Chorvatsko: Peklo a ráj u Jadranu
Chorvatsko vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii už v polovině roku 1991 a v lednu 1992 stát uznali členové Evropského hospodářského společenství a následně i OSN. Přesto teprve v roce 1995 dosáhla země plné kontroly nad svým územím.
Válečné zločiny ano, genocida ne
Vyhlášení samostatnosti totiž vyústilo ve válku, kterou museli Chorvaté vybojovat proti Jugoslávské lidové armádě a polovojenským jednotkám etnických Srbů žijících v Chorvatsku. Ještě na konci roku 1991 ustavili Srbové zhruba na čtvrtině chorvatského území mezinárodně neuznanou Republiku Srbskou krajinu. Teprve chorvatské ofenzivy nazvané Blesk a Boure v roce 1995 konflikt ukončily. Malá enkláva Východní Slavonie se zpět do Chorvatska začlenila jako poslední, v roce 1998.
Válka vyhnala ze státu většinu etnických Srbů, silně narušila chorvatskou ekonomiku a vyvolala škody v odhadované výši 37 miliard dolaru. V bojích zahynulo na dvacet tisíc lidí a zazněla řada vzájemných obvinění z válečných zločinů. Obžalobě čelilo bezmála dvě stě osob, z toho dvě třetiny na srbské straně. Zatímco procesy s válečnými zločinci stále pokračují, Mezinárodní soudní dvůr nepodpořil tvrzení ani jedné ze stran, že by došlo ke genocidě.
Trnitá cesta do Evropy
Ještě na přelomu tisíciletí zůstávalo Chorvatsko v žalostném stavu. Vládní strana HDZ – Chorvatské demokratické společenství – byla zkorumpovaná, a přestože země stále patřila k nejbohatším republikám bývalé Jugoslávie, kvůli válce zmeškala důležitou fázi prvních investic, které do východní Evropy směrovaly po pádu socialistického bloku.
K významné změně došlo v roce 2000, kdy se chorvatský prezidentský systém změnil na parlamentní a stát začal usilovat o vstup do Evropské unie. Vyjednávání však dlouho brzdil fakt, že se nedařilo zatknout nejznámějšího chorvatského válečného zločince generála Anteho Gotovinu. Později ho dopadli ve Španělsku a odsoudili, ovšem v rámci odvolání jej soud všech dřívějších obvinění zbavil.
Vážnou překážku představovaly i pohraniční neshody se Slovinskem, jež se vyřešily teprve v roce 2010. V prosinci 2011 pak byla podepsána smlouva o přistoupení Chorvatska do EU a v červenci 2013 se země stala plnoprávným, 28. členem Unie. Řady NATO Chorvatsko rozšířilo již v dubnu 2009.
Síla turistiky
Mezi roky 2000 a 2007 se chorvatská ekonomika pomalu vzpamatovávala. Hlavním tahounem se stal turistický ruch: Od konce války vzrostla turistika na čtyřnásobek a dnes do země ročně přijíždí víc než 11 milionu rekreantů z celého světa. Objem financí, jež přivážejí, se v roce 2014 odhadoval na 7,4 miliardy eur.
TIP: Nevšední delikatesy na talíři: Je libo žábu?
Chorvatsko má hory vysoké přes 1 800 m, dlouhé mořské pobřeží a kolem tisícovky ostrůvků, z nichž 48 je trvale obydleno. Do vnitrozemí pak lákají rozsáhlé krasové systémy a přes 400 chráněných parků, které pokrývají 9 % rozlohy země: K nejznámějším patří Plitvická jezera a Severní Velebit. Díky všem těmto mimořádným místům je Chorvatsko 18. nejoblíbenější turistickou destinací na světě.
Vymírající národ
Chorvatsko patří k evropským zemím, jež čelí výraznému poklesu počtu obyvatel. V roce 1857 čítala tamní populace 2,1 milionu osob a následně s výjimkou dvou světových válek trvale rostla. V roce 1991 žilo na území státu 4,7 milionu lidí, od té doby je však přirozený přírůstek – tedy rozdíl mezi počtem živě narozených dětí a počtem zemřelých – negativní. Existují dvě řešení, jak současný trend zvrátit: Buď se do země přistěhuje tolik obyvatel, aby úbytek dorovnali, nebo se musí počet dětí připadajících na jednu ženu zdvojnásobit – na tři. Podle odborníků však není ani jedna z uvedených možností pravděpodobná.
