Československý semtex: Plastická trhavina, která pomáhá i děsí

Ročně se vyrobí přes sto tun semtexu a podle typu se cena za kilogram pohybuje v řádu několika stovek až tisíců korun. Materiál vypadá jako plastelína, a dokud do něj nezapíchnete rozbušku, zůstane neškodný. Jméno dostal podle svého rodiště v Semtíně u Pardubic a podle názvu společnosti Explosia, kde spatřil světlo světa. Ve skladu vydrží deset let a explodovat může i pod vodou. 

Bourat domy, kácet stromy

Chemický výzkumník Ladislav Říha se semtexem zabývá už třicet let a jeho úkolem je upravovat známou trhavinu podle potřeb zákazníků. „Lidé stále přicházejí s novými požadavky. Někdo chce, aby to lepilo víc, jiný naopak. Další požaduje, aby byla látka tvárná i při minus čtyřiceti stupních,“ popisuje. Na otázku, zda je receptura tajná, odpovídá šalamounsky: Rozhodně prý není veřejná. 

Přirozeně je semtex šedobílý a různé zabarvení slouží spíš k odlišení jednotlivých druhů. Například červená verze 1A představuje jeden z úplně prvních typů látky: Dnes pomáhá lámat kámen, bourat budovy, kácet stromy a její exploze může třeba také hasit hořící ropné vrty. Semtex má i speciální úpravy – dodává se například jako tzv. razor, tedy žiletka. Soustředěný výbuch pak dokáže řezat ocel jako papír a pomáhal i likvidovat hnědouhelná rypadla.

Semtex proti C4

Je zajímavé, že semtex hoří jako tuhý líh. Vojáci si prý na něm v případě nutnosti mohou dokonce ohřát jídlo. Jednalo by se ovšem nejspíš o černou verzi, určenou pro armádní ženisty. A zde se rovněž nabízí srovnání s největším konkurentem československého vynálezu – známou americkou trhavinou C4. „Americká nálož není plastická, dosahuje však špičkového výkonu. Semtex je oproti ní sice slabší, ale zase se dá dobře tvarovat,“ srovnává Ladislav Říha.

Semtex i C4 vznikly v 50. letech minulého století, kdy armády na obou stranách železné opony zadaly svým specialistům úkol vytvořit moderní výbušninu. „Hlubší inspirace mezi oběma látkami nebyla, i když mají jeden důležitý styčný bod, jímž se liší od všech trhavin vyráběných do té doby. Koncepce tedy byla podobná, ale suroviny úplně jiné,“ dodává Říha.

Dva otcové z Explosie 

Rodištěm semtexu se stal areál pardubické společnosti Explosia (dříve národní podnik Synthesia). Okolní les představuje jakýsi bezpečnostní prvek, stejně jako provozy zapuštěné do země, připomínající bunkry. Do míst se dostane jen málokdo a pouze pár lidí tuší, jak důležitou roli sehrál kdysi dnes již „zakonzervovaný“ domek uprostřed lesa: Právě tam se totiž semtex zrodil. Vývoj v polovině 50. let byl ovšem tajný a ani archiv firmy o něm neobsahuje žádnou obrazovou dokumentaci. 

Rovněž není zcela jasné, kdo přesně obávanou trhavinu vynalezl. Víme jen, že výzkum v továrním semtínském lesíku odstartoval v roce 1954 a za možné „otce“ látky lze považovat hned dva muže z Explosie – Stanislava Breberu a Radima Fukátka. Zatímco první z nich pracoval na samotné plastické mase, druhý se zaměřil především na technologii výroby. Původně ovšem materiál vznikal pod označením B1: Nynější název získal až v roce 1964, kdy se začal prodávat jako Semtex 1A. 

Voňavá trhavina

Čtvrt kilo semtexu odpovídá velikostí kostce másla. Zhruba dvě takové pak měly údajně o Vánocích roku 1988 vyhodit do povětří Boeing 747 společnosti Pan American World Airways nad skotským městem Lockerbie. Experti však nikdy neprokázali, zda k tragickému účelu skutečně posloužil československý výrobek. Ví se jen, že šlo o plastickou výbušninu. 

Posléze se ukázalo, že útok mohl být odpovědí Libye na bombardování jejího území. Pokud by atentátníci Muammara Kaddáfího opravdu použili semtex, jednalo by se pravděpodobně o žlutý typ. Do africké země se od nás totiž za socialismu dostaly dodávky speciální žluté edice, určené původně pro válku ve Vietnamu. Ať už ovšem nad Lockerbie explodoval semtex, C4, či jiná trhavina, plastické výbušniny se následně začaly značkovat látkou, díky níž je dokáže odhalit například cvičený pes. Dnešní semtex proto velmi zvláštně voní.