcovat kořist a také zbavit se vegetace, kterou spolu s úlovkem zachytí. Konec zobáku je stejně jako u pelikánů opatřen rohovinovým hákem.

Dlouhé nohy jsou zakončeny velice dlouhými prsty, z nichž prostřední dorůstá 16 až 18 cm. Díky tomu může člunozobec stabilně stát na plovoucí vegetaci. V porovnání s volavkami a čápy má kratší a silnější krk. Široká křídla jsou dobře přizpůsobená plachtění v termických proudech. Peří dospělých ptáků je šedavě modré s výjimkou hnědé spodní strany křídel s šedým pruhem. Nápadná je také světlá chocholka na hlavě. Samec se od samice zbarvením nijak viditelně neliší, mladí ptáci jsou hnědí.

Štěstí na Viktoriině Nilu

Člunozobci afričtí žijí především v nepřístupných bažinách, močálech a porostech papyru v okolí jezer rovníkové Afriky. Přesný stav populace není znám, celkem se odhaduje na 3 300 až 5 300 jedinců. Nejvíce člunozobců (50–80 % z celkového počtu) má domov v Jižním Súdánu. V Ugandě je můžete vidět na několika lokalitách.

Nejdostupnějším místem výskytu je močál Mabamba v blízkosti hlavního města Kampaly. My jsme však zamířili do vzdálenějších končin – do národního parku Toro-Semliki blízko Albertova jezera u hranic s Demokratickou republikou Kongo. Také jsme zkusili štěstí v národním parku Murchison Falls, kde nám ranní projížďka do delty Viktoriina Nilu přichystala příjemné překvapení v podobě tohoto nádherného velikána s právě ulovenou kořistí. Přitom v obou těchto parcích žije podle informací od místních průvodců jen 8–10 člunozobců.

Lovec krokodýlů

Stavbou těla a zobáku je člunozobec dobře přizpůsoben k lovu v mělkých bahnitých vodách s nízkým obsahem kyslíku. Svému biotopu přizpůsobil i techniku lovu. Buď se pomalu brodí vodou, nebo nehybně stojí, dlouho a důkladně pozoruje okolí a čeká na kořist. Když ryba připlave k hladině vody, aby se nadechla, člunozobec zaútočí. Vrhne se směrem k oběti a rychlým stiskem zobáku ji vyloví z vody. V 60 % případů je úspěšný. U větší kořisti často pomocí zobáku oddělí hlavu. Jeho hlavní potravou jsou ryby, žáby, hadi, ale i malí savci a dokonce mláďata krokodýlů.

Ochránce a stavitel

Člunozobci jsou tichá a velice samotářská stvoření, která nikdy nenajdete ve skupinách. Tvoří monogamní páry, ale samec se samicí se scházejí pouze v době hnízdění. I tehdy však loví každý sám ve vlastním teritoriu. Území jediného ptáka bývá i několik kilometrů čtverečních rozlehlé.

Ke hnízdění se odhodlávají jedenkrát za rok v době střídání období dešťů a sucha. V tomto čase jsou velice teritoriální a chrání hnízdo proti predátorům. Hnízdo staví buď na malých ostrůvcích, nebo na plovoucí vegetaci na velice nepřístupných místech bažiny. Nejprve vytvoří jakousi platformu a na ní pak samotné hnízdo. Jako stavební materiál používají hlavně vodní rostliny. Platforma může zasahovat do hloubky až tří metrů, samotné hnízdo má průměr až 1,7 metru. Inkubační doba je 42–44 dnů a při sezení na vejcích se střídají oba partneři.

Chladicí systém v zobáku

Samice klade do hnízda jedno nebo dvě, vzácněji tři vejce v rozmezí pěti dnů. Většinou však přežije jen jedno mládě. Druhé nebo třetí vejce slouží jako „záložní“ pro případ, že by se s prvním něco stalo. Obdobnou pozici pak mají už vylíhnutá mláďata – druhé plní úlohu pojistky pro případ, že by starší nepřežilo.

Vylíhnutá mláďata krmí rodiče natrávenou potravou přímo ze zobáků i třikrát za den. Větší potomci dostávají jídlo až šestkrát denně. Za velice teplých dnů, kdy může dojít k přehřátí vajec nebo mláďat, přenášejí rodiče několikrát za den v zobáku vodu. Tou vajíčka kropí a tím ochlazují. Mláďata rostou a dospívají velice pomalu. Až 95 dní po vylíhnutí začínají chodit kolem hnízda a po dalších desíti dnech dokážou létat a opouštějí hnízdo.

Z mokřadů na rýžoviště

Člunozobci provázeli už nejstarší lidské kultury a portrét tohoto ptáka je dokonce vyobrazen na stěnách jedné z hrobek sakkárského pohřebiště. V Egyptě byly také nalezeny pozůstatky vymřelého rodu člunozobce Goliathia. Mezi Afričany budil tento pták vždy značný respekt.

TIP: Ptačí společníci velkých kopytníků aneb Jsou klubáci lékaři, nebo spíše upíři?

Soužití s lidmi však zatím nese smůlu spíše člunozobcům. Poškozováním životního prostředí dochází ke snižování jejich populace, a proto byl člunozobec zařazen v Červeném seznamu ohrožených druhů do kategorie zranitelný. To znamená, že druh čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění. Největší negativní vliv na život těchto samotářských obrů má především vysušování mokřadů. Přirozené prostředí se pomalu vytrácí, a proto v Jižním Súdánu můžete osamělé člunozobce často spatřit na rýžových polích.