Stručné dějiny
Známější část chorvatské historie se začala psát s příchodem Řeků, kteří si kolem roku 390 př. n. l. budovali u tamního pobřeží své kolonie. V roce 229 př. n. l. pak do oblasti přišli Římané a roku 12 n. l. ji zcela opanovali.
Pod nadvládou
Římané teritorium rozdělili do tří kolonií, založili nová města a vybudovali cesty. Jejich vliv pak přetrval do 5. století. Na začátku 7. století osídlil pobřeží slovanský kmen Chorvatů, kteří postupně migrovali na sever a do vnitrozemí. Vznikly dva chorvatské státy, přímořský a vnitrozemský, jejž si v 9. století podmanili Frankové. V tutéž dobu proniklo do Chorvatska křesťanství. V polovině 11. století spojil král Petar Krešimir IV. oba chorvatské státy v jeden; v roce 1102 se však nový útvar dostal pod maďarský vliv. Část pobřeží, Istrii a Dalmácii, ovládali od 13. do 18. století Benátčané. V čele zbytku území stáli maďarsko-chorvatští králové, ovšem v 16. století dobyli region Turci. Po jejich porážce v bitvě u Petrovaradína roku 1716 bylo Chorvatsko osvobozeno.
Monarchie, válka a Tito
Na začátku 19. století země krátce spadala pod napoleonovskou Francii, od roku 1815 byla součástí rakouského císařství a od roku 1867 pak Rakouska-Uherska. V roce 1918, po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska, vyhlásilo Chorvatsko samostatnost; v tomtéž roce však vytvořili Chorvaté se Srby a Slovinci jednotnou Jugoslávii, kde král Alexandr I. ustanovil roku 1929 absolutistickou monarchii.
Za druhé světové války opanovali Jugoslávii Němci a nastolili loutkovou vládu Ustašovců. Po válce se Jugoslávie změnila v komunistický stát pod tvrdou rukou maršála Josipa Broze Tita, přičemž Chorvatsko mělo částečnou autonomii. Po pádu komunistického bloku získalo samostatnost, ale zároveň čelilo separatistickým snahám chorvatských Srbů. Neshody vyústily ve válku mezi Chorvatskem a chorvatskými Srby, kteří chtěli zůstat součástí Jugoslávie. Konflikt trval až do roku 1995.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 4,46 milionu, podobně jako Nový Zéland; prům. počet dětí: 1,46 na ženu; věková struktura: 14,42 % dětí do 15 let, 18,23 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. starších 42,5 roku; městské obyv.: 59 %; etnické složení: Chorvati 90,4 %, Srbové 4,4 %, ostatní 4,4 % (vč. Bosňanů, Maďarů, Slovinců, Čechů a Romů), bez určení 0,8 %; náboženství: katolíci 86,3 %, pravoslavní 4,4 %, muslimové 1,5 %, ostatní 1,5 %, bez určení 2,5 %, ateisté 3,8 %; jazyky: oficiálním jazykem je chorvatština; obyv. pod hranicí chudoby: 19,5 %; gramotnost: 99,3 %.
Politika
Typ vlády: parlamentní demokracie; samostatnost: od 25. 6. 1991 (předtím jeden ze států Jugoslávie); hlava státu: prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovićová (od 19. 2. 2015); šéf vlády: premiér Tihomir Orešković (od 22. 1. 2016); volby: prezident se volí v přímých volbách na 5 let (může kandidovat podruhé); po parlamentních volbách jmenuje prezident premiérem lídra vítězné strany, kterého musí schválit parlament.
Ekonomika
HDP na hlavu: 20 900 USD (odhad z r. 2014; ČR – 30 000 USD); měna: chorvatská kuna HRK), 1 USD = cca 7 HRK, 1 HRK = cca 3,50 CZK.
Geografie
Rozloha: 56 594 km², tedy zhruba jako ⅔ ČR; hranice: 2 237 km (s Bosnou a Hercegovinou, Slovinskem, Maďarskem, Srbskem a Černou Horou); délka pobřeží: 5 835 km (z toho 4 058 km pobřeží ostrovů); charakter území: nížiny podél hranice s Maďarskem, vysočina a nízké hory u Jaderského moře a na ostrovech; podnebí: přímořské a (převažující) kontinentální – horká léta a chladné zimy, podél pobřeží mírné zimy a suchá léta; min. noční / max. denní teploty (°C) v Záhřebu: leden–březen −2 až 5 / 3–13, duben–červen 6–15/14–24, červenec–září 11–16/19–26, říjen–prosinec −1 až 10 / 4–18; nejnižší a nejvyšší bod: Jaderské moře (0 m) / Dinara (1 831 m).