Chorobné odkládání: Ohrožuje vás prokrastinace? Braňte se jí v 8 krocích

Americký romanopisec Herman Melville, autor slavné Bílé velryby, měl problém přinutit se k práci. Vyřešil ho s pomocí své ženy. Každý den ráno ho zamkla řetězem k pracovnímu stolu, aby od rozepsané knihy nemohl odejít. Bez manželčina přispění by Melville své nejznámější dílo nikdy nedokončil. Melvillovi se není co divit. Jeho román má asi 1,3 milionu znaků včetně mezer, je tedy přibližně stopadesátkrát delší než text, který právě čtete.

Nemoc slavných?

Herman Melville ale nebyl se svými potížemi zdaleka sám. Další slavná spisovatelka Margaret Atwoodová se přiznala, že usednutí ke klávesnici většinou odkládá celé dopoledne. Do práce se pouští, až když jí k tomu přinutí výčitky svědomí a strach z prošvihnutí termínu. Pak píše do tří hodin do rána. Podobně jako zmínění spisovatelé na tom se vztahem k práci byli například architekt Frank Lloyd Wright, současný tibetský dalajláma, křesťanský filosof svatý Augustin, bývalý americký prezident Bill Clinton, filosofující římský císař Marcus Aurelius nebo autor Stopařova průvodce po Galaxii Douglas Adams. Všichni prokrastinovali.

Poslední zmíněný prokrastinátor proslul výrokem: „Miluju deadliny, mám rád zvuk, který vydávají, když se proženou kolem mě.“ Prokrastinace (z latiny pro neboli na a crastinus neboli zítřejší) čili kontraproduktivní odkládání úkolů na pozdější dobu je běžná věc. Pokud však odložíte mytí oken, poněvadž má pršet, neprokrastinujete. Racionálně jste se rozhodli.

Módní téma

Jestliže odkládáte psaní desetistránkového článku, na který jste měli celý měsíc, na poslední den odpoledne, jste prokrastinátoři. Rozdíl mezi leností a prokrastinací je v úmyslech. Zatímco lenoch nechce práci udělat vůbec, prokrastinátor ji odkládá. Často ji nakonec dokončí. Stojí ho to ale velké utrpení. Odkládání si neužívá. Naopak, trpí při něm, poněvadž termín dokončení práce nad ním visí jako Damoklův meč.

V běžné populaci má s prokrastinací potíže čtyřicet až padesát procent lidí. Nejzranitelnější jsou vysokoškolští studenti. Prokrastinátorů je mezi nimi osmdesát až pětadevadesát procent. Čtvrtina z nich problém nezvládne a školu nedokončí, i když nejsou hloupí. Prokrastinátorům se ale mohou stát i horší věci. Mnozí z nich odkládají lékařské prohlídky a vyhýbají se cvičení a pohybu. Obojí je může ohrozit na životě. 

Ještě před dvaceti lety prokrastinace nikoho nezajímala. V současné psychologické vědě je však iracionální odkládání módní téma. Snad největším žijícím odborníkem na toto téma je Joseph R. Ferrari z DePaulovy univerzity v Chicagu. „Vzpomínám si, že jsem nemohl sehnat nikoho, s kým by se dalo o prokrastinaci mluvit,“ řekl v červenci na prokrastinační konferenci serveru nytimes.com. „A podívejte se dnes.“ 

Kdo je v nebezpečí

Navzdory popsaným potížím se už o prokrastinaci podařilo ledacos zjistit. Snad nejzajímavější je, že některé skupiny lidí jsou iracionálním odkládáním ohrožené víc než jiné. Mladší lidé jsou ve větším nebezpečí než staří. „Žertuji, že staří lidé jsou blíž k poslednímu deadlinu v životě, takže si nemohou dovolit věci odkládat,“ řekl New Scientistu psycholog Piers Steel z Calgarské univerzity. Podle jedné teorie za to může pomalé dozrávání oblastí mozku, jež mají na starosti plánování.

Speciálně u vysokoškolských studentů způsobuje problémy i přechod do prostředí, kde si musí organizovat práci sami. Z nejasných důvodů také prokrastinují víc muži než ženy. Takzvané sovy odkládají úkoly častěji než ranní ptáčata. Jako příčina prokrastinace se často uvádí přílišný perfekcionismus. Důkazy pro tuto teorii jsou zatím slabé. Impulzivní lidé prokrastinují víc než klidní a přemýšliví jedinci. Také se zdá, že k zdánlivě neproduktivnímu odkládání práce na jindy mají větší sklon lidé tvořiví. 

Prokrastinace by mohla s kreativitou souviset. Minulý rok zveřejnila ekonomka Jihae Shin z Wisconsinské univerzity výsledky pokusu, v němž měli lidé po zdánlivě bezúčelném hraní Min nebo Solitairu lepší nápady. Nechat mysl jen tak bloudit je asi občas užitečné. Ostatně velký prokrastinátor byl prý Leonardo da Vinci. Monu Lisu maloval šestnáct let. Proč mu to trvalo tak dlouho? Protože malování neustále odkládal na jindy.

První pomoc

Současná doba je prokrastinaci nakloněná. Mohou za to internet a sociální sítě. Představují snadnou a dostupnou zábavu, ke které se snadno utíká od obtížných úkolů. Mnoho lidí se proto snaží od moderních technologií odříznout. Působí to poněkud bizarně, trochu jako sekty, které nepoužívají elektřinu a k dopravě používají koňská spřežení. K nerušenému psaní se dá například stáhnout editor Dark Room. Vypadá jako černá obrazovka s brčálově zeleným textem. Žádná tlačítka, žádný internet, jen vy a váš text. Další program jménem Freedom vás od internetu rovnou na osm hodin odpojí. Jediná možnost, jak se znovu připojit, je restartovat vaše zařízení.

„Vyvinout něco, co odřízne internet, mi připadalo jako zajímavá myšlenka,“ řekl jeho autor Fred Stutzman časopisu New Scientist. „Chtěl jsem hacknout svůj počítač, aby z něj byl zase psací stroj,“ prohlásil. Spousta lidí se mu smála. Jenže když svůj výtvor pověsil na internet, začali si ho stahovat. V současnosti má tento software přes 450 tisíc uživatelů. Stutzman napsal ještě jeden program jménem Anti-Social. Jméno mluví za vše. Vypíná ty části internetu, které nás nejvíc rozptylují. Síla vůle podle Stutzmana proti sociálním sítím nepomáhá. „Jsme společenské bytosti,“ prohlásil. „Chceme interagovat s ostatními. Nástroje, které nám umožňují být společenští neustále, působí na klíčové stránky našeho lidství.“

Za Facebook pokuta

Existují další desítky programů, jež se vás místo odpojení od internetu nebo sociálních sítí snaží přinutit přestat prokrastinovat přímo. Nejkurióznější je software jménem Timewaste Timer. Za plýtvání časem vám dává pokuty. Pokud strávíte na Facebooku víc než hodinu denně, zaplatíte dolar. Když to nepomůže, můžete začít platit místo jednoho dolaru pět. Naprostá většina podobných aplikací i příruček má ale jeden problém. Jejich účinky nejsou ověřené.

Psychologové jsou však většinou optimističtí. Prokrastinace je pravděpodobně léčitelná (viz box Jak přestat). Důkazy pro toto tvrzení ale dosud chybí. Jejich získání komplikuje i měření prokrastinace. Většina výzkumných prací o problematice je založená na informacích, které poskytují prokrastinátoři sami o sobě. Takové výzkumy jsou jen málo spolehlivé.

V jedné starší práci měli vysokoškolští studenti řešit příklady na počítači. Zároveň vyplňovali dotazníky, nakolik si myslí, že prokrastinují. Odkládači měli na konci kurzu horší známky. Prokrastinace jim skutečně uškodila. Studenti si ji ale neuvědomovali. Skuteční prokrastinátoři tvrdili v dotaznících, že řešení příkladů neodkládají. Dříči si naopak mysleli, že prokrastinují